Postavme jeden tisícimegawattový reaktor v Dukovanech a koukejme se po menších variantách, doporučuje Dana Drábová

To je ostré. Ale vy víte, proč se na tu Evropu tak ptám. My si tady můžeme plánovat dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany, jak chceme, ale energetická politika v EU bude velmi důležitá. A v ní vidím protijaderné Německo a fakt, že poslední jaderná elektrárna byla zprovozněna u nás v podobě Temelína a od té doby nic.

To je tedy mimochodem oblíbený omyl, byť ne tak velký. Ještě tu máme elektrárnu Černá voda v Rumunsku v roce 2007, ale je pravda, že předtím to byl právě Temelín.

Dobře, omlouvám se. Ale ať už na východě Evropy v novém miléniu vznikla jedna nebo dvě nové jaderné elektrárny, tak to energetické přešlapování EU na místě je zjevné.

Něco se přece jen mění. Mezinárodní panel pro klimatické změny začíná ve svých zprávách upozorňovat na to, že existuje jeden důležitý nízkoemisní zdroj pro základní zatížení. A to jsou jaderné elektrárny. A v jejich říjnové zprávě se už objevilo, že naplnit závazky pařížské klimatické konference bez jaderných elektráren půjde asi dost těžko.

Japonci zažili, co to udělalo s cenou proudu, když po Fukušimě všech 54 reaktorů vyřadili z provozu. Takže se k jádru pragmaticky vrací.

Ale ano, samozřejmě je to i záležitost emocí a společenské akceptovatelnosti. V Německu 65 procent lidí říká politikům: my se jádra bojíme, nechceme ho, ošklivíme si ho a jsme ochotni si připlatit i za to, že nás jádra zbavíte.

Takže obnovitelné zdroje...

Ano, ale tato sázka je už mnohem racionálnější. Nikdo by jistě Němce nepodezíral z přehnané iracionality. Německá ekonomika je výrazně proexportní a technologie pro obnovitelné zdroje vidí jako obrovskou příležitost pro export v další dekádě − pro Afriku, pro Jižní Ameriku. Má to však jedno velké ale. Abyste mohl úspěšně exportovat, měl byste dokázat, že vám to alespoň trochu funguje doma.

Takže ta orientace na domácí obnovitelné zdroje má nepochybně i tuto motivaci. A přiznejme si: jestli někdo s takto ambiciózní energetickou politikou může v Evropě uspět, je to právě Německo.

„U skupiny regulatorních úřadů má šéf spoustu povinností, ale jednu základní: hájit až do hrdel a statků nezávislost úřadu,“ říká Dana Drábová.

Foto: Josef Horázný

Není ale tedy opravdu nejlepší cesta ta, kterou razí skeptici − do dostavby Dukovan se nepouštějme, prosaďme prodloužení životnosti obou jaderných celků a mějme oči na stopkách, jak vlastně nakonec bude celá ta unijní energetická politika vypadat?

To kdyby si řekli naši dědové a tátové, tak nevím, jak bychom se tu dnes měli. Snaha o prodlužování délky provozu současných jaderných elektráren je přirozená a logická. Na druhou stranu si ale musíme spočítat bilanci za odstavování dosavadních zdrojů, především těch uhelných. Pak zjistíme, že jsme nic moc nevyřešili. A to bychom si měli co nejrychleji přiznat.

Určitě si nemáme hrát na lídra evropské energetické debaty. Na to asi opravdu nemáme, i když se u nás vyrábí spousta technologií pro energetiku, i tu obnovitelnou, Wikov se svým exportem technologií do Dánska by mohl vyprávět. Ale to nic nemění na české základní strategii udržet si alespoň částečně energetickou soběstačnost, a tak mít nějaký vliv na regulaci cen za energie.

Takže s bonmotem jaderného zmocněnce Jaroslava Míla, že nejdražší elektřina je ta, kterou nemáte, souhlasíte?

