Byznys v Česku funguje už více než tisíc let. Jeho začátky byly skromné, později se střídala období prosperity a úpadku. Od 19. století s nástupem páry a strojové výroby začal nabývat obrysů, v jakých ho známe v době, kdy ekonomiku přichází změnit digitalizace a robotizace.

Týdeník Ekonom v tomto roce představí mnohé podnikatele, Čechy, Němce i Židy, kteří se v minulosti přičinili o to, že Česko i na počátku 21. století patří mezi nejprůmyslovější země světa. Tento úvodní díl ukáže, z jakého dědictví první z nich vycházeli a na čem mohli stavět.

Zbraně za otroky

Ekonomickými centry na zdejším území byla už keltská opida. Velikostí i charakterem života předznamenala podobu středověkých měst, do níž se zformovala o několik století později.

Kolem roku nula (dnešního gregoriánského kalendáře) ale byla opuštěna a první zprávy o novém rozvoji hospodářství pocházejí až z devátého století, z Velkomoravské říše. Podle dochovaných záznamů a odhadů archeologů i historiků byl důležitým zdrojem příjmů vládnoucích elit obchod s otroky. Chybí však údaje o tom, jak rozsáhlý byl. Šlo o zajatce z válečných tažení do zatím nepokřtěných slovanských zemí a hlavními odběrateli byli muslimové na březích Středozemního moře. Obchodníci, často Židé, platili za otroky přepychovým zbožím a penězi. Což umožnilo opět lépe vyzbrojit vojenskou družinu, která tu v té době byla jak oporou panovnické moci, tak vykonavatelem státní správy a vybírala daně.

Dálkový obchod, včetně prodeje lidí, byl důležitý také pro první Přemyslovce. Podle písemné zprávy Ibráhíma ibn Jákúba, vyslance mocného córdobského chalífy, byla Praha uprostřed desátého století důležitým obchodním centrem. Procházely jí kupecké kara­vany vypravované z dnešního Španělska a jižní Francie až do Střední Asie.

Tato trasa později zanikla a obyvatelé české kotliny museli hledat ekonomickou náhradu. Nalezli ji v intenzivním zemědělství, rozšiřování pastvin a hlavně orné půdy, v takzvané vnitřní kolonizaci, která přispěla k růstu domácí populace. Know‑how, hlavně dokonalejší zemědělské postupy, ale i řemeslné znalosti a kulturní vymoženosti, přinášeli cizinci. Nejprve řeholníci v benediktinských a cisterciáckých klášterech, které se zasloužily o kultivaci pohraničí.

Český stát při své vnitrozemské poloze za hradbou hor zůstával mimo evropské ekonomické jádro.

Novinky, jak výrobní, tak z hlediska organizace práce i společnosti a práva, přinášeli z území dnešního Německa i zakladatelé měst. Ta se stala středisky řemesel a obchodu a důležitým zdrojem panovnických příjmů. Jejich vznik byl de facto naplněním developerského projektu. Developerem byl tehdy člověk nazývaný lokátor, který založení města nebo vesnice se svolením vrchnosti, tedy majitele půdy, organizoval. A především sehnal osadníky. Protože do projektu vložil své peníze, získával v nových sídlištích i privilegované postavení.

Z roku 1252 se dochovala smlouva mezi želivským klášterem a lokátorem, v tomto případě humpoleckým mincmistrem Jindřichem, o založení osad na klášterním majetku kolem dnešní Ledče nad Sázavou. Jako odměnu Jindřich obdržel rozsáhlé pozemky v nových vesnicích a k tomu rychtářský úřad.

První privatizace

Majetkové poměry ve 13. století zásadně proměnila emancipace šlechty. Královští správci si vyvzdorovali, aby majetek, který zatím jen spravovali, dostali do dědičného vlastnictví. Za sliby věrnosti budovali panství a bohatství z přidělených vesnic zůstávalo v jejich hradech. Takové byly počátky aristokratických rodů, jako jsou Vítkovci, Markvartici nebo Ronovci. Získané pozemky pak šlechta za naturální a stále častěji za finanční poplatky pronajímala rolníkům.

