Základ českého průmyslu a celé moderní ekonomiky vznikl v druhé polovině 19. století v dobách habsburské monarchie. Východiska tohoto vývoje, nesnadný start i první rozkvět kapitalistického podnikání v českých zemích před rokem 1914 přiblíží další díl seriálu týdeníku Ekonom o dějinách světového byznysu.

Obtížný start

Začátky domácího byznysu nebyly snadné. Rakouská říše sice byla rozsáhlá a lidnatá, expandovala na Balkán, ale za vyspělou západní Evropou i sousedním Německem zaostávala. Jasným důkazem byla ztráta Slezska, které jí v polovině 18. století ve třech válkách odňal pruský král Fridrich II. Ačkoliv bylo Prusko několikanásobně menší, disponovalo nejen lepší armádou, ale i výkonnější správou a daleko pružnější ekonomikou. Teprve po této hořké porážce se Marie Terezie odhodlala k reformám, které také postupně usnadnily podnikání.

V ekonomice habsburské říše a při placení daní přitom české země zaujímaly klíčovou roli. Měly nejen početné obyvatelstvo, ale i dostatek zemědělské půdy a nerostných surovin. Prim na počátku průmyslové výroby hráli aristokraté – díky textilním a sklářským manufakturám, v nichž mohli využívat levnou práci poddaných. Rychleji se byznys rozvíjel i v německém pohraničí, zejména v severních Čechách. Příkladem „velkopodnikatele“ byl hrabě Josef Maxmilián Kinský, který při výrobě a zpracování plátna, skla a zrcadel zaměstnával v 18. století v severočeském Sloupu u Nového Boru 2500 lidí.

Po liberalizaci společenských podmínek po roce 1848 a nástupu měšťanských vrstev se začalo podnikání rozvíjet i ve vnitrozemí. Cestu domácí průmyslové revoluci proráželo několik schopných podnikatelů selfmademanů, kteří se vrhli na dopravu, stavebnictví, těžbu uhlí a strojírenství. Ne vždy šlo o Čechy, aktivní byli i Němci a Židé. A všichni hledali inspiraci v Německu, Anglii, Francii či Nizozemsku.

Podniky v českých zemích, a to i německé, měly nižší technickou úroveň a nižší produktivitu než říšskoněmecká konkurence.

Německý původ – ačkoliv šlo o zemského patriota – měl Vojtěch Lanna. Ze skromných začátků, obchodů s jihočeským dřevem a solí, se vypracoval v úspěšného stavebního podnikatele, který se zasloužil o splavnění českých řek a budování prvních železnic a nádraží. Začal také na Kladensku těžit uhlí a v roce 1857 stál u zrodu hutního podniku. Ve stavbě železnic, tentokrát již v rámci celého Rakouska‑Uherska, pokračoval jeho syn, Vojtěch Lanna mladší.

Na celorakouské úrovni se prosadil i pražský architekt a stavitel Josef Hlávka. Než ve svých 38 letech onemocněl a skončil na invalidním vozíku, vybudovala jeho stavební kancelář 142 velkých staveb, včetně budovy Dvorní opery ve Vídni. Díky svému velkému majetku a také vlastenectví se Josef Hlávka stal prototypem mecenáše. V Praze stál u zrodu České akademie věd a umění, za stavbou nové budovy Akademie výtvarných umění, zřízením kolejí pro chudé studenty a rovněž nadace nesoucí jeho jméno.

Ekonomická úroveň regionů Rakouska‑Uherska (průměr let 1911 až 1913)

Průmysl na vzestupu

Židovskou podnikatelskou linii v Čechách zastupoval Moses Petschek. Zbohatl díky spekulacím s pozemky a v době, kdy se ve většině domácností ještě topilo dřevem, rozpoznal, že budoucnost je v uhlí. Proto koupil akcie chřadnoucí Mostecké uhelné společnosti a firmu znovu rozhýbal. Jeho dva synové později ovládali v Evropě polovinu hnědouhelného důlního průmyslu.

Kapitáni průmyslu

1833

Jihočeský podnikatel Vojtěch Lanna začal s pracemi na splavnění Vltavy. Později v Praze stavěl mosty, nábřeží a nádraží a v roce 1841 se podílel na konstrukci prvního českého parníku na Labi. Založil také železniční společnost Buštěhradské dráhy.

1843

Bankéř Salomon Mayer Rothschild se stal jediným majitelem vítkovických železáren – Vítkovického těžířstva. Firma dodávala například kolejnice na stavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda, která spojila Vídeň s Moravou a Slezskem.

