Neil Woodford: Investorská supernova, která se proměnila v černou díru

"Je mi nesmírně líto, že musím přistoupit k tomuto rozhodnutí, a rozumím frustraci svých investorů," deklamovalo někdejší zlaté dítě City na videu, kde z oxfordského ústředí své investiční společnosti oznamovalo, že kromě ztráty 34 procent za poslední dva roky budou nyní muset jeho investoři akceptovat i nemožnost disponovat svými prostředky uloženými ve fondu Woodford Equity Income.

Do skupiny těch, kteří nyní čekají, co s jejich penězi bude, patří i 110 tisíc podílníků penzijního fondu Kentského hrabství. U Woodforda měli "zaparkovaných" více než čtvrt miliardy. K poškozeným patří i desetitisíce malých investorů, které do nynějšího maléru nasměrovala prodejní mašinerie britských investičních poradců. Ti nyní plní éter vzkazy jako "Arogance, nekompetence, lhostejnosti, pýcho − tvé jméno je Woodford. Po***l jsi to, Neile!". Málokdo v − obecně veřejností nemilovaném − britském finančním sektoru je v těchto dnech tak nenáviděný jako Neil Woodford.

Investory přitahoval jako nikdo jiný

K investičnímu byznysu se dnes devětapadesátiletý Woodford dostal jak pověstný "slepý k houslím". Původně chtěl létat se stíhačkou. V RAF neprošel talentovými zkouškami. Takže místo toho vystudoval ekonomii zemědělství na periferní univerzitě v Exeteru. A když − přespávaje v druhé polovině 80. let 20. století ve spacáku na podlaze londýnského bytu svého bratra − hledal práci, nějak jej osud zavál do tehdy ještě ne tak populárního City.

V Invesco Perpetual si vybudoval pověst elitního kontrariána. Sázel proti trendům. Když všichni šíleli z růžových perspektiv dotcom firem, Woodford si − ruku v ruce s Warrenem Buffettem − hrál se svým portfo­liem tradičních akcií. Když v roce 2000 internetové akcie smazaly 90 procent ceny, měl už na čele nálepku "vědma z Oxfordu".

Stejně tak se mu podařilo poměrně hladce vybrat i následky propadu v letech 2007−2008. Woodfordův status rostl, v Invescu řídil fondy s celkovou hodnotou blížící se 25 miliardám liber, jeho komentáře sestřelovaly šéfy britského průmyslu (třeba Davida Brennana od opratí AstraZeneky) nebo zastavovaly fúze (třeba v roce 2012 navrhované a projednávané spojení BAE s Airbusem).

Deset tisíc liber investovaných do začátku Woodfordovy kariéry v Invescu mělo hodnotu čtvrt milionu na jejím konci. V roce 2014 se totiž Woodford rozhodl, že je příliš dobrý, než aby pracoval pro někoho. A udělal se sám pro sebe. Během čtrnácti dnů od investorů získal 1,6 miliardy liber (doposud platný rekord britského fondového průmyslu), postupem času tuto sumu vytáhl až na 16 miliard. Šestnáctiprocentní zhodnocení jeho fondů v prvním roce samostatného působení a výše zmíněný titulek BBC byly více než nápomocné. A pak se to začalo kazit.

Nevěř manažerovi, který po sobě pojmenuje fond

Z dnešní perspektivy to vypadá, že Woodford odchodem z Invesca přišel o mantinely a vlastní jméno v názvu fondu (Woodford Equity Income) potvrdilo odvěkou poučku "nikdy nevěřte investičnímu manažerovi, který po sobě pojmenuje fond".

Woodford se začal pouštět do větších a riskantnějších akcí a vedle svých tradičních old school akcií začal nakupovat podíly v zatím veřejně neobchodovaných firmách. Jenže trh nešel jeho směrem a podle zvěstí stále podrážděnější šéf fondu postupně ztrácel nervy. V jeho případě se to projevilo tak, že z vlastní investiční společnosti vyhazoval každého, kdo se mu názorově postavil.

Málokdo v − obecně veřejností nemilovaném − britském finančním sektoru je v těchto dnech tak nenáviděný jako Neil Woodford.

Pak se mu ale začali stavět investoři. Po dvou letech − eufemisticky řečeno − nevýrazných výkonů začali z jeho fondů stahovat své investice. Woodford je na stránkách Financial Times odbyl jako oběti fake news. Aby vyhověl jejich záměru, musel ale začít prodávat své likvidní pozice. Výsledky se nedostavovaly, počet obětí fake news se zvyšoval (tempo odlivu finančních prostředků dosáhlo před uzavřením hladiny minus 10 milionů liber denně), Woodfordovi zůstávala v portfoliu samá neprodejná aktiva.

A když v první polovině června stavební firma Kier, ve které Woodford drží pětinový podíl a která už takhle za posledních 12 měsíců ztratila 72 procent hodnoty svých akcií, oznámila další potíže, problém detonoval. Woodford přikročil k uzavření fondu a nad svou pověstí namaloval pomyslný kříž.

Možná to byla jen černá chvilka

Na ekonomických stránkách britských novin se okamžitě rozjela diskuse, co je příčinou kolapsu této hvězdy. Místní novináři Woodfordův ústup ze slávy srovnávají třeba s Anthonym Boltonem, dalším v minulosti supervýkonným portfolio manažerem, který si po návratu z odpočinku v posledních letech pokazil jméno a superhvězdný status nefungujícími sázkami na čínský trh. Nebo s Arsenem Wengerem, stvořitelem slavné generace Arsenalu zvané Invincibles (Neporazitelní), jenž příliš odkládal svůj odchod a v posledních letech působení − odešel po sezoně 2017/18 − byl jeho vliv na celkovou fazonu Kanonýrů podle obecného mínění spíše negativní.

Odborníci zároveň připomínají určitou nahodilost celého byznysu a limitovanou schopnost člověka rozpoznat, jaké jsou skutečné příčiny aktuálně špičkových výkonů v intelektuálních aktivitách pracujících s určitou mírou nejistoty. "Je obtížné určit, co je příčinou Woodfordova pádu. Možná ztratil svoje kouzlo, možná se příliš změnil svět kolem něj. A nebo měl jen smůlu. Bylo by fajn vědět, co to bylo, ale svět takhle nefunguje," filozofoval na stránkách Financial Times populární anglický ekonom Tim Harford.

Třeba tak nakonec bude mít pravdu expert oslovený BBC Daniel Godfrey, který Woodforda označil za jednoho z nejlepších fond manažerů, jaké Británie kdy vyprodukovala, a který má v tuto chvíli černou chvilku. "Na druhou stranu, nemusí se nezbytně jednat o konec. Může to být nový začátek," nabízí Godfrey útěchu investorům, jimž u Woodforda v tuto chvíli visí necelé čtyři miliardy liber.