Bezesporu. Podívejte se třeba na Belgii. Ta musela z různých důvodů na čas odstavit většinu svých jaderných bloků a v určitých lednových dnech tam dosahovala cena 300 eur za megawatthodinu. To je zhruba šestinásobek forwardové ceny…

Alespoň bez jednoho nového bloku v Dukovanech dovedeme naše následovníky do velmi svízelné situace. Tedy pokud nenastane nějaká významná technologická revoluce.

Jak vidíte vlastně šance pana Míla, že by dokázal najít správný konsenzus, jak Dukovany dostavět? Znáte se už dlouho, když byl ještě šéfem ČEZ, uváděli jste spolu do provozu zmiňovaný Temelín.

Jeho velkou snahou bude to dokázat. Jsme skoro vrstevníci a vím, že je hezké odcházet z oboru poté, co za sebou máte velký úspěch. To bude pro něj jistě velká motivace.

Všichni důležití hráči od politiků přes vás až po generálního ředitele ČEZ Daniela Beneše se nyní setkávají ve výboru pro dostavbu. Jak vidíte roli předsedy výboru, tedy pre­miéra Andreje Babiše? Už se vyléčil z té své vize, že dostavba jaderné elektrárny je primitivní věc, a začal se tomu alespoň trochu vážně věnovat?

Těžko se mi na to odpovídá. Za těch dvacet let v úřadu šéfky jaderného dohledu jsem toho už hodně slyšela, viděla i řekla. A to může být někdy nevýhoda, protože občas se vám přihodí takový flashback. A říkáte si: tohle jsem už slyšela před pěti lety. A to jsem měla například na té první schůzce nového výboru, kde toho mnoho pro mě novinkou nebylo. Ale buďme zase fér, účelem první schůze bylo spíše si srovnat informační základnu.

Věřím však, že se to pohne. A ač za jaderný dohled spíše nemám mnoho říkat, tak v dnešní už tak nekorektní době prostě řeknu, že alespoň bez jednoho nového bloku v Dukovanech dovedeme naše následovníky do velmi svízelné situace. Tedy pokud nenastane nějaká významná technologická revoluce.

Mílova strategie spočívá v tom, že vzniknou dvě smlouvy. První rámcovou podepíše ČEZ a stát možná už toto léto, druhou o tendru do konce roku. Je to takto smysluplné?

Mně to připadá rozumné. Ale už jsem zmínila ten flashback. Taková varianta byla na stole už v roce 2015 a posléze byla z nějakého důvodu uložena do šuplete a nyní zase vytažena a oprášena. Nastaveno je to asi správně. Jestliže objednávka velkých investičních celků má být až někdy v roce 2025, rozhodně není pravda, že do té doby není třeba udělat žádnou práci. Naopak. A za práci se platí. Jak uvažuje ČEZ? My vynaložíme jednu, dvě mi­liardy na přípravu všeho až do toho bodu, kdy stát má říct − máte zelenou. Ale když se stát lekne a půjde od všeho pryč, firma potřebuje mít pojištěné utopené náklady.

Už nyní víme, že z uchazečů o Dukovany budeme muset vyloučit Francouze, jejichž reaktory EPR se tam prostě nevejdou.

Ta první smlouva tak vlastně nahrazuje tolik debatované garance. Mílova smlouva bude taková princezna Koloběžka. Není to ani úplná garance, ale ani riziko pro ČEZ. Ani garance výkupní ceny, ale ani riziko pro investora. Ani ochrana minoritních akcionářů, ale ani jejich nechání napospas. Má to takto smysl?

To nelze teď říct. Všichni se připravují, najímají dobré právníky. Na konci roku uvidíme.

Vše ale směřuje k otevírání obálek v roce 2024, spíš 2025. Takže to je práce až pro další vládu. Není to riziko, protože česká politika je nyní hodně vypjatá a establishment se může po volbách hodně změnit?

