Dlouhá léta si podnikatelé stěžují na nestabilitu a nepředvídatelnost vývoje daňových zákonů. Nyní se ale přibližujeme stavu, kdy bude daňová budoucnost celkem dobře predikovatelná. Možná ne v detailech, ale určitě alespoň v podstatných obrysech. Hra o daně a příjmy státního rozpočtu se dostala do fáze, kdy karty leží a můžeme sčítat „štychy“.

Evropa se rychle zadlužuje. Český státní rozpočet podle ministerstva financí v příštích třech letech počítá se schodky mezi 200 a 300 miliardami korun. Míříme tedy velmi rychle k míře zadlužení plně srovnatelné s „rozvinutějšími ekonomikami“, navyklými i v dobrých letech na velkorysé dluhové financování sociálního státu. Tuhle radostnou jízdu už ale nebude možné napodobit, protože nebude financovatelná. Dluhy podraží vysokým úročením v důsledku inflace a brzy se vytratí ochota finančních institucí investovat do státních pokladničních poukázek a dalších dluhopisů.

Trhy dosud spoléhaly na to, že financovat provoz států je celkem bezpečné řešení pro penzijní a investiční fondy nebo pro hotovostní přebytky bank. Lavinu nedůvěry odstartují dva tři státy, které jednoho večera hodí ručník do ringu, protože už ani Mezinárodní měnový fond nebo Evropská centrální banka nezvládnou vykupovat jejich dluhy. Finanční trhy pochopí, že je zle, a šlápnou na brzdu. Finanční krize se spolu s dopadem demografických a dalších vlivů propojí do globálního ekonomického maléru. Státy pak rychle zjistí, že i padesátiprocentní dluh vůči HDP může být v takové atmosféře příliš vysoký.

Makroekonomové se v rozporu s dlouhodobou historickou zkušeností, a vlastně i fyzikálními zákony, v posledním čtvrtstoletí navzájem uchlácholili, že je vyrovnaný státní rozpočet přežitkem a ani zadlužení států přes 100 procent HDP nestojí za poplach. Že je možné další a další problémy zasypávat další, ještě větší hromadou nekrytých peněz. Nyní se začne ekonomická věda pod tlakem reality vracet ke kořenům. Konzervativní prognóza, která se mnohým bude jevit jako přehnaná, je ve skutečnosti optimistická, protože nepočítá se zhroucením státu a společnosti.

Jakmile se státní finance dostávají pod krizový tlak, připadají v úvahu dvě řešení. Prvním je emise oběživa, kvantitativní uvolňování či jiná označení pro tisk peněz. Ve skutečnosti je to jen přesun problému do dalšího růstu inflace. Riskuje se mnoho, protože takový postup vylučuje budoucí udržitelnost měny a sociální smír. Druhou možností je ověřená medicína, konsolidace rozpočtu státu, zdravotnictví a sociálních fondů. Ta ovšem vyžaduje silný politický mandát a velmi asertivní postup.

Stát už nebude mít kam ustupovat vlivovým lobby, a pokud rychle nedosáhne vyrovnaného rozpočtu, nikdo mu nepůjčí.

Bude nutné sáhnout na penze, zdravotnictví i školství a zároveň podstatně zvýšit daňové výnosy. Současná vláda to už nezvládne. 

Pokud se od 90. let v krizích nějak „utahovaly šrouby“, ne vždy tak konaly pravicové vlády. Bály se o budoucí volby a nařčení z asociálního jednání. Zařídily to za ně jiné politické síly a bude to tak nejspíš i nyní, protože stávající vládě nezbývá dost času a nemá potřebnou vnitřní jednotu. Bude nutné sáhnout na penze, zdravotnictví i školství a zároveň podstatně zvýšit daňové výnosy. Ode všeho trochu. Změny daňového systému naberou dynamiku po příštích parlamentních volbách. Vítěz po obsazení ministerstva financí s předstíraným zděšením vyhlásí, že je situace horší, než čekal, a o pár let odloží předvolební sliby.

Daňová progrese

V daních přijde na řadu nejprve znovuzavedení druhého stupně daňové progrese příjmů fyzických osob, kterou před dvěma lety zrušením superhrubé mzdy tak lehkomyslně zahodila účelová koalice ANO, ODS a SPD. Ke konceptu superhrubé mzdy se už nevrátíme, protože byl v mezinárodním srovnání excesem a hrubě komplikoval zdaňování všem, kdo měli příjmy z více států. Na takové avantýry jsme příliš malá ekonomika a vrátíme se proto pokorně ke staré dobré daňové stupnici.

Daň z přidané hodnoty

O návrat DPH do normálu se už začíná pokoušet stávající vláda. Během covidu byl v mnoha případech naředěn sociální důvod existence nižší sazby DPH, a tak se vrátíme k pravidlu, že snížená sazba patří jen k velmi omezenému výčtu zboží a služeb. Očekáváme, že se do čtyř let dočkáme znovu jen jediné snížené sazby DPH a že tato daň vzroste v základní sazbě na 25 procent a ve snížené na 12 až 15 procent. Srovnatelný pohyb nastane i v okolních státech, což omezí nákupní turistiku.

Daň z nemovitostí

Finanční dieta se bude týkat i obcí. Argument, že služby obcí využívají především majitelé nemovitostí, převáží nad výhradou, že to nepřímo zaplatí i nájemníci. Tím spíše, že si další ubytovací kapacity vyžádá pokračující imigrace. K úvahám o nákladech na bydlení bude třeba povzbudit vlastníky zbytečně velkých bytů. Daň z nemovitostí se už řadu let nevalorizovala a máme ji proti jiným vyspělým zemím extrémně nízkou. Očekávejme postupný nárůst na troj‑ až pětinásobek během 10 let.

Spotřební daně

Skončí dočasné „dotování“ cen pohonných hmot a paliv, stoupnou spotřební daně podle inflace. U paliv a maziv možná i více, protože bude třeba motivovat spotřebitele k úsporám.

Daň z příjmů právnických osob

U korporátního zdanění během příštích let nedojde k potřebné nadnárodní dohodě. Daňová konkurence je nadále nedovolí zvyšovat. Windfall tax se stane za dva roky historií. Možná se alespoň podaří dohodnout na spravedlivějším zdanění zisků z digitální ekonomiky a narušit tak prastarý princip výběru daně podle sídla poskytovatele služeb ve prospěch výběru daně podle sídla zákazníků.

Ostatní daně

Nepřekvapí, když se zanedlouho vrátíme k debatám o znovuzavedení dědické daně. Půjde o zachování sociálního smíru v situaci, kdy se začínají majetky až příliš koncentrovat. Stát bude hledat argumenty, jak čelit sociálním a politickým protestům. Ty jistě přijdou. Držme si palce, ať to zvládneme a z katarze vyjdeme se silnou ekonomikou a se zdravými státními financemi.

Související