1868

V Praze byla založena Živnostenská banka, která zastřešovala síť spořitelních a úvěrních družstev a půjčovala českým podnikatelům. Vypracovala se v největší peněžní ústav v českých zemích a na přelomu 19. a 20. století expandovala do dalších regionů habsburské monarchie.

1869

Po deseti letech ukončil pro nemoc podnikatelskou kariéru architekt Josef Hlávka. V celé monarchii postavil velkých 142 staveb, včetně opery ve Vídni. V pozdějších letech se stal předním českým mecenášem a z jeho iniciativy vznikla i předchůdkyně Akademie věd ČR.

1871

Spekulant s pozemky Moses Petschek koupil Severočeskou uhelnou a přebudoval ji spolu se synem Juliem v největšího producenta hnědého uhlí v Rakousku‑Uhersku.

1887

Vynálezce a průmyslník František Křižík v Praze postavil první elektrárnu v českých zemích. Kromě techniky pro elektrárny jeho firma vyráběla obloukové lampy, dynama a elektroinstalační materiál.

1899

Emil Škoda souhlasil s přeměnou svých závodů na akciovou společnost. V předchozích 30 letech vytvořil z nevelké dílny jeden z největších evropských strojírenských podniků. Kromě těžkých zbraní prodával zařízení pro cukrovary, lihovary a pivovary.

Jiný židovský podnikatel, bankéř Salomon Mayer Rothschild, rozběhl ve Vítkovicích výrobu železa, velké zakázky přitom dostal na výrobu kolejnic při budování železnice z Vídně do Slezska.

Textilní průmysl zprvu zůstával v rukou německých podnikatelů, nejznámější byl Johann Liebieg. Z tovaryše se vypracoval na majitele vlnařských a bavlnářských podniků v Liberci a Svárově. Celkem zaměstnával 6000 lidí. Jeho renomé nejúspěšnějšího podnikatele v říši pokazila v roce 1870 stávka dělníků, při jejímž rozehnání vojskem a policií zahynulo sedm lidí. Tuto střelbu řešil i vídeňský parlament.

U přeměny českých zemí na středoevropskou strojírenskou velmoc stál technik a průmyslník Emil Škoda. V roce 1869 koupil malou strojírnu v Plzni a z dílny s 33 dělníky vybudoval za 30 let podnik se čtyřmi tisíci zaměstnanci a dvěma stovkami techniků. Vsadil na výrobu zbraní, zejména děl, jeho firma ve velkém dodávala i vybavení do cukrovarů, sladoven a pivovarů nebo stroje pro české doly a hutě. Nutné investice  do modernizace nicméně Emila Škodu donutily změnit v roce 1899 podnik v akciovou společnost. Ta pak patřila k největším evropským zbrojovkám a konkurovala německým strojírenským podnikům.

Škodovka nebyla sama. Dominantním dodavatelem železničních vagonů se v monarchii stal závod pražské rodiny Ringhofferových. Mezi významné podniky patřily i strojírny Českomoravská nebo Daněk. Jedinou rakousko‑uherskou automobilkou byla mladoboleslavská společnost Laurin & Klement. K předním firmám ve svém oboru patřily také elektrotechnické společnosti Křižík nebo Daněk. Pozvolna rostly české textilky jako Hernych, Menšík či Bartoň.

Klíčový ovšem byl rozvoj finančního sektoru. Koncem 60. let minulého století vznikla Živnostenská banka, akciová společnost, která zastřešovala rozsáhlou síť malých spořitelních a úvěrových družstev. Půjčovala hlavně českým podnikatelům, kteří jen těžko nebo za nevýhodných podmínek získávali úvěry od „německých“ bank. Rychle rostla a prosazovala se nejen v Čechách a na Moravě, ale také v dalších slovanských regionech říše. Hlavně tam, kde se mohla podílet na zesilujícím českém exportu, například uhlí či zemědělských strojů.

V roce 1911 byla Živnostenská banka přizvána do Rothschildy řízeného vídeňského konsorcia pro vypisování státních půjček. Podle historika Petra Prokše šlo o potvrzení faktu, že už nebyla chudým příbuzným, ale silným a úspěšným bankovním ústavem, který museli všichni respektovat.

Za posledních 15 předválečných let se akciový kapitál českých akciových bank na území dnešní republiky zvýšil desetkrát, zatímco německých jen třikrát. A tak české peněžní ústavy získaly převahu nad německými v poměru 1,6 ku 1.

