Před devíti lety se takřka ze dne na den zařadil mezi nejbohatší podnikatele Česka. Prodej jeho společnosti LMC provozující pracovní portál Jobs.cz finským kupcům mu vynesl přes miliardu korun. A zahýbal dokonce měnovým kurzem. Libor Malý zůstává podnikatelem, stal se filantropem, ale je také vášnivým buddhistou a zajímá se o kvantovou fyziku a mystiku. Jeho znalosti v tomto oboru nejsou povrchní. Nejde mu jen o to, najít smysl života po smrti. Argumenty opřené o buddhistický či mystický základ Malý používá v byznysových rozhodnutích. Na jejich základě například buduje sociální síť pro společensky prospěšné komunity, vytváří novou nadaci úzce provázanou s byznysem, který ji bude financovat. Chce podporovat pozitivní změny ve společnosti a myšlení Čechů.

LMC je dodnes jednou z nejúspěšnějších internetových firem v Česku. Bylo obtížné ji vybudovat?

Já vlastně vůbec neuměl řídit firmu, navíc takovou, ve které později každý měsíc nastupovalo kolem 20 nových zaměstnanců. Naštěstí krátce po založení Jobs.cz jsem si koupil knihu o jednom indickém mystikovi, jmenoval se Ramana Maharši. V 15 letech utekl od rodiny, přejel vlakem přes celou Indii a vylezl na horu Arunáčala. Na ní 60 let seděl a meditoval a pak kolem něj postavili chrám. Zemřel před 70 lety. Jeho příběh mě zaujal. Na plochu počítače jsem si dal jeho fotografii. Programoval jsem Jobs.cz a najednou se mi zdálo, že ten chlapík se na mě usmál. Programuju dál a ono se to opakovalo. Začal jsem mu z legrace klást otázky, co kdybych udělal tohle a podobně, a on přikývl. Tímto způsobem s jeho pomocí jsem začal budovat LMC. Prvních několik let mě vedl opravdu velmi prakticky v tom, jak se dělá podnikání. Radil mi věci typu, jestli mám s někým začít spolupráci nebo jak vyřešit nějakou zapeklitou tržní situaci, třeba kolem příchodu nového mezinárodního konkurenta. Bez jeho pomoci bych asi ty začátky nezvládl nebo bych udělal mnohem víc chyb. Později jsem začal studovat učení tibetského buddhismu dzogčhen. A podle jeho logiky jsem změnil strukturu managementu LMC a tím vlastně celé firmy. Jednoho ředitele jsem nahradil třemi. Jeden byl kompletně odpovědný za byznys, druhý za operativní řízení a třetí byla ředitelka lidských zdrojů. Když jsem to udělal, zjistil jsem, že mám najednou víc času. To bylo super, po šestnácti letech zodpovědnosti vlastně za všechno jsem byl dost unavený.

Proč jste se rozhodl LMC prodat?

To je také zajímavá story. Obchodní ředitel dělal prezentaci výsledků za první čtvrtletí roku 2011 a na tom slajdu bylo napsané: 1/2011, počet nových zákazníků – 111, plnění plánu 111 procent a ještě nějaká dvě čísla a v nich jenom jedničky. Pamatuju si, jak jsem ten den večer seděl doma u počítače a byl jsem úplně opařený. Říkal jsem si, toto není možné. To musí být nějaký signál a já na něj musím reagovat. Poté se ve firmě začaly dít zvláštní věci a nálada začala divně houstnout. Klíčoví lidé mi například začali nosit výpovědi, což se nikdy předtím nedělo. A tehdy mě ve snu napadlo, že to prodám. Došlo mi, že mám splněnou svou vizi, že téměř všichni v republice, když chtějí hledat práci nebo zaměstnance, používají moji službu. A já už tam vlastně nemám co dělat. Jen bych to převaloval zleva doprava a přemýšlel, jestli zdražím o pětikorunu. Byl by tam jen provoz, nic ke tvoření a v tom bych umřel. A jak jsem se sám v sobě rozhodl o prodeji, situace ve firmě zázračně utichla, aniž bych komukoliv cokoliv řekl.