„V historicky krátké době byl takřka všeobjímající knížecí, potažmo státní majetek se svými výnosy a příjmy doslova rozebrán, rozchvácen a zcizen nastupující feudální vrchností. Obraz­ně se dá takový proces přirovnat k jakémusi druhu odstátnění, k privatizaci,“ napsal historik Josef Žemlička ve studii pro Český časopis historický. Několik desetiletí trvalo, než si zbohatlíci osvojili rytířskou etiku. Ta přicházela z Francie a Německa, ze zemí, kde k podobné majetkové proměně došlo o dvě i tři staletí dříve.

Základy českého byznysu

902
Raffelstettenský celní řád zmiňuje plavbu lodí na Dunaji do slovanských zemí, výměnu zboží s Velkou Moravou, obchod s koňmi, solí či otroky a židovské kupce.

966
Zpráva Ibráhíma ibn Jákúba z Córdoby se zmiňuje o Praze jako o obchodním centru, kam přicházeli Rusové, Slované z Krakova, Židé i muslimové. Prodávali se otroci, cín a kožešiny.

12. století
Premonstráti a cisterciáci založili v českých zemích kláštery, které se spolu se staršími kláštery benediktinskými staly centry zemědělství, ale i vzdělanosti.

Malostranský obchodník Hans de Witte zbohatl na ražbě nekvalitních mincí a stal se hlavním bankéřem a vojenským dodavatelem českého velmože a císařského generála Albrechta z Valdštejna.
Foto: archiv

1290
V okolí dnešní Kutné Hory propukla „stříbrná horečka“. Od roku 1300 tam začala ražba pražského groše, kterým se platilo i v Německu a Polsku.

V okolí dnešní Kutné Hory propukla „stříbrná horečka“. Od roku 1300 tam začala ražba pražského groše, kterým se platilo i v Německu a Polsku.
Foto: Shutterstock

1348
Český král a pozdější císař Karel IV. založil Nové Město pražské, po jehož dobudování měla Praha 40 tisíc obyvatel a proměnila se v ekonomické, politické a kulturní středisko zaalpské Evropy. Nová čtvrť s velkou převahou české populace se stala také centrem husitství.

1517
Ve Svatováclavské smlouvě česká šlechta přiznala zástupcům měst právo třetího hlasu na zemských sněmech, měšťané zase museli aristokracii umožnit vaření piva a další hospodářskou činnost.

1618
Zemřel Albrecht Jan Smiřický, nejbohatší z českých aristokratů. Jeho rod zbohatl z nájemné práce na stovkách dvorců v severovýchodních Čechách.

Ve chvíli, kdy se panovník musel smířit s tím, že přišel o část příjmů, pomohla královské koruně příroda. Dala jí stříbro. Koncem 13. století se už asi polovina tohoto drahého kovu, který v Evropě udržoval v chodu ražbu mincí, těžila v Čechách. Nejprve v okolí Jihlavy, o něco později v Kutné Hoře. Stříbro, respektive podíl z jeho dobývání, umožnilo posledním Přemyslovcům velkorysou velmocenskou politiku. A zajistilo také prosperitu rostoucích měst, především jejich špičce, patriciátu.

Symbolem hospodářského rozmachu byla nová stříbrná mince, pražský groš, o váze 3,5 gramu a vysoké ryzosti. Na jeho zavedení se za krále Václava II. v roce 1300 podílel italský právník Gozzo z Orvieta. Pražský groš se stal vítaným platidlem i v Polsku a Německu a spolu s anglickými šilinky a benátskými solidy patřil do trojice stabilních středověkých měn.

