Češi splácejí i v těchto časech své finanční závazky svědomitě. Sociolog a zakladatel výzkumné agentury PAQ Research Daniel Prokop pro to nabízí vysvětlení: „Máme velmi vysoké zastoupení splaceného vlastnického bydlení. Nemáme tu tolik chudých lidí s hypotékami, jako mají například ve Spojených státech či některých západních zemích.“ Druhým významným faktorem podle něj je, že Češi jsou v zadlužování obecně velmi opatrní. To nicméně nevylučuje problémy. „Jsme stát, kde mají lidé relativně nízké příjmy, takže poměrně velká část populace je chudobě na dohled, zároveň relativně málo lidí trpí jejími objektivními znaky,“ říká.

Podle dat Eurostatu je v Česku nejmenší šance, že člověk bude žít v chudobě. To je dobré, ne?

I další ukazatele říkají, že patříme do třetiny států s nejnižší mírou chudoby. Ten, který zmiňujete, je ale naprosto nesmyslný. Pokud berete jako hranici chudoby 60 procent mediánového příjmu v dané zemi, který je u nás obecně nízký, moc lidí se pod něj nedostane. Paradoxně nejnižší ohrožení příjmovou chudobou tak bylo za komunismu, kdy měli všichni málo. Rozhodně neplatí, že máme nejnižší chudobu v Evropě. Jde o statistické zkreslení. Kdyby se to počítalo z mediánu evropských příjmů přepočtených na paritu kupní síly, moc dobře na tom nejsme. Ostatně se stačí podívat na ukazatele typu, kolik lidí si nemůže dovolit doma topit, nejezdí na dovolenou, nejí maso a jeho náhražky. V evropském srovnání jsme v horní polovině či třetině. Tedy chudoba v Česku není nijak rozsáhlá, ale rozhodně nepatříme mezi nejlepší.

Jak byste tedy popsal realitu slovy?

Jsme stát, kde mají lidé relativně nízké příjmy, takže poměrně velká část populace je chudobě na dohled, ale zároveň relativně málo lidí trpí objektivními znaky chudoby.

Co znamená „na dohled“?

Že příjmy lidem nestačí, aby si vytvořili strategii materiálního zabezpečení na důchod. Popřípadě, když přijde krize jako teď, nemají dostatečné úspory.

Podle posledních dat Eurostatu mají Češi nejmenší problémy z celé EU se splácením závazků. Co za touto statistikou je?

Skutečně, celkový dluh na domácnost je oproti zahraničí nízký. Vysoký je počet předlužených, lidí v neřešitelných exekucích. To zní zdánlivě jako rozpor. Ale i výzkum EU‑SILC, který patří metodicky k nejlepším, má své mouchy (výběrové šetření příjmů a životních podmínek domácností – pozn. red.). Návratnost odpovědí je 50 procent a chybí v něm extrémy, protože neprobíhá v azylových domech a ubytovnách, vyloučených lokalitách atd. Chybí v něm část té destabilizované a chudobou ohrožené populace.

Přeexekuovaní lidé nemusí mít „problémy splácet“. Systém je vytloukl jako prázdnou slámu. Často jim už nedokáže nic srážet.

Češi tedy nejsou tak dobří v plnění svých závazků?

Jsou. Jen jsem chtěl poukázat na to, že někdy se berou data EU‑SILC jako tvrdý ukazatel. Jedním z pozitivních faktorů asi je, že tu máme velmi vysoké zastoupení splaceného vlastnického bydlení. Nemáme tu tolik chudých lidí s hypotékami, jako mají například ve Spojených státech či některých západních zemích. Tedy nemáme tolik příležitostí být pozadu se splácením. I pokud se podíváte na podobná data Centra pro výzkum veřejného mínění, jsou Češi v zadlužování velmi opatrní.

Na druhou stranu tu máme vyšší statisíce exekucí.

