Žádný armagedon nás nečeká. Naopak by mohlo být mnohem lépe, říká ekonom Miroslav Singer

Skutečnost, že tuzemská ekonomika na tom v současnosti vůbec není špatně, by ale Čechy rozhodně neměla ukolébat. V uplynulých letech jsme toho podle Singera hodně zanedbali a v následujících dekádách budeme muset vyřešit hned několik velkých problémů. Vedle stárnoucí populace a "totální nechuti české společnosti k digitalizaci státní správy" je to i nedostatečná infrastruktura. "Myslím, že se nás jednou děti zeptají: 'Vy jste vážně za těch deset let, kdy jste si půjčovali skoro zadarmo, nepostavili nic pořádného? Opravdu jste neudělali žádnou investici s návratností nad třicet let?' Vždyť my jsme měli chvíli i záporné úrokové sazby a investoři státu ty peníze doslova cpali," říká Singer.

Když se podíváte na ekonomický vývoj posledních let, co jej největší měrou ovlivňuje?

Doba je zvláštní. Poprvé nejméně za čtvrtstoletí to totiž není tak, že by ekonomika ovlivňovala politiku, ale naopak stoupá vliv politiky na ekonomický vývoj. Indexy měřící politickou nejistotu ukazují, že ani během pádu Lehman Brothers, ani při evropské dluhové krizi, ani při migrační krizi a ani po zvolení Trumpa nebyly politické nejistoty tak významné.

Jak se měří něco tak těžko uchopitelného, jako je politická nejistota?

Skupina ekonomů počítá index politické nejistoty a činí tak na základě tří ukazatelů. Jednak na základě intenzity výskytu různých slov pro nejistotu v médiích. Dále na počtu nahrazovaných daňových zákonů, protože s takovým krokem se přirozeně zvyšuje nejistota mezi podnikateli. Posledním kritériem je pak chybovost při ekonomických předpovědích. Její nárůst je také odrazem zvyšujících se nejistot.

Ani další ochlazení ekonomiky by pro Česko nebylo tragédií. Vždyť máme nejnižší nezaměstnanost v celé střední a východní Evropě.

Jak na ekonomiku dopadá, že žijeme v tak politicky nejisté době?

Těch vlivů je vícero, například se mnohem hůř předpovídá ekonomický vývoj. Nejistota samozřejmě podvazuje investování firem a také ovlivňuje chování spotřebitelů. Jelikož nevědí, jestli budou mít v budoucnu zakázky a zda si udrží zaměstnání, logicky neinvestují a neutrácí tak jako v dobách předvídatelnějších.

Jak v této éře nejistot vidíte další ekonomický vývoj? V poslední době se často ozývají hlasy předpovídající příchod další hluboké krize. Očekáváte vy sám něco podobného?

Jsem přesvědčený, že žádný armagedon nás nečeká. Je pravda, že růst ekonomiky zpomaluje a třeba objem mezinárodního obchodu v důsledku různých obchodních sporů poklesl. Ale že by se ekonomika propadala stejně jako za lehmanovských časů, to rozhodně ne. Vždyť my se tady bavíme o tom, jestli číslo ukazující ekonomický růst v Česku bude začínat dvojkou, nebo jedničkou. Pesimisté možná tvrdí, že by mohlo začínat nulou, ale skutečně málokdo si troufne říct, že by ono číslo mohlo být záporné. Chci tím říct, že navzdory všem nejistotám si ekonomika nevede špatně. Což ale indikuje, že by mohlo být mnohem lépe, kdyby ony nejistoty zmizely.

Podle někdejšího guvernéra ČNB Miroslava Singera, navzdory všem politickým nejistotám, si světová i česká ekonomika nevedou vůbec špatně.

Foto: Josef Horázný

Věříte tomu, že zmizí?

Například nepamatuji z posledních dvou let nadějnější období na dohodu mezi Američany a Číňany, což by ukončilo jejich obchodní spory. Další velkou nejistotou je brexit a tam se zdá, že nejkrizovější scénář odchodu Velké Británie z Evropské unie bez dohody je vyloučen. Budou nové volby a je pravděpodobné, že nová vláda se buď s EU na podmínkách dohodne, nebo brexit po novém referendu úplně odpíská. Takže ano, zdá se mi, že velké nejistoty pomalu odcházejí. Přitom platí, že když zmizí, tak na to ekonomiky dokážou reagovat velmi rychle. Což by speciálně pro nás mohla být dobrá zpráva.

Proč pro nás?