Prosperita daná mírem

Zlatou érou, hospodářskou i kulturní, bylo panování Karla IV. z lucemburské dynastie. Římsko‑německý král na čas dokázal přiblížit české království k vyspělé Evropě. Stát v důsledku vnitrozemské polohy, za hradbou obtížně průchodných hor, zůstával mimo ekonomické jádro kontinentu zahrnující severní Itálii, Francii, Porýní a Nizozemsko, tedy země navazující na tradice antické Římské říše. Všude tam se za vrcholného středověku rozvíjelo peněžní hospodářství a dělba práce, zatímco Čechy s Moravou zůstávaly závislé na zemědělství a jejich dálkový obchod financovaný stříbrem zůstával pasivní.

Ekonomický vzestup Karlovy doby měl několik příčin. Jinak tíživá izolace uchránila zemi před morovou epidemií – ta přišla až několik let po Karlově smrti – a království uniklo úbytku populace, který zruinoval západní Evropu.

Zásadní význam měla politická stabilita. Za silné vlády zmizely vnitřní rozbroje a především do zemí Koruny české po několik desítek let nevstoupila nepřátelská armáda. Což ochránilo obyvatele před plundrováním a rekvizicemi.

Dohonit hospodářskou a kulturní úroveň Francie či Itálie měly pomoci Karlovy rozvojové programy. Tím nejvýznamnějším bylo založení Nového Města, po jehož dostavbě se Praha se 40 tisíci obyvateli stala spolu s Kolínem nad Rýnem a Lübeckem největší aglomerací severně od Alp. Poptávku v Praze i po celých Čechách roztáčel početný panovnický dvůr, rezidence aristokratů, zástupy diplomatů nebo stovky učitelů a asi dva tisíce žáků nové univerzity.

Důležitá byla i psychologie. Vedle panovníka, který vyrůstal v Paříži, se vyspělému světu chtěli vyrovnat rovněž velmoži a boháči kolem jeho dvora. Příklad hlavního města vedl i k přestavbám hradů. Navíc Karel IV. nutil ke stavebním investicím bohatou církev, která vlastnila třetinu země. Za jeho panování bylo postaveno 35 nových klášterů a v mnoha městech vyrostly nové kostely a přestavovaly se staré.

0,5 mil.

zlatých zaplatil Karel IV. za Braniborsko. Zisk tohoto území měl umožnit obchodní spojení z Itálie přes Prahu k přístavům severoněmecké hanzy. Plán nebyl úspěšný.

Základem prosperity ovšem do poloviny 14. století zůstávalo rostoucí zemědělství. Vedle převládajícího obilnářství nabylo na významu vinařství a pěstování chmele. Potravin bylo dost i díky teplému klimatu a Praha, na rozdíl od jiných evropských velkoměst, nemusela přikročit k regulaci cen.

Domácí rolníci uživili také další velká města – z nich nejbohatší byla „stříbrná“ Kutná Hora a k lidnatým patřily Cheb, Plzeň či osmitisícové Brno. Počet měst se zdvojnásobil a žila v nich pětina populace. Rychle se počešťovala, protože do nich přicházeli venkované za lepšími ekonomickými podmínkami.

Meze růstu

Řemeslná výroba zůstávala organizována do cechů a největší význam měla řemesla potravinářská, kovodělná a textilní. Negativně se ale projevovalo cechovní ochranářství, jednak omezováním produkce a také znemožněním vstupu do oboru jiným. Domácí dílny proto stačily zásobovat jen místní trhy a jejich výroba se objemem ani kvalitou nedokázala přiblížit konkurenci v Porýní.

Malostranský obchodník Hans de Witte zbohatl na ražbě nekvalitních mincí a stal se hlavním bankéřem a vojenským dodavatelem českého velmože a císařského generála Albrechta z Valdštejna.
Malostranský obchodník Hans de Witte zbohatl na ražbě nekvalitních mincí a stal se hlavním bankéřem a vojenským dodavatelem českého velmože a císařského generála Albrechta z Valdštejna.
Foto: archiv

Karel IV. se pokoušel profitovat z dálkového obchodu, výsledky ale nebyly valné. Nejprve se snažil rozšířit svoji moc hned za hranicemi ve Falci, což mělo usnadnit kontakty s Norimberkem. O služby tamních finančníků se císař opíral a do Prahy odtud plynulo západní zboží. Proto toleroval i krvavý pogrom norimberských měšťanů proti Židům.