Je jich skutečně hodně, dnes je to asi 680 tisíc lidí. A zhruba 450 tisíc lidí v Česku je v neřešitelných mnohočetných exekucích. A to je vlastně druhá odpověď na otázku, proč tady relativně málo lidí deklaruje problémy splácet. Ti přeexekuovaní už je vlastně nemusí mít. Exekuční systém je vytloukl jako prázdnou slámu, často jim už nic nedokáže srážet, drží je v postavení, že si buď museli minimalizovat životní náklady, nebo pracují na černo.

O čem takový počet lidí v exekucích vypovídá?

Že je to výrazně víc, než by odpovídalo údajům o finanční gramotnosti, a zároveň to ukazuje na dysfunkci systému – od regulace poskytovatelů půjček v minulosti po dostupnost oddlužení. Asi dvě třetiny lidí, kteří jsou v mnohočetné exekuci, ji nabraly ještě před rokem 2016, kdy neexistovala efektivní regulace ČNB. U nás exekuce nevznikly jen proto, že byli lidé nezodpovědní. Podle výzkumů Medianu si velká část z nich první půjčky brala v době ekonomické krize do roku 2013 na splacení relativně základních potřeb. Trh ale půjčoval extrémně rizikově, často právě s cílem výrazně navýšit dluhy. Podíl exekucí v populaci v dané zemi také ukazuje, jak lehké je do nich vstoupit a jak těžké je se z nich dostat. U nás do oddlužení vstupuje méně než 20 tisíc lidí ročně.

Daniel Prokop (39)

Sociolog a zakladatel výzkumné organizace PAQ Research. Zabývá se tématy chudoby, sociálních nerovností, vzdělávání a sociální politiky. Vydal knihu Slepé skvrny: o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Člen Národní ekonomické rady vlády.

Čekají teď lidé, že budou mít větší problém dluhy splácet?

Ptáme se na to v průzkumu pro Český rozhlas: hlavně na trvalé závazky, jako jsou nájmy, hypotéky či složenky. Dlouhodobě reportuje nějaké problémy se splácením mezi 7 až 15 procenty domácností. Těch 15 procent se objevilo na začátku covidu, v létě 2021 to kleslo na sedm a dnes je to 11 až 12 procent. Vysoká inflace tedy přidala pět procentních bodů u lidí, kteří říkají, že mají problém se splácením trvalých závazků. Sedm procent populace se tedy u této hranice pohybuje dlouhodobě a dalších pět procent v důsledku cenové krize. Rozhodně to ale neznamená, že všichni půjdou do exekuce.

Kolik obyvatel je tedy ohroženo chudobou?

Takové dělíme na dva typy. Extrémně ohrožené ve výzkumu definujeme tak, že jejich výdaje jsou v daném měsíci vyšší než příjmy a zároveň mají úspory na dva měsíce. Na konci května jich bylo sedm procent. Před rokem to byla jen tři procenta. Druhé skupině říkáme nestabilní – mají stejné příjmy a výdaje, žijí takříkajíc od výplaty k výplatě a úspory mají rovněž jen na dva měsíce. V populaci jich je 20 procent, v roce 2021 to bylo 13 procent. Vidíte, že velmi narostly obě skupiny. Dohromady tedy čtvrtina domácností, kolem jednoho milionu, je ohrožena nečekanými událostmi.

Které skupiny obyvatel jsou nejohroženější?

Nejvíce rodiny s dětmi pod příjmovým mediánem. V roce 2021 nám 19 procent všech domácností říkalo, že nic neušetří. Teď je to 35 procent. Ale mezi chudší polovinou rodin s dětmi je to většina a to číslo výrazně narostlo.

Ve společnosti v důsledku inflace roste zájem o nebankovní půjčky. Jak velkým rizikem jsou?