Jedním z opravdu dobrých kroků, které pan Míl udělal, bylo, že s panem premiérem dohodl rozšíření zmiňovaného výboru o zástupce všech politických stran zastoupených ve sněmovně. A pokud nepřijde úplně nová garnitura, tak se jim případná otočka bude špatně vysvětlovat, když nyní ve výboru pracují.

Tak velká časová prodleva je tam i proto, že Míl chce mít všechna potřebná razítka, aby se nezpožďovala výstavba jako koneckonců úplně všude v Evropě. Několik podmínek tam jistě bude i od SÚJB. Můžete je uvést?

Jak na to odpovědět, aby to nebylo příliš technické… V roce 2016 jsme dosáhli úspěchu, když byl schválen nový právní rámec pro využívání jaderných technologií, který v sobě má zakomponovány zkušenosti nejlepší praxe v mezinárodním měřítku. Výhodou tedy je, že vše k jaderné bezpečnosti už nadefinované je, a pro zájemce by tedy neměly být požadavky žádným překvapením. Nevím, jak to bude nakonec se stavebním právem, jak s hodnocením vlivu na životní prostředí, ale to atomové právo je přinejmenším na deset patnáct let předvídatelné.

Takže stát by měl být co nejvíce předvídatelný, aby se věc neprodražila.

Tak to snad platí vždy, nejen když jde o jadernou elektrárnu.

„Prezidentku bych dělat nemohla, to by mě zabilo,“ říká Dana Drábová.

Foto: Josef Horázný

Zmiňujete, že by uchazeči měli mít reference v Evropské unii. Jak jste to myslela? Dokončenou elektrárnu v Evropě nemá z hlavních uchazečů nyní nikdo.

Ta reference je přece důležitá pro stát i stavitele. Říká, že tady máme někoho, kdo je schopen srovnatelný projekt postavit a také ho postavil. Může se samozřejmě také stát, že v soutěži někdo bude mít velmi dobrý projekt, ale ne tu referenční stavbu. Takže říkáme, že to není podmínka, ale je to velká výhoda, protože to zkrátí a zlevní licenční proces.

Hraje v tom roli geografické omezení? Víme, že postavit elektrárnu v Rusku nebo Číně je něco úplně jiného než ji postavit v EU.

Tady odlišme technickou a dejme tomu politickou stránku věci. Jestliže máte stavbu v EU, tak je logicky vše snazší, protože řeknete Praze i Bruselu: podívejte se, tady u sousedů už něco takového máme. Ale na rovinu: velmi pravděpodobně se stane, že dostaneme u některých zájemců bezpečnostní dokumentaci, která za sebou tu referenci v úplně ideální podobě prostě mít nebude. Minimální podmínkou by ale měla být alespoň licence v zemi původu.

Mimochodem, to jste asi trochu padala do mdlob, když jste minulý rok slyšela nápad poradce ministryně průmyslu pana Hezoučkého, aby se dostavba dělala takzvanou českou cestou z dílčích dodavatelů...

…prokristapána. Pokud by na to došlo, tak to bych už opravdu ráda byla v penzi…

...ano, trochu to připomínalo stavění podle Receptáře…

Teď vážně. Základní přece je, aby si investor zajistil, že na straně dodavatele bude mít jednu osobu, která bude za vše zodpovědná. Přinese klíčky, odevzdá je a je zodpovědná za to, že vše funguje. To určitě neznamená, že různé části nemohou dodat různí subdodavatelé. Jaderný ostrov může být od někoho, turbínová část od někoho jiného. Ale nemůže být jeden zodpovědný za jedno, druhý za druhé a to rozhraní bude nedefinované.

Prostě stavmistr má být jeden.

Ano.