Později na „západní“ směr rezignoval a přišel s projektem propojení italských center se severoněmeckými hanzovními městy. K tomu mělo pomoci odkoupení Braniborska za astronomickou sumu půl milionu zlatých, což odpovídalo ročním královským příjmům. Ani tento plán přesunout obchodní trasy blíž Praze neuspěl. Šlo o politické přání bez opory v hospodářské realitě. I tak byl ekonomický vzestup českých zemí nezpochybnitelný a o to bolestivější byl brzký pád.

Seriál
České podnikání

Jednotlivé díly budou vycházet uprostřed měsíce. V úvodní pětici si přečtete:

leden: Počátky českého byznysu
únor: Barokní podnikání hraběte Kinského
březen: Vojtěch Lanna, král Vltavy
duben: Joseph Ruston, posel průmyslu
květen: Michal Thonet, židle z Moravy

Růst bohatství byl nerovnoměrný a vyvolával nábožensky zabarvené sociální nepokoje. Po Karlově smrti propukly politické rozepře mezi členy dynastie a celou vládnoucí elitou. V této situaci vyrostlo husitské hnutí, o století předběhlo náboženskou reformaci. A přerostlo do krvavých válek, které český stát a jeho hospodářství rozvrátily. Rychle se vrátila dřívější izolace, což se začalo měnit až v době vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců. V té době také od zchudlých měst, která se vyčerpala podporou husitů, převzali iniciativu aristokraté.

Šlechtická dominia

Na rozdíl od minulosti už šlechta své pozemky nepronajímala, vzala jejich obdělávání do vlastní režie. Tato praxe v českých zemích za „pohusitské transformace“, tedy od konce 15. století, stála za růstem robotní povinnosti. Historici se dohadují, zda je pro tento vývoj správné označení „druhé nevolnictví“, v každém případě byla výsledkem rozsáhlá šlechtická dominia. Šlechta vsadila i na vaření piva a rybníkářství. Výnosy z něj například pomáhaly financovat reprezentativní život a politické ambice Pernštejnů a Rožmberků. Ziskovější hospodaření na základě práce tisíců najatých čeledínů praktikoval na přelomu 16. a 17. století rod Smiřických.

Těžkou ránu obrozujícímu se podnikání zasadila třicetiletá válka v letech 1618 až 1648. V jejím víru se dokázal prosadit – pokud odmyslíme aristokraty, kteří zbohatli na konfiskaci majetku protivníků – jen málokdo. Jedním z toho mála byl malostranský kupec nizozemského původu Hans de Witte. Sestavil konsorcium, které získalo monopolní právo razit v českém království mince. Tím, že ke 100 tunám stříbra přimíchal ve velkém měď, podle německého historika Steffena Leinze znehodnotil měnu a roztočil nebývalou inflaci. V roce 1624 vyústila ve státní bankrot. Sám de Witte zbohatl a stal se bankéřem a vojenským dodavatelem císařského generála Albrechta z Valdštejna. Pomáhal mu i s přestavbou dnešního Valdštejnského paláce. Nakonec se však při riskantním získávání hotovosti pro svého politického patrona zadlužil a spáchal sebevraždu.

Třicetiletá válka přinesla ekonomický regres, ať šlo o zpustošení a vylidnění rozsáhlých území, nebo vítězství robotního hospodářství. Ve srovnání s praxí západní Evropy to bylo málo efektivní a oddálilo nástup kapitalismu. Místo orientace na trh stál systém na soběstačných velkostatcích s přidruženou řemeslnou výrobou, obklopených ekono­micky i právně závislým obyvatelstvem. Vlastně na monopolech. Okolní vesničané si sice udrželi vlastní pole, museli však na panském zadarmo pracovat. Bohatší v zastoupení, chudší osobně.

Přesto po odeznění nekonečných bojů a obnovení populačního růstu došlo ke stabilizaci a pozvolnému hospodářskému vzestupu. Nastala doba barokního byznysu.

Související