Dosavadní regulace a dohled ČNB situaci zásadně zlepšily. Index odpovědného úvěrování Člověka v tísni ale ukazuje, že se jednotlivé firmy velmi liší v podmínkách a serióznosti. A je řada pokusů regulace obcházet. Například máme firmy, které minimálně ověřují solventnost nebo nabízejí úvěr těhotné přítelkyni člověka v exekuci. Další podvod je půjčování na IČO – lidem se dávají reálně spotřebitelské úvěry jako podnikatelské. Existuje i byznys se skupováním nemovitostí od lidí v ekonomických problémech a podobně. Stát by měl tyhle praktiky řešit. Ale věřím, že trh je dnes tak regulovaný, že i když se situace ekonomicky zhorší, průšvih nebude takový jako v letech 2009 a 2013. Uvidíme, jaká bude další zima a kam se vydá inflace.

Chudší budou pokles příjmů dohánět několik let

Za covidu se začal pomocí programů angažovat stát. Měl by v krizích nastupovat automaticky?

Programy jako Antivirus B, kompenzační bonusy a moratorium pomohly. Jenže energie nejsou hypotéky. Banky nestojí o to, aby jejich klienti šli kvůli dočasnému problému do exekuce a nemohli splácet. U energetických firem je to jiné, protože nemají s klienty tak dlouhodobé svazky. Druhá věc je, že covid byl společenský šok a vše v něm bylo dočasné, ať už kompenzace, či moratorium na půl roku. Inflace je ale dlouhodobá záležitost, nedopadá stejně na všechny, více na chudší, a nejde řešit plošným dočasným opatřením. Jsou třeba systémovější kroky. V NERV jsme prosazovali pomoc v podobě sociálního energetického tarifu. Nakonec se v roce 2022 zavedla sleva na energie pro všechny a následně plošné stropy. Ty asi byly potřeba. Ale myslím, že stropy měly být rozdílné podle toho, jak kdo pomoc potřebuje. Prosazovali jsme, aby dodavatelé měli povinnost rozložit doplatky na splátky na 12 měsíců. To je přesně oblast, kde může stát zabránit přesunům do exekucí. Situaci nejohroženějších domácností by měl zohlednit v daňovém a dávkovém systému.

Moje obava je, že tu vznikne dvojí hodnocení dnešní krize. Jako po roce 2013, kdy jsme směřovali k rozpadu tradiční politiky.

Takže by podle vás měl stát přijít s novými dávkami?

S těmi ne, ale se snížením daní pro tuto skupinu obyvatel ano. Zrušení superhrubé mzdy připravilo stát asi o 100 miliard korun. Procentuálně i v absolutních číslech bylo výhodné hlavně pro vysokopříjmovou část obyvatelstva. Už když se rušila, s ekonomem Štěpánem Jurajdou jsme ještě v Babišově rozpočtové radě prosazovali nesnižovat sazby daně, ale zvýšit slevu na poplatníka a umožnit ji všem vyčerpat. Znamenalo by to snížení odvodů ze mzdy chudých lidí, kteří je dnes mají relativně vysoké. Tato změna by ve státním rozpočtu znamenala výpadek příjmů 45 miliard korun, a ne 100 miliard, jak ho způsobilo ANO společně s ODS. Navrhovali jsme to mimochodem i kvůli riziku růstu cen energií. Bohužel, zrušení superhrubé mzdy nechalo vysokopříjmovým zaměstnancům měsíčně navíc tisíce korun, zatímco nízkopříjmovým nic či pár stokorun.

Zavádí současná Fialova vláda opatření na pomoc chudší části populace?

Zvyšuje odvody na nemocenskou, ruší některé daňové slevy na školkovné či na nepracující manželku a trochu upravuje malou progresi v dani. To bude mít podobný dopad ve všech příjmových skupinách. Pokud vezmeme domácnost s příjmy nad mediánem, po těchto změnách ušetří v průměru 4000 korun měsíčně oproti systému daně z příjmu, co byl v roce 2020. Domácnosti z chudší poloviny ušetří jen 1600 korun. Všem bez rozdílu narostly od toho roku výdaje na bydlení asi o 3000 korun. Bohatší tak stále profitují z daňových změn více, než jim rostly náklady na bydlení, zatímco chudší jsou v minusu. Bylo by dobré udělat změny, které pomůžou chudší části populace.