Protože naše ekonomika je úzce svázána s německou a právě Německo, jakožto největší světový vývozce, na tyhle nejistoty tvrdě doplácí. Z hlediska výhledu je na tom hůř než zbytek Evropy. Znovu ale opakuji, že ani další ochlazení ekonomiky by pro Česko nebylo žádnou tragédií. Vždyť máme nejnižší nezaměstnanost v celé střední a východní Evropě, dělat si starosti, že se teď zvýší, nedává moc smysl. Bývaly časy, kdy jsme měli desetiprocentní nezaměstnanost, a také jsme to přežili. Takže tu hrůzu ze zpomalení ekonomiky moc nechápu.

Když pomineme krátkodobý pohled a podíváme se na českou ekonomiku v horizontu příštích dekád, jaké největší problémy budeme muset vyřešit, aby se v Česku lépe žilo?

Zkusím vyjmenovat tři, které považuji za hlavní. Tím prvním je stárnutí populace, jež se může projevit v řadě oblastí ekonomiky. Nemyslím si třeba, že je to takový průšvih z hlediska pracovní síly. Máme naštěstí relativně silný příliv migrantů z východní Evropy, kteří to šedivění populace vyváží. To je super. Stárnutí je spíš problém z hlediska zdravotních nákladů. Musíme si přiznat, že kvalitu zdravotní péče udržíme jen tehdy, když náklady na ni vzrostou.

Jednou se nás děti zeptají: "Vy jste vážně za těch deset let, kdy jste si půjčovali skoro zadarmo, nepostavili nic pořádného?"

Myslím, že to je ještě palčivější problém, spojený se stárnutím populace, než otázka nastavení penzijního systému. Lidé se bojí svého stáří ani ne tak kvůli hmotnému nedostatku, ale především kvůli obavám o své zdraví. A právem. Statis­tika říká, že 80 procent výdajů na zdravotní péči je za člověka vynaloženo v posledních pěti letech před jeho smrtí.

Jaké jsou ty další problémy, které před Českem leží?

Určitě musíme zlepšit infrastrukturu. Pamatuji si, že když jsem někdy kolem roku 2001 nastupoval do PwC, tak jsme v prezentacích připravených pro investory měli vždy jeden hlavní titulek a argument, který je měl přesvědčit ke vstupu do Česka. Máme tu nejlepší infrastrukturu ze všech nových ekonomik Evropy. Kdybyste to samé napsal dnes, tak se vám investoři vysmějí. Za 20 let jsme se dostali do pozice, že máme v lepším případě průměrnou infrastrukturu v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Tahle naše velká výhoda je pryč. Mezi drtivou většinou větších českých měst člověk raději cestuje vlakem, a to je přitom po mém soudu vlakové spojení jen o trochu lepší než v době vzniku České republiky. Vezměte si, že dnes už nikoho nepřekvapí, že jede z Prahy do Brna dvě a půl hodiny vlakem. Já si pamatuji dobu, kdy jsem se skoro za tu samou dobu dostal autem z Ostravy až do Prahy. A to prosím ještě do Ostravy nevedla dálnice. Je to obrovská škoda pro regiony. Já mám chalupu u Litoměřic a mohu vám říct, že kdyby se zlepšilo a zrychlilo železniční spojení s Prahou, tak se z Litoměřic stane něco jako příměstská čtvrť naší metropole.

Koukám, že jste se docela rozčílil.

Já si myslím, že se nás jednou děti zeptají: "Vy jste vážně za těch deset let, kdy jste si půjčovali skoro zadarmo, nepostavili nic pořádného? Opravdu jste neudělali žádnou investici s návratností nad třicet let?" Vždyť my jsme měli chvíli i záporné úrokové sazby a investoři státu ty peníze doslova cpali. Když jsem tohle jednou vyprávěl jedné novinářce, tak mi opáčila, že je ale přece důležitější odstranit korupci ve stavebnictví a lépe plánovat. Argumentovala tím, že v Praze končí metro uprostřed polí, na nichž pobíhají syslové. To ale přece není žádné neštěstí. To je naopak obrovská příležitost. Nechápu, že v oblasti s takovou infrastrukturou už nevzniklo sídliště pro padesát tisíc lidí. Kdybych měl vyjmenovat pár zásadních příležitostí, které tahle země promarnila, pak by tam určitě bylo budování infrastruktury.

A ten třetí problém?