Není nezbytné vybudovat největší firmu na světě. Člověk jen potřebuje mít pocit, že je dobrý, být v pohodě.

To bylo před devíti lety. Co děláte od té doby?

LMC jsem prodal za trochu víc než miliardu korun. První bylo, že jsem bance shodil systémy, neboť na tak velké transakce, navíc v hotovosti, je tehdy neměli připravené. A najednou jsem zjistil, že mám novou práci – starat se o balík peněz. Různí „kamarádi“ mi volali, že se mi o ně budou starat. Dávali supervýhodné nabídky – ty byly samozřejmě nejhorší. Docela dlouho trvalo, než jsem si to nějak uskládal.

Jakým způsobem?

Přes kamaráda z dětství jsem se učil, jaké jsou třídy aktiv, jak funguje investování, na co si dát pozor. Potom jsem si s tím chvíli hrál a zjistil jsem, že mě to vlastně vůbec nebaví. Jsou lidé, kteří sedí na burzách a mají z toho požitek. Já ne. Proto jsem to pak rozdělil do různých typů investičních instrumentů u různých institucí po světě a v různých měnách. Nejsem investor, který by šel do nějakých velkých rizik. Nevlastním nikde obrovská portfolia akcií start‑upů, do kterých investuju. Nerozhoduji se jenom podle výše očekávaného zhodnocení peněz. Funguje to vždycky, když ke mně přijde příležitost a dojdu k názoru, že by mě zrovna toto bavilo.

Kam konkrétně jste tedy vložil peníze?

Měl jsem třeba hodně peněz u švýcarských bank. Ale musím přiznat, to byla tragédie. Když Švýcaři zjistili, že jsem naivní kůzle, které tomu pořádně nerozumí, začali mě zvát na různé galavečery a obědy a návštěvy galeristů. Připadal jsem si úžasně, ale výsledky byly tristní. Byl špatný rok, nedařilo se. Slibovali: počkejte, příští bude lepší. Ale bylo to jen horší. Bylo pak docela složité se z té švýcarské banky dostat pryč. Tenkrát jsem hrozně naletěl. Člověk prostě musí být připravený, musí studovat a rozumět věcem, jinak ho ostatní odrbou. Teď mám peníze zabezpečené a právě zakládám novou nadaci. Vytvářím takovou strukturu, aby to bylo jakoby donekonečna fungující perpetuum mobile. A já budu potom úplně zbytečný.

Život není jen o tom, kolik vydělávám. Důležitá je kvalita světa, kde žiji já i moje rodina. Základem filantropie je odpověď na otázku, co od života chci.

K vaší nové nadaci se ještě dostaneme. Nejdřív mi ale řekněte, co jste vlastně teď – rentiér, filantrop, podnikatel?

Když jsem prodal LMC, zjistil jsem, že přijít domů a nemít co na práci je strašné. Bylo to, jako když rychle zastaví vlak a ten první vagon narazí do lokomotivy, druhý narazí do toho prvního a tak dál. Nevěděl jsem, co s tím. Ale měl jsem jasno, že už nikdy nechci podnikat. K čemu vydělávat víc peněz? Když si koupíte šampaňské, které stojí třeba 50 tisíc, stejně nevypijete víc než dvě nebo tři, protože pak je vám akorát špatně. Řekl jsem si, pojď se na věci dívat jiným paradigmatem: co bys mohl dělat užitečného pro svět? Pustil jsem se tedy do budování ekonomiky bez peněz a založil jsem platformu pro darování Hearth.net. Myšlenka je to dobrá, ale postupně se ukázalo, že když si lidé zvyknou, že jim někdo něco dá, po určité době někteří začnou chtít víc. Výsledkem bylo, že se na mě vrhli, že já jsem ten hrozný kapitalista a škrt a nevím, co všechno mám, a že jim víc nedám. Došlo mi, že primární není ekonomika, je to mentalita. A aby mohla ekonomika bez peněz, ekonomika daru fungovat, musí se největší změna odehrát v hlavách lidí. A tak jsem se pomalu začal přibližovat k filantropii. Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal do skupiny filantropů kolem rodiny Rockefellerových v New Yorku. Jmenuje se Global Philantropists Circle a jejím členem jsem byl šest let. Tato zkušenost mi otevřela oči, jak se dá čas trávit jinak než vyděláváním peněz.

