Bez plynu se neobejdeme. Dodávky z Ruska lze nahradit za pět let

Řada lidí volá po úplném odstřižení dodávek ruského plynu do Evropy. Ten se nyní na celkové spotřebě podílí z 35 až 40 procent. Otočit termostatem na radiátoru v domácnostech by však nestačilo, odběrů by se musel vzdát i nejeden průmyslový podnik. A to by v krajním případě znamenalo přerušení či ukončení výroby.

Evropa nicméně k ústupu od zemního plynu zavelela ještě před současnou krizí. Spoléhá však na to, že během krátké doby najde alternativy, které nejpoužívanější energetickou surovinu nahradí.

Ředitel strategie poradenské společnosti v energetice EGÚ Brno Michal Macenauer říká, že Evropa se dokáže ruského plynu vzdát během pěti let. Úplný úprk od využívání této suroviny však podle něj nedává smysl. Naopak, zemní plyn může sehrát významnou úlohu na cestě Evropy k čistějším zdrojům.

Jak rychle dokážou jednotlivé sektory národního hospodářství odejít od zemního plynu?

Spotřeba zemního plynu jde napříč celou společností. Využívají ho téměř všechny sektory průmyslu, ať už k výrobě procesního tepla či k vytápění. Na stlačený zemní plyn CNG jezdí desítky tisíc vozidel. A domácnosti stojí zhruba za čtvrtinou celkové spotřeby zemního plynu.

Z technologického pohledu je zemní plyn obecně dobře nahraditelný, z velké části elektřinou. Znamenalo by to však úplnou transformaci energetiky, která by si vyžádala ohromné náklady. A navíc obrovské utopené investice, protože velká část zařízení, která se nyní využívají, má ještě daleko do konce své životnosti.

Rychlá náhrada zemního plynu tedy neexistuje?

Ve většině průmyslových provozů by to přineslo velké problémy. A to nejen v případě plynu, který se používá při výrobních procesech, ale i při výrobě tepla. Vytápěcí systémy jsou nastavené na plyn a nelze je jednoduše přepnout na elektřinu. Navíc by to někde znamenalo i řádové navýšení přípojného výkonu, což nemusí sítě zvládnout. U vytápění domácností je to jednodušší. Odhlédneme‑li od ceny a omezených kapacit ve výrobě, lze často celkem jednoduše přejít na tepelná čerpadla. A je možné také více využívat biomasu, topit dřevem.

Nemyslím, že by fungující podniky masivně odcházely. Dá se však očekávat, že nové investice už udělají raději za hranicemi Evropské unie, třeba v Indii nebo i jinde.

Jsou v rámci průmyslu vůbec nějaké provozy, kde lze zemní plyn v krátké době nahradit něčím jiným?

Jen sporadicky. Byly by to spíše konkrétní podniky než celá odvětví. Čistě teoreticky se dají pece na plyn v různých provozech nahradit elektrickými. Jenže to se nedá udělat rychle. Firmy jsou obvykle uprostřed nějakého investičního cyklu a zároveň by to bylo výrazně dražší. Je také pár provozů, kde se teoreticky mohou vrátit k odstaveným zdrojům. To jsou však často zdroje „špinavé“, které využívají uhlí, nebo dokonce mazut. A navíc se to týká většinou jen energetiky.

Co využití alternativních plynů?

Ani v tom rychlá pomoc neexistuje. Plyn, který se vyrábí v bioplynových stanicích, je potřeba před vtláčením do soustavy čistit. Z potenciálu, který ve vstupních surovinách Česko má, vychází, že lze touto cestou nahradit podle propočtů 10 až 15 procent loňské spotřeby zemního plynu. Nicméně i to by trvalo roky.

Evropská komise ve velkém spoléhá na vodík, který by měl zemní plyn nahradit například při výrobě elektřiny. Byla by to cesta?