Dana Drábová (57)

Jaderná fyzička od roku 1999 vede Státní úřad pro jadernou bezpečnost. V kanceláři má fotky ze spouštění Temelína i se spoustou premiérů a ministrů, které za dvacet let v úřadu potkala. Je nejdéle sloužícím vrcholným úředníkem v Česku. Vedle šéfování SÚJB je dlouholetou místostarostkou v Pyšelích, v roce 2016 si na rok vyzkoušela zastupitelství ve Středočeském kraji. V roce 2014 ji prezident ocenil medailí Za zásluhy.

Pomůže případné výstavbě Dukovan ta pořád ještě relativně nedávná zkušenost se spouštěním Temelína?

Jistě tu ta zkušenost s Temelínem stále je a pro mě je obrovské profesní štěstí, že jsem u toho mohla být. Na druhou stranu je potřeba si férově říct, že je to zcela neopakovatelný úspěch. Takto řízený projekt v dnešní době není myslitelný.

V současném tendru bude asi hodně důležitá definice geopolitických opatření. Spoustu času jsme zatím strávili kachnou, že si dostavbu Dukovan koupíme napřímo mezivládní dohodou od Rusů. A tak jsme zatím neměli vůbec čas se bavit o tom, jak v otevřeném tendru omezit geopolitická rizika. Jak tedy na to?

To je tedy otázka za milion… Já si představuji, že omezení geopolitických rizik bude součástí společenské objednávky. Ale jak to zformulovat do výběrového řízení, to už je hodně těžká otázka. Navíc se dostáváte do ošemetné situa­ce: vyhodíte si někoho předem a najednou vám zbudou jen dva, nedej bože jeden uchazeč a jste s cenou úplně někde jinde. Pragmaticky udržovat v soutěži více uchazečů do té doby, dokud to jde, má také svou nezanedbatelnou hodnotu. Ale už nyní víme, že jednoho z uchazečů o Dukovany budeme muset vyloučit kvůli technickým parametrům, tedy Francouze, jejichž reaktory EPR se do Dukovan prostě nevejdou. A Korejci jsou na hraně, pokud do doby tendru nebudou schopni dodat menší reaktor než o výkonu 1200 megawattů.

Když si to přeložím − nechat co nejvíce uchazečů na počátku tendru a postupně se s jednotlivými uchazeči loučit.

Lze to také udělat tak, že na jedné straně bude technické zhodnocení, to bude to jednodušší. A vláda si k tomu přidá to své, tedy geopolitická kritéria. Takže stejně to bude muset být nějak modifikované, a ne striktně podle zákona o zadávání veřejných zakázek, který by toto či třeba výraznou účast českého průmyslu jako podmínku prostě neumožnil.

Jde vůbec v otevřeném tendru Rusy porazit? Rosatom se svou nukleární diplomacií slaví úspěchy všude možně, má nové reference, jako je třeba Leningradská jaderná elektrárna.

V našem zájmu je vybrat toho nejlepšího a nemusí to být nutně Rusové.

Jak vnímáte další uchazeče, hlavně Jihokorejce, kteří začínají být v Česku velmi aktivní, mají také nové reference a skoro to vypadá, že ti jediní by mohli Rusy v tendru ohrozit?

Zmiňovala jsem technická omezení, se kterými se Jihokorejci budou muset vypořádat. Mohou to zvládnout, ale pak se dostávají na stejnou startovní pozici jako Westinghouse, Rosatom či čínské bloky.

A co někdejší lídři, Francouzi a Američané, hlavně tedy Westinghouse?

U Westinghousu nevidím problém. To, co jsme sledovali v mediální pěně dní, to byly problémy jedné stavební divize, která se dostala do potíží v souvislosti s výstavbou VC Summer ve Spojených státech. Westinghouse nikdy na technické úrovni nepřestal být stabilní a má za sebou úspěšně spuštěné dva bloky v Číně. Dnes je vlastněn stabilními kanadskými fondy a Kanada je ochotna firmu možná i podporovat.

Změnila něco cesta premiéra do Bílého domu?