Co jste se tam naučil?

Že je to obrovský proces, který začíná tím, že si člověk musí sám v sobě vyjasnit, o co mu vlastně jde, co vlastně chce, proč je tady. Že život není jen o tom, kolik vydělávám, ale že mě zajímá kvalita světa, ve kterém žiji já i moje rodina. Základem filantropie je tedy odpověď na otázku, co já vlastně od života chci a co mohu a chci dělat pro dobro světa. Když máte v tomhle jasno, můžete se posunout v uvažování dál, třeba už více prakticky – jakou právní strukturou chcete filantropii dělat, jak bude řízená, v jaké jurisdikci bude založená, jací lidé v ní budou, jaké jsou daňové dopady různých řešení a podobně. To je poměrně komplikované. Když to neuděláte do detailu dobře, na konci děláte vehementně spoustu činností, ale bez smysluplného rámce nepřinášejí uspokojení. Po návratu do Česka jsem zjistil, že tady se filantropií takto do hloubky nikdo nezabýval. Proto jsme s kamarádem Jirkou Bártou založili nadační fond Via Clarita. Získali jsme know‑how od filantropických poradců Rockefellerových a přenesli je sem.

Říkáte, že filantropie musí mít nějaký vyšší smysl, rámec. V čem ho vidíte vy?

Pro mě osobně je to realizace osvícení všech cítících bytostí. Takový buddhistický koncept. Aby se člověk dostal do nejhlubšího stavu, k tomu, kým v nejzazší skutečnosti vlastně je. To se již dávno stalo například Ježíšovi, Buddhovi i Ramanu Maharšimu. O tom mluvil i Platón: člověk sedí v jeskyni, kouká na stíny a ptá se, zda není něco reálnějšího. Pak s odvahou vyleze z jeskyně a zjistí, že tam je skutečný svět světel. Lidé se bojí vylézt ven ze své komfortní zóny. Zjistit, kým člověk opravdu je, jaká je podstata všech jevů a života samotného, je zvlášť v naší kultuře těžké. Základem celé západní kultury byla po tisíciletí různá náboženství. A podle mého poznání náboženství obecně nevedou lidi k poznání nejhlubší podstaty sebe sama a světa kolem, ale jen ke slepé víře v to, co je jim kýmsi říkáno. Proto kdysi dávno Buddha prý říkal: „Nikdy nikomu nic nevěř, natož mně.“ Osobní zkušenost a hluboké poznání jsou základem těch nejhlubších stavů osvícení.

„Respektujte okolnosti, dělejte to nejlepší,“ poradil Malému buddhistický mistr. Na základě toho podnikatel koupil vinařství a založil e‑shop Umění vína.
„Respektujte okolnosti, dělejte to nejlepší,“ poradil Malému buddhistický mistr. Na základě toho podnikatel koupil vinařství a založil e‑shop Umění vína.
Foto: Tomáš Nosil

Proč je na této cestě k poznání podle vás důležitá právě filantropie?

Zjednodušeně, filantropie, když se dělá dobře, pomáhá otevřít vlastní srdce. Když člověk dělá byznys, bývá to hodně rychlé a hodně v hlavě. Pořád musíte něco dělat, aby to běželo. Celý byznys je o počítání zisku. Jakoby brání energii zvenku pustit dovnitř. Ve filantropii je to obráceně – já mám dost a dávám energii ze sebe ven. A dělám to srdcem. Aby to opravdu fungovalo, musí filantrop cítit radost nebo štěstí.

Měl by podle vás darovat každý podnikatel?