Totální nechuť české společnosti k digitalizaci státní správy. Z toho ani nechci obviňovat vlády, to je odraz preferencí voličů, českých občanů. Zažil jsem to v ČNB. Kdykoli se na stole objevila možnost zavedení nějakého registru, okamžitě se spustil strašný odpor, všichni hned argumentovali orwellovskými vizemi a strašili Velkým bratrem. Jakmile stát začne něco digitalizovat, stávají se z nás běsnící paranoici. Máme absolutní nedůvěru ve vlastní stát, a než bychom něco udělali, raději nad tématem dokola mudrujeme. Občas uvádím tenhle příklad: Představte si, že by bylo teprve teď vynalezeno kolo. Němci a Švédové by hned začali vymýšlet kuličkové ložisko, Japonci by ten vynález zlepšovali a precizovali, Američané by se snažili přijít na to, jak jej nejlépe zpeněžit. A v Česku? Tam by podle mě v think-tancích lidé psali pamflety, jak je kolo strašně nebezpečné a jestli náhodou nezpůsobíme vyšší rychlostí v dopravě takový převrat, jaký společnost nevydrží. A zbytek národa těmhle mudrlantům bude tleskat, jak jsou chytří.

Když jsme u těch hrozeb pro budoucnost Česka, nebojíte se přílišné závislosti české ekonomiky na automobilovém průmyslu?

Víte co, my Češi nejsme úžasní obchodníci, schopní udělat pro obchod cokoliv, jako třeba Poláci. Stejně tak platí, že na rozdíl od nich nemáme a asi ani nebudeme mít tak úžasné zemědělství. Nejsme designéři s trpělivostí zkoušet stotisíckrát jednu součástku, v tom nás předčí třeba Rumuni nebo Italové. Umíme ale dobře řídit logistické a výrobní procesy, a tak není divu, že jich u nás máme nejvíc. Jsme prostě nejprůmyslovější stát Evropy, a když tím posledním fungujícím průmyslem jsou automobilky, tak je jich u nás logicky hodně.

Co jako ekonom říkáte tomu, že se svět dostal do situace, kdy věřitel platí dlužníkovi za to, že mu půjčuje peníze?

Nevím, jestli si to všichni uvědomují, ale to je přece úmysl centrálních bank, které chtějí, aby se v ekonomice víc investovalo. Jak se mi ale zdá, tlačit peníze do reálné ekonomiky skrz evrop­skou bankovní soustavu zápornými úroky zatím nepřináší zrovna úžasné výsledky.

Jak by se tedy měly dostat peníze do ekonomiky, když tato cesta příliš nefunguje?

Myslím, že by to mohlo jít přímější cestou. Těch příkladů je mnoho. Maďarská centrální banka například ve spolupráci s bankovními institucemi dostávala napřímo peníze k malým a středním podnikům.

Vždycky jste patřil k lidem, kteří byli hodně kritičtí k politice Evropské unie. Jak vidíte její budoucnost?

Ať chce nebo nechce, musí projít výraznými institucionálními proměnami. Nejsem si jistý, že se třeba nám v Česku budou líbit, ale současný stav je podle mě neudržitelný. Za předpokladu zachování existence eura to zna­mená, že se eurozóna bude muset dál posunout směrem k federalizaci. Jestli se jí to povede, nebo ne, to ne­tuším. Ale změna je nutná. Myslím, že EU by se měla také trochu vrátit ke svým základům a více přemýšlet nad tím, v čem může jakožto jednotný celek přinést rychle výhody lidem, kteří v něm žijí. A zase musím zmínit infrastrukturu. Přínosem jakéhokoliv jednotného celku přece musí být třeba fungující dopravní spojení, obrana a podobně.

Když mluvíme o EU, nelze se vyhnout otázce na brexit. Koho podle vás nakonec bude bolet víc: Velkou Británii, nebo EU?

Samozřejmě Velkou Británii, protože opouští větší trh. Nakonec ale bude bolet všechny. EU ztrácí druhou největší ekonomiku a jednu ze čtyř největších evropských armád, a to v době, kdy pořád mluvíme o rostoucích bezpečnostních hrozbách. Je to velká škoda a obrovský politický neúspěch všech zúčastněných.

Je něco, čeho se do budoucna opravdu bojíte a co vás na současném světě štve?

Bojím se, abychom si za dvacet let neříkali, jak bylo v této době neuvěřitelně dobře. Kolik svobody jsme měli. Z toho mám opravdu strach. A štve mě, že mizí úcta ke svobodě projevu lidí, kteří mohou na první pohled zdánlivě říkat nesmysly.