Je pravda, že zájem o stavbu alespoň jednoho bloku otevírá českým politikům dveře do Elysejského paláce, Bílého domu i dalších paláců, a to více než jakékoliv jiné události.

To byli tedy uchazeči. Teď ještě technologie, kde ne každý z uchazečů umí všechno. Poptávané bloky asi budou relativně malé (maximálně 1200 megawattů) a do toho všechny ty debaty o jednotlivých generacích reaktorů či o modulárních reaktorech. Víme vlastně přesně, co chceme objednat?

To je poměrně přesně stanoveno od zkrachovalého tendru na rozšíření Temelína v roce 2009. Bude to tlakovodní reaktor chlazený a moderovaný lehkou vodou o výkonu okolo tisíce megawattů.

A to může být problém tedy pro Francouze či Jihokorejce, kteří umí větší celky?

Ano, zatím mají Jihokorejci pro evropský trh ohodnocený reaktor o výkonu 1400 megawattů a Francouzi o výkonu 1650 megawattů.

Otázka není, zda výpadky elektřiny v Evropě budou, ale spíše kdy budou. Já bych byla nerada, abychom se u nás dostali do problémů se stabilitou energetických dodávek.

A dá se to vzít z druhé strany? Je pro někoho z uchazečů poptávka po menším zdroji výhodou?

Určitě takový reaktor mají zmínění Rusové. A určitě takový reaktor − byť zatím jen ve své zemi − mají Číňané. Také Američané (Westinghouse AP1000).

Tak to geopoliticky nezní úplně skvěle.

Nezapomeňme ale, že máme před sebou ještě nějakých šest let do vyhlášení tendru, to se může stát leccos. Na papíře máme například velmi hezký francouzsko-japonský projekt Atmea, který by měl mít výkon právě tisíc megawattů. A dál ani nevidíme.

Nemají tedy pravdu ti skeptici, kteří říkají, počkejme se stavbou, až jak se vyvinou technologie a budou k mání menší reaktory?

To je zase barevnější. Ten poptávaný výkon tisíc megawattů je pro Dukovany možná až dost velký a je škoda, že třeba Američané ani Rusové v minulosti nepokračovali ve vývoji reaktorů o výkonu šest set megawattů. Takové by se nám nyní velmi hodily. S nadsázkou říkám, že tak dobré reaktory jako ty nynější dukovanské ještě dlouho mít nebudeme.

Ale proč se menší reaktory nevyrábějí, když vše vlastně začalo u malých pohonů jaderných ponorek? Přišel surový ekonomický přístup, že čím větší se to postaví, tím menší budou jednotkové náklady. Tento koncept ale narazil na své meze a trh pro velké reaktory je omezený. Takže zase dáváme zpětný chod a nyní se svět zajímá o projekty s výkonem od sta do tří set megawattů.

Ale taková možnost nyní není.

Tak. Já to tedy řeknu otevřeně: postavme na jistotu jeden tisícimegawattový reaktor v Dukovanech, ať už ho dodá kdokoliv. A koukejme se právě po těch menších reaktorech pro další případné projekty.

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkala jste, že po neúspěchu temelínského tendru v roce 2009 máme na výběrové řízení už jen jeden pokus, protože do toho třetího by se už nikdo nemusel přihlásit. Když teď vidíte, jak je to rozjeté: jste optimistka, že se to tentokrát povede?

A křišťálovou kouli mi nedáte? Na začátku rozhovoru jsem poznamenala, že svět se mění hodně rychle, jakkoliv šest let není dlouhá doba. A otázka není, zda výpadky elektřiny v Evropě budou, ale spíše kdy budou. Já bych byla nerada, aby se náš evropský kout světa dostal do problémů se stabilitou energetických dodávek.

Ale ta možnost, že po tendru na Temelín z roku 2009 odškrtneme jako neúspěšný i tendr z roku 2024 na Dukovany, tu je. Což nebude konec světa. Co přijde pak?