Chudší domácnosti dávají za bydlení a potraviny okolo 60 procent příjmů. To je o 20 procentních bodů více než domácnosti z horní poloviny. Bude se ta mezera ještě zvětšovat?

Teď stagnuje a myslím, že to tak i chvíli zůstane, pokud zase rychle neporoste inflace. Největší nárůst byl od listopadu 2021 do konce roku 2022, kdy se ceny bydlení, energií a potravin utrhly, a procentuálně poškodil víc ty chudší.

„Rozhodně neplatí, že máme nejnižší chudobu v Evropě. Chudoba v Česku není nijak rozsáhlá, ale rozhodně nepatříme mezi nejlepší země, jak naznačují některé ukazatele,“ říká Daniel Prokop.
„Rozhodně neplatí, že máme nejnižší chudobu v Evropě. Chudoba v Česku není nijak rozsáhlá, ale rozhodně nepatříme mezi nejlepší země, jak naznačují některé ukazatele,“ říká Daniel Prokop.
Foto: Honza Mudra

Jaké společenské dopady inflační krize vidíte?

Vždy, když se objeví tento typ inflace, tedy v potravinách a bydlení, každá společenská třída ji vnímá jinak. Střední a vyšší ji ustojí, jen jim trochu klesne hodnota úspor. Nižším třídám se kvalita života propadne. Myslím, že nás čeká zase větší nepochopení mezi jednotlivými částmi společnosti. Bohatší řeknou: podařilo se to zastavit a jedeme dál. Nižší střední třída ale bude dohánět reálný pokles příjmů několik let a oprávněně bude brát situaci útrpně. Moje obava je, že vznikne dvojí hodnocení dnešní krize, tak jako po roce 2013, kdy jsme směřovali k rozpadu tradiční politiky.

Vládní balíček je problematický a sociální jen málo

Jaký vliv mají inflace a zadlužování na postoje obyvatel k demokracii?

Inflace, snížení reálné mzdy a ekonomické problémy v čase většinou provází snížená důvěra v instituce a demokracii, zejména u lidí s nižšími příjmy. Když ale jdete do hloubky, data ukazují komplikovanější příběh. Při změně ekonomické situace ovlivňuje názory ve společnosti i narativ, který lidé slyší, a to se jejich osobní situace vůbec nemusela změnit. Jenže dnešní stát neumí administrovat dávky, cílit další formy pomoci či nějak inovovat energetiku a ekonomiku. Logicky to pak ovlivňuje i důvěru těch, kterých se to netýká. Krize ukážou slabiny státu, což podrývá důvěru v něj. Tohle v konjunktuře tolik nevidíte.

Platí to tedy i o současné české vládě?

Měla by chápat, že důchodcům pomohla valorizacemi penzí. Důchodci na tom nejsou o tolik hůř než v roce 2021. Bohatší polovině rodin s dětmi pomohly daňové změny z roku 2020, takže ekonomický propad je také neohrožuje. Chudší polovině rodin s dětmi ale skutečně moc nepomohla.

Když se změní ekonomická situace, názory ve společnosti ovlivňuje i narativ, který lidé slyší, a to se jejich situace vůbec nemusela změnit. Krize podrývají stabilitu státu.

Může ale za jejich situaci stát? Dlouhodobě se ukazuje, že v Česku stále dávky čerpá mnohem méně lidí, než kolik by jich na ně mělo nárok.

Například čerpání příspěvku na bydlení narostlo z 200 asi na 300 tisíc lidí. Využili ho hlavně důchodci, na které mířila kampaň. Má to ale i další vysvětlení. Pro seniory je mnohem snazší doložit, jaké mají důchody a výdaje na bydlení. Po rodinách s dětmi se ale požadují všechna ta různá prohlášení, třeba že si děti nevydělaly nic na brigádě. Tyhle rodiny mají často různě kombinované typy příjmů a je pro ně těžší tento typ dávek získat.

Problémem je tedy i složitost a administrace žádostí o dávky?