Ne, rozhodně ne. Musí to dělat jenom ten, kdo to cítí v srdci. Když filantropii děláte kvůli daňovým optimalizacím nebo lepšímu imagi, nefunguje, je z ní jen druhý byznys. Lidé kolem jsou z toho naštvaní, neteče tam pozitivní energie. Princip tedy je, že filantropii by měl dělat ten, kdo k ní dozrál.

Darovat rozhodně nemůže každý podnikatel. Musí to dělat jen ten, kdo to cítí v srdci. Když filantropii dělá kvůli daňovým optimalizacím nebo lepšímu imagi, nefunguje.

Jak člověk pozná, že k ní dozrál?

Když ji miluješ, není co řešit. Prostě to pozná.

Jak velkou roli hraje ve vašem životě spiritualita?

Je to pro mě nejpodstatnější téma. Teorie relativity říká, že všechno je relativní vůči pozorovateli, a ne absolutně existující, a kvantová fyzika jasně naznačuje, že nelze nic definitivně říci ani o čase, prostoru či existenci a stavu čehokoliv uvnitř časoprostoru. No a Buddha kdysi učil o čtyřech vznešených pravdách, kde první pravdou je, že všechno v životě je utrpení. Proč? Protože všechno, co vidíme a prožíváme, není skutečné. My ale věříme, že to skutečné je, a na základě této víry děláme chybná rozhodnutí. Život pak prožijeme v mýlce a v utrpení z ní. A to je pointa – přijít na to, jak to tedy je. Buddhismus říká, že všechno je jen sen. Můžete ve snu slyšet třeba vrzat koleje tramvají. Ale kdo vytvořil ten zcela konkrétní zvuk vrzání? No přece vaše mysl, která spala. A jak víte, že tahle realita, co tu je teď kolem nás, není jako v tom snu? Až umřeme, zase se po smrti probudíme a zjistíme: zase jsem na to nepřišel. A tak znovu a znovu. Takto se rodíme a umíráme pořád dokolečka, dokud na to jednou nepřijdeme. Obdobu řeší kvantová fyzika. Nemůže o realitě nic objektivního říct, protože jakmile to řekne, už je to subjektivní pozorování. Když mi tohle všechno došlo, přerovnaly se mi priority. Vydělat velké peníze ještě nepřinese štěstí. Možná to zvedne ego, ale jinak je to úplně k ničemu. Proč se tedy vlastně pouštět do podnikání? Ptali jsme se buddhistického mistra a on odpověděl: „Respektujte okolnosti a dělejte to nejlepší. Když nic není reálné, vše bez rozptýlení pozorujte, a co cítíte, že je správné, to udělejte.“

Co jste tedy takto udělal?

Před čtyřmi lety jsem byl v Mikulově a seděli jsme s přáteli ve vinařství, kam pravidelně jezdíme. A já říkám majitelům, že zase přijedeme za rok. A oni odpověděli: „Asi ne. My to tady prodáváme, nám to nejde.“ Ráno jsem se probudil a říkám si: „Vždyť mě by to hrozně bavilo.“ Tak jsem od nich koupil 70procentní podíl. Jmenuje se to podle paní vinařky Víno Šílová. Máme krásnou vinotéku a restauraci uprostřed Mikulova. Máme přes deset hektarů vinic a perfektní sklep pod Svatým kopečkem. Splnil jsem si sen. Poznal jsem v okolí spoustu dalších vinařů a zjistil, že jsou opravdu krásní lidé. A pak další náhoda. Bývalá personální ředitelka z LMC Veronika Špachtová má státní zkoušku ze someliérství. Dali jsme se do řeči, že bych udělal e‑shop na víno. Ona se pro to s manželem úplně nadchla a letos jsme založili e‑shop Umění vína.

Z Facebooku se mi udělalo mdlo. Tato sociální síť pouze vysává lidem energii a pozornost a tu pak prodává jinam. Proto jsem se rozhodl založit vlastní sociální síť.

E‑shopů s vínem je už na českém trhu poměrně hodně. V čem je ten váš jiný?