I když prakticky co týden čtu o dalším průlomu ve vývoji obnovitelných zdrojů, jsem realistkou pro období deseti dvaceti let. Podpora fotovoltaiky je správná, ale mnoho nám to neřeší. V národním klimatickém plánu se bojuje, zda směřujeme ke 22 procentům či k 25 procentům obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě. Ale co ten zbytek?

Zájem o stavbu alespoň jednoho bloku otevírá českým politikům dveře do Elysejského paláce, Bílého domu i dalších paláců.

Uhlí budeme − podle mě správně − utlumovat a dostaneme se třeba někam na 20 procent. Takže jsme na 45 procentech. Pořád poběží Temelín, což může být dalších 20 procent. Ale Dukovany budou odcházet do důchodu, takže 35 procent budeme muset někde tedy vzít.

Což by byl plyn.

Pokud se nepostaví nový dukovanský blok, tak ano, budeme muset stavět plynové elektrárny.

A není to špatný vtip? Že jsme si nechtěli nechat z geopolitických důvodů postavit jadernou elektrárnu od Rusů, tak teď budeme z Ruska dovážet plyn?

Ano, ale je třeba poznamenat, že využíváme ruský plyn, který k nám teče ze Západu. Nakupujeme tedy na rotterdamské burze za podobnou cenu jako Němci. Takže ano, je tu zase ten bezpečnostní parametr, ale pravda, trochu vyvážený silným Německem.

Pojďme k vám osobně. V listopadu oslavíte 20 let ve funkci šéfky jaderného dohledu, k čemuž už dopředu gratuluji. Už nyní jste služebně nejstarším elitním vládním úředníkem na úrovni ministra. Jak se vám něco takového mohlo povést?

To opravdu nevím. Měla jsem štěstí na lidi, můj tým mi pomohl vyřešit mnohé technicky i mezinárodně ožehavé situace a všechny nás to pořád docela baví. To je asi ten základ. Druhou věcí je, že žiju dvacet let v situaci s kufrem mezi dveřmi. Nikdy jsem nebyla v momentu, že bych se musela strachovat, co bude, když mě vyhodí. A to je velká devíza. Takže vždy řeknu, co si můj úřad myslí. A když mě za to vyhodí, no tak půjdu dělat něco jiného.

Přitom pro ostřejší vyjádření nejdete daleko, co vím, s ministry se klidně přete. A přesto jste tak dlouho vydržela v dost odpovědné funkci. Takže se vyplácí mít ostré lokty a neustupovat politikům?

U skupiny regulatorních úřadů má šéf spoustu povinností, ale jednu základní: hájit až do hrdel a statků nezávislost úřadu. A když je politiky shledán lehkým, tak samozřejmě jde.

Dvacet let je přece jednom dvacet let. Neláká vás to jinam? Jste komunální politik v Pyšelích, měla jste takovou menší politickou krajskou avantýru se Starosty a nezávislými. Co ta politika?

Už jsem se poučila a už mě to neláká. Ale bez té zkušenosti bych si to asi říkala. Leč zkušenost jsem nabyla a iluze pozbyla. Spíše mě láká více pedagogické činnosti.

Ale mě to tady na úřadě opravdu baví, protože tady byla vždy jedna zajímavá věc za druhou. My se rozhodně nestaráme jen o energetiku. Jak se rozvíjí třeba jádro v onkologické medicíně, to je fascinující.

To jste mi trochu utekla z otázky. Co úplně nejvýše? Když jsem před posledními prezidentskými volbami psal komentář o tom, že protivníkem Zemana by měla být žena se zkušeností z nejvyšších pater státu a nebýt jen Antizeman, tak mi z toho pak vyšel titulek Drábová for prezident. Neláká vás to?

Fakt ne, já bych to nemohla dělat, mě by to zabilo.