V delším období to může být cesta, ale vodík nám nepomůže vyřešit tu současnou geopolitickou krizi, která přináší krizi energetickou. Aby to dávalo smysl, nemůžeme vodík vyrábět ze zemního plynu, jak se dnes nejčastěji děje, ale především elektrolýzou.

Související

Energetika

Rychlý úprk od plynu položí mnohá průmyslová odvětví

9 minut čtení

Zemní plyn se využívá napříč celou ekonomikou. Alternativy sice existují, ale v praxi se zatím prosazují jen obtížně.

A k tomu bychom potřebovali buď fotovoltaiku s desetinásobky současného instalovaného výkonu, větrné elektrárny, nebo jádro. Nejlépe jejich kombinaci. To je řešení na desítky let. Výroba vodíku přímo v místě odběru je dnes průkopnická činnost, firmy si ji pořizují spíše kvůli PR či si to chtějí vyzkoušet.

Evropa si nicméně svižné opuštění zemního plynu narýsovala už před válkou na Ukrajině. Má smysl v tom pokračovat?

Neměli bychom se pokoušet v následujících 30 či 40 letech zcela nahradit zemní plyn. Hrajme o to, jak nahradit ruský plyn, což by Evropa mohla zvládnout zhruba během pěti let. Relativně rychle dokáže Evropa srazit svou závislost na Rusku na polovinu, z nynějších 40 procent na 20 procent. V tom pomohou vyšší dovozy zkapalněného zemního plynu LNG a navýšení dodávek z Norska a z Alžír­ska. A pokud se chce Evropa úplně obejít bez ruského plynu, bude muset uzavřít dlouhodobé smlouvy s dodavateli zkapalněného plynu. Nikdo nebude otevírat těžbu na pět deset let, aby Evropu nyní zachránil. Ani další terminály u evropského pobřeží nemá smysl stavět na krátkou dobu. Také bychom měli přijmout to, že dekarbonizace neskončí v roce 2040, ale třeba o dvacet let později.

Vývoj ceny zemního plynu

Zvětšit přes celé okno

Odkud se bude plyn brát, bude ho dostatek?

Tím, co Rusko nyní dělá, končí doba masivních potrubních dodávek zemního plynu. Budoucnost patří flexibilním dodávkám pomocí LNG, protože všechny potrubní trasy jsou napojené na nějakou geopoliticky nestabilní oblast. Tanker s LNG může při své plavbě i operativně změnit trasu, je to mnohem bezpečnější. Dříve bylo LNG výrazně dražší než potrubní plyn, ale při současných cenách roční dodávky plynu kolem 80 až 90 eur za megawatthodinu a měsíčních kontraktů za 150 eur už LNG z ekonomického pohledu dává smysl. Pokud se zprovozní nové produkční kapacity a LNG terminály, můžeme se dostat na 35 až 40 eur. A na tomhle půdorysu určitě energetika fungovat může.

Určitou mantrou pro budoucnost je také decentralizace, tedy výroba energie co nejblíže ke spotřebě. Dává v souvislosti se snahou opustit zemní plyn smysl?

Rozdělil bych to na dvě fáze. Aktuálně probíhá – a ještě takových dvacet až pětadvacet let bude probíhat – přechod od včerejší fosilní energetiky k dekarbonizované. V něm bude hrát velkou úlohu plyn a kogenerační výroba elektřiny a tepla ve výrobních podnicích nebo u větších odběrů ve službách, jako jsou nákupní střediska. S postupem dekarbonizace se však bude energetika opět částečně centralizovat. Decentrální zdroje, zejména fotovoltaiku, bude muset doplnit nová mohutná kapacita v jaderných zdrojích. Fotovoltaika podnikům většinou pokryje nižší desítky procent jejich energetické bilance.

Česko má vyhlášku o stavu nouze v plynárenství, která určuje pořadí odběratelů při omezování či přerušování dodávek zemního plynu. Dá se využít i pro případ, kdy plyn vůbec nebude?