Nechci prodávat alkohol. Chci prodávat krásu, něco, co lidi pozvedá. S láskou vyrobené víno je jako živá bytost. Přináší radost ze života. Jsou dva způsoby, jak pít víno: buď si koupím lahev v diskontní prodejně za 150 korun, pustím si Netflix a takto to do sebe klopím. Ale to je nevědomý způsob života, který vede jenom k tomu, že ráno bolí hlava. Pak máte druhý způsob, že si otevřete lahev, vnímáte kvality vína, jste třeba s přáteli a ono pomáhá starostem odplout.

Je v Česku prostor pro nové prodejny vína? Jsme přece pivní velmoc.

To je sice pravda, ale podle průzkumů konzumace vína pomalu roste. Prodeje na internetu dokonce mnohem rychleji než v kamenných prodejnách. A když se podíváte na Rakousko a Německo, byznysová úroveň konzumace je tam úplně jinde. Jsme tři kilometry od nich a fakticky nejsme o nic horší. Oni jen mají velkou výhodu, že jejich vinařská tradice je nepřerušená. A výhoda pro český byznys s vínem je, že jak bude zkušenosti získávat, jenom poroste.

Libor Malý (53)

Vystudoval programování a analytiku elektronických informačních systémů na Vysoké škole ekonomické v Praze. Živil se jako marketér a headhunter. V roce 1996 si registroval Jobs.cz, zřejmě první doménu registrovanou v Česku. Vytvořil personální agenturu LMC, v roce 2012 ji prodal. Nyní se věnuje především filantropii a osvětě v tomto oboru.

Libor Malý
Libor Malý
Foto: Tomáš Nosil

Vraťme se tedy k vašemu zatím poslednímu byznysu. O vaší nové Nadaci A jste řekl, že bude perpetuum mobile. Jak vlastně bude fungovat?

Inspiroval jsem se bhútánskou ekonomikou štěstí. Oni vždycky vedle sebe mají dvě firmy. Jedna z nich peníze vydělává a řekne si, že jí stačí jen třeba tři procenta zisku. Když je úspěšnější, vydělá pět procent. A právě ta dodatečná dvě procenta se spotřebují v druhé části firmy, my bychom řekli specializované na CSR či filantropii. Jinými slovy Bhútánci když vydělají víc, nekoupí si Rolls‑Royce a třicet domů po celém světě, ale přebytečné peníze vracejí zpátky do své země. Staví silnice, kupují učebnice do škol, vozí do země učitele angličtiny, podporují mnichy v klášterech. Stejný princip chci dělat já tady v Česku. Mám tři neziskovky a dvě firmy. Vydělané peníze z nich půjdou do Via Clarity, kde platím asi polovinu nákladů provozu. K tomu přispívám na Peace Jam, což je hodnotové vzdělávání do škol, a mám ještě Adato, která stojí za vývojem Hearth.net. Teď mám velký projekt. Píše se mobilní komunitní aplikace pro ctnostné komunity. Je to sociální síť, něco jako Facebook, ale uzavřená a určená pouze lidem, kteří se snaží dělat něco užitečného. Patnáct programátorů tři roky sedí a programuje. Už jedna síť běží v Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Tam máme tři tisíce uživatelů a na tom to testujeme. Novou verzi začínáme nabízet různým komunitám, křesťanům, judaistům, buddhistům, jogínům a podobně. Ta by do budoucna také měla generovat nějaké peníze. Jsme ve fázi, kdy s účetními propočítáváme byznysplány pět let dopředu a řešíme, kde je bod zlomu, kolik se bude muset do mých firem ještě dát, aby se přehouply do zisku. A potom kolik budou potřebovat na provoz a kolik budou moci dávat neziskovkám. A v tom je právě to perpetuum mobile. Na jedné straně bude čistě vydělávat co nejvíc peněz a nespotřebovaný přebytek dá do projektů, které dělají něco užitečného.

Proč je podle vás potřeba, aby tyto komunity měly svou vlastní sociální síť?