V průzkumech nám vycházejí čtyři odpovědi. Jednak lidé o dávce nevědí. A když ano, myslí si, že na ni nemají nárok. Dnes máte nárok na příspěvek na dítě, pokud průměrný měsíční příjem domácnosti není vyšší než 3,4násobek životního minima. Čtyřčlenná domácnost se dvěma středně starými dětmi má nárok na tento příspěvek, i když má příjem 40 až 50 tisíc korun. Lidi, kteří se pohybují kolem takové výše příjmů, často nenapadne, že se jich to týká. Což lze vysvětlit i faktem, že v Česku jsou dávky stigmatizovány – jako by se týkaly jen chudiny. Třetí odpověď je, že když někdo o nějakou dávku žádal, narazil na administrativní složitosti. A čtvrtá: nechci se ponižovat a doprošovat se v takto komplikovaném systému.

A řešení?

Jednoduchost. Například pastelkovné ve výši 5000 korun pro domácnosti s dětmi, jejichž roční hrubý příjem nepřesáhl milion korun ročně, čerpalo 80 procent domácností, které na něj měly nárok. Byla to jednoduchá dávka, nestigmatizovala a běžela k ní obří kampaň. To je cesta.

Jsou tedy současné dávky nastaveny dobře a je třeba je jen zpřístupnit lidem?

Ne, jsou nastaveny špatně. Máme kolem 20 dávek. Systém potřebuje velkou reformu, extrémně zjednodušit a spojit některé dávky do jedné. Myslím, že ministr (práce a sociálních věcí) Marian Jurečka tímto směrem uvažuje, ale je tam toho hodně co zkazit. Podle mě by skupina lidí s nárokem na příspěvek na bydlení nemusela být tak velká. Ale v rámci té užší skupiny by měl být dostupnější. Také by dávky mohly méně odrazovat od toho jít pracovat – tedy aby se jejich hodnota tolik nesnižovala s vydělanou korunou. A když říkám, že některé by se daly spojit, cílem by nebylo ušetřit, ale pomáhat efektivněji.

Promarnilo se volební období tím, že se rok lepí to, co se vůbec nemuselo řešit, kdyby se nezrušila superhrubá mzda.

Máme tu vládní úsporný balíček. Které opatření v něm vidíte jako nejvíce sociální?

Snížení DPH na potraviny. Paradoxně ale DPH není úplně vhodný daňový nástroj k zohledňování sociálních rozdílů, protože spotřební koše se sice mezi skupinami liší, ale ne natolik, aby se jimi výrazněji ovlivnily sociální rozdíly. Celkový dopad bude asi jen pět miliard korun. Například Dánsko má pětadvacetiprocentní DPH na vše a vedle toho silnou progresi zdanění příjmů a robustní přídavek na děti. Český balíček jinak moc sociální není.

Myslíte, že je to poslední velká reforma, se kterou dnešní vláda přišla?

Fiskálně to stačit nebude. Jsou dvě možnosti. Může přijít další úsporný balíček složený z další sady parametrických změn, jaké vidíme teď. To je pravděpodobné. Věřím i tomu, že vláda reviduje chyby jako nedanění tichých vín. Už ale nemusí být energie na nějaký velký reformní program například v oblasti struktury daní a podobně. Velkou reformou by bylo propojení neefektivně obrovského počtu obcí do vyšších územních celků, výrazně vyšší podpora zdravotní prevence či omezení počtu vězňů. Zásadní reforma by se mohla týkat neefektivního třetího pilíře důchodového systému, který nyní daňoví poplatníci podporují 17 miliardami ročně. Největší průšvihem je, že vláda s obřím úsilím slepila balíček za 100 miliard korun, kde se mění hlavně parametrické změny, ale nic z toho není reforma, která by tuhle republiku posunula o něco dál. Promarnilo se volební období tím, že se rok lepí to, co se vůbec nemuselo řešit, kdyby se nezrušila superhrubá mzda, nevytvářely se další daňové dárky a udržely se na uzdě důchody. Byť dodávám, že s půlkou navrhovaných změn v balíčku vesměs souhlasím.

Související