Jen obtížně. Ta vyhláška byla připravena na situace, kdy se stane nějaká porucha nebo krátkodobý výpadek dodávky. Ale nepočítá například s úplným přerušením nasmlouvaných dodávek. Vyhláška například počítá s tím, že se domácnosti odpojují jako poslední, což má i technologický důvod. Při dlouhodobějším omezení dodávek však dává smysl, aby se o snížení, ne přímo o odpojení, dodávek uvažovalo nejprve u domácností. Vláda by v takovém případě měla apelovat na lidi, aby snížili otopovou teplotu, zmenšili prostor, který vytápějí, lépe hospodařili s teplou užitkovou vodou. Za cenu drobného snížení komfortu se dají v domácnostech ušetřit nižší desítky procent spotřeby.

Jsme uprostřed krize, která je vedle válečného konfliktu způsobena také obrovskou snahou o co nejrychlejší a překotnou dekarbonizaci.

Průmyslové podniky by měly přijít na řadu až později?

Lidé potřebují vydělávat, potřebují fungující průmysl. Bylo by lepší neodpojovat zcela dodávky pro vybrané sektory, ale spíše omezit nebo přerušovat je krátkodobě, třeba po dnech. Kdybychom některým sektorům ustřihli dodávky úplně, bylo by to hodně drahé. Zpřetrhaly by se dodavatelské řetězce a postihlo by to návazně i ty podniky, kam plyn proudil. Ekonomika funguje jako celek.

A jak dál postupovat, aby ekonomika utrpěla co nejméně?

Pokud by skutečně došlo k významnému přerušení dodávek zemního plynu, bude energie obecně nedostatek, měly by se přestat odstavovat jakékoliv uhelné zdroje – ať už teplárny, kde se společně s teplem vyrábí i elektřina, tak samostatné výrobny elektřiny.

Němci by zároveň měli přestat s odstavováním jaderných elektráren. Mají ještě tři bloky v provozu a jejich celková výroba je zhruba na polovině spotřeby České republiky. Pak přichází na řadu zprovoznění některých už odstavených hnědouhelných a černouhelných provozů. Teprve následně by mělo na řadu přijít omezování spotřeby.

Podniky netrápí jen obavy z náhlého výpadku dodávek. Nyní platí za dodávky plynu zhruba šestkrát vyšší ceny než před rokem. Která odvětví jsou zdražováním energií nejvíce ohrožena?

Jsou to obory, které vyrábějí globálně obchodované výrobky a jsou zároveň energeticky náročné. Tedy chemický, sklářský a keramický průmysl. Ale pokud by se skutečně přerušila dodávka plynu, nepůjde jen o cenu. V ohrožení budou všechny provozy, které bez plynu nejsou schopné fungovat. Například strojírenský průmysl.

Jsme dnes uprostřed krize, která je vedle válečného konfliktu způsobena také obrovskou snahou o co nejrychlejší a překotnou dekarbonizaci. A doslova za každou cenu. Už loni jsme viděli obrovský růst ceny povolenek, relativně výrazný růst cen elektřiny. To vše podkopává rozvoj výroby na evropském území.

Čekáte tedy nějaký úprk průmyslových firem za hranice Evropské unie?

Nemyslím, že by fungující podniky masivně odcházely. Dá se však očekávat, že nové investice už udělají raději za hranicemi Evropské unie, třeba v Indii nebo i jinde. Dekarbonizace je krok správným směrem, ale ne v té rychlosti, kterou nastavila Evropská unie. A ta situace se konfliktem na Ukrajině jen prohloubila.

Tvrdím, že Green Deal pro energetiku a v podobě, v jaké byl přijat, padá. A vývoj současné krize mi dává za pravdu. Nelze postupovat tak rychle, neobejdeme se bez jádra a nemůže tak rychle srazit spotřebu zemního plynu. Nicméně je to zčásti nevratný proces a obávám se, že investiční aktivita na území EU už nedosáhne potenciálu, který bychom měli, kdyby se unie chovala k energetice smířlivěji.