Když se podíváte, co je Facebook, z toho nejsem šťastný. Já jsem to před lety zkusil a úplně se mi z toho udělalo mdlo. Tahle sociální síť vysává lidem energii, pozornost a tu pak prodává jinam místo toho, aby jim přinášela radost ze života. Komunity, které dělají něco užitečného, ho teď taky musí používat. Moje sociální síť vychází z jejich potřeb. Tisícům uživatelů umožňuje účastnit se života v komunitě.

Inspiroval jsem se bhútánskou ekonomikou štěstí. Když Bhútánci vydělají víc, než spotřebují, přebytečné peníze vracejí do rozvoje své země.

Jak to půjde zaplatit bez reklamy a její personalizace, na které stojí například právě Facebook?

Dosud síť platím já. Stojí desítky milionů ročně. Teď se vymýšlejí byznysmodely, dělají se rozhovory se zástupci prospěšných komunit. Jsou tam různé varianty plateb za uživatele, děláme průzkumy trhu. Ale základní, nepřekročitelná podmínka je, že tam nikdy nebudou žádné reklamy, nikdy se nebudou prodávat data o uživatelích.

Celou dobu hodně mluvíme o společenské odpovědnosti, o odpovědnosti v podnikání. Jak s tímto backgroundem vnímáte současnou snahu Evropské unie o orientaci na takzvané udržitelné nebo také ESG podnikání, jehož cílem nemá být jen maximalizace zisku?

Ono to není v rozporu. Už v roce 2000 jsme v LMC zavedli novou produktovou metodiku. Já jsem tam přihodil kritérium, jaký další benefit pro svět ta věc bude mít. Trvalo to, ale tuto kulturu jsme si vypiplali, a dokonce jsme za to dostali ocenění Via Bona. Vložili jsme do našeho formuláře, který procházejí personalisté, kategorii k indikaci, zda je pozice vhodná pro handicapované. Díky tomu se ukázalo, že třeba v call centru může pracovat řada vozíčkářů. Jenom touto jednoduchou úpravou na Jobs.cz vyskočil počet pozic vhodných pro handicapované o tisíc procent. A to je přesně ono – děláte byznys nejlépe, jak to jde, a k tomu se můžete zamyslet, co udělat společensky prospěšného. Ve výsledku stabilizujete firmu pro zaměstnance, protože se nedají tak snadno přetáhnout penězi, vidí jiné hodnoty firmy. To je zvlášť v dnešní době pro podnikatele výhoda.

Je ale vůbec možné tuto myšlenku byznysu vnutit ze strany zákonodárců Evropské unie?

Ne, to je úplná hloupost. K tomu firmy musí dojít samy. Nejsem zastánce toho, když někdo někoho do něčeho nutí. Protože to pak nevychází z vás a nutí vás to podvádět. Jde spíš o to, že byznys a společenská odpovědnost nejsou v rozporu, naopak je to úžasná marketingová příležitost pro ty, kdo to správně uchopí. A to může udělat jen nejvyšší šéf. Od jiného to nemůže přijít.

Co byste poradil podnikatelům, kteří se snaží vybudovat byznys úspěšný třeba i v mezinárodním měřítku?

Myslím si, že není nezbytné vybudovat nejlepší a největší firmu na světě. Chvíli se nedaří a vy si uvědomíte, že je něco, co teď hned nedokážete splnit. A dostanete se do stresu. Někteří začnou podvádět v účetnictví, nafukovat výsledky. A to je moc špatně, radost ze života je fuč. Na druhou stranu je i kultura, která to dělala naprosto obráceně. V Tibetu polovina populace seděla v klášteře a jenom meditovala, aby všichni dosáhli osvícení. A tak dlouho ignorovali světskou realitu, až tam Čína vtrhla a úplně je vygumovala z mapy. Jinými slovy, není v pořádku úplně rezignovat na praktickou stránku světa, jen nemá smysl usilovat za každou cenu o to, být největší. Stejně člověk jednou umře. Ve finále potřebuje mít nějakou satisfakci, mít pocit, že je dobrý. Pro to ovšem nepotřebuje být nejbohatší, ale být v pohodě.

Související