Na chodbě Vysoké školy ekonomické v Praze se zastavuje skupinka studentů a baví se o tom, co se objeví v nejbližším průběžném testu. Ač jsou všichni na první pohled asijského vzhledu, baví se mezi sebou česky.

Scénka, která může leckoho ze starší generace Čechů překvapit, je přitom naprosto běžná. V tuzemsku žije už druhá generace českých Vietnamců. Vystudovali místní školy, sledovali v televizi před spaním večerníček a česky umí často lépe než jazykem svých rodičů. Vžilo se pro ně trochu zjednodušující označení: banánové děti − navenek žlutí, uvnitř bílí.

Úplně první Vietnamci do Československa přicestovali v sedmdesátých letech kvůli vyučení, studiu nebo práci ve fabrikách. Migraci umožnilo partnerství zemí, které tehdy obě spadaly do komunistického tábora.

Ti, kteří po pádu komunistů v Československu zůstali (nebo se po krátkém pobytu ve Vietnamu vrátili), často začínali jako trhovci. Jenže stejně jako se mezi první generací Vietnamců postupně objevují těžší byznysové váhy (vietnamský původ mají například zakladatelé maloobchodní sítě sportovních prodejen Sportisimo), i jejich děti se prosazují v řadě různých odvětví. Na mladé Viet­namce je možné narazit v nemocnicích, poradenských firmách, médiích či showbyznysu.