Po celé 19. století však Česko zůstávalo agrární zemí. Klíčové bylo pěstování obilí a cukrové řepy a movitější sedláci ze středních Čech, Polabí, Hané a jižní Moravy představovali nejpočetnější skupinu českých podnikatelů. Navíc byli propojeni s rostoucím potravinářským průmyslem, lihovary, pivovary a cukrovary. Cukr se stal významným vývozním artiklem, po celém světě byla známá rovněž Pražská šunka. Současně byli se zemědělstvím provázáni drobní podnikatelé jako mlynáři, hospodští a řemeslníci. A rostl odbyt pro zemědělské stroje, v jejichž výrobě hrály české země přední roli.

Češi a Němci

Navzdory hospodářskému růstu zůstávalo ve vnitrozemí postavení českého byznysu slabší než pozice domácích Němců, k nim se hlásících Židů a vídeňských bank. Ti dohromady podle odhadu ekonomického historika Vlastislava Laciny ovládali, pokud jde o objem kapitálu, nejméně dvě třetiny průmyslu českých zemí. Dominantní bylo jejich postavení v hornictví a hutnictví, v textilnictví a sklářství i v chemickém průmyslu, který byl koncentrován v Ústí nad Labem. I v národnostně českých oblastech zůstávaly velké podniky jako zmíněné Škodovy závody a Vítkovické železárny či Pražská železářská společnost (kladenské hutě) v cizích rukou. Přičemž pozice německého kapitálu posilovaly vládní hospodářské zásahy, a čeští podnikatelé se proto cítili brzděni ve svém rozmachu. „Nedovoluje se nám, abychom se cítili českými hospodáři,“ prohlašoval i předseda Vlastenecké hospodářské společnosti kníže Karel Schwarzenberg. Částečně si Češi za to mohli sami, protože jejich politické špičky po léta odmítaly zasedat v parlamentu, což však bylo místo, kde se uzavíraly lukrativní obchody a rozdělovaly státní zakázky.

Seriál
Dějiny ekonomiky

Jednotlivé díly vycházejí počátkem každého měsíce.

srpen: Nástup USA a nové mocnosti
září: Evropa si dělí svět
říjen: Česká ekonomika za monarchie listopad: První světová válka
prosinec: Zlatá dvacátá léta

Od konce 19. století sílil ekonomický nacionalismus. Na české i německé straně se mnozí podnikatelé a zejména spotřebitelé řídili heslem „svůj ke svému“ podle jazykového klíče. Heslo se uplatňovalo zejména u drobného podnikání, v maloobchodech, živnostech a řemesle. V hospodářské praxi větších podniků se neprosadilo, protože české i německé firmy spolu byly těsně provázány.

K tomu se rozpoutal zápas o vedení v zemských obchodních a živnostenských komorách a v Praze začaly sílit požadavky na vytvoření skutečně národního hospodářství. Nový směr ekonomické politiky zformuloval profesor národního hospodářství Albín Bráf. Mluvil dokonce o hospodářském obrození.

Nešlo jen o slova, nevoli podnikatelů i širokých vrstev vyvolávala skutečnost, že české země byly v monarchii hlavním plátcem daní. A že z nich do Vídně odplývaly další peníze z velkých podniků a bank, které v hlavním městě měly svoje centrály.

Vstříc rozpadu?

Český byznys ale před rokem 1914 nikdy nešel tak daleko, aby požadoval rozbití monarchie. Ta představovala rozsáhlý vnitřní trh s více než 50 miliony zákazníků. Navíc šlo o region, kam se dalo poměrně snadno vyvážet, což pro vyspělou Evropu neplatilo. Podniky v českých zemích, a to i německé, měly totiž nižší technickou úroveň a vykazovaly nižší produktivitu než například říšskoněmecká konkurence.

Důležité bylo i to, že se modernizovala infrastruktura, rostly nové železnice a začínalo se i s elektrifikací. A do třetice: Rakousko‑Uhersko, ačkoliv silně zadlužené, na přelomu 19. a 20. století solidně rostlo. Přírůstek HDP kolem jednoho procenta ročně byl podle amerického ekonoma Davida Gooda srovnatelný s růstem západoevropských mocností.

Z těchto důvodů před první světovou válkou podnikatelské kruhy i většina politiků počítaly s dalším trváním monarchie. Usilovaly o reformy, které měly zajistit uznání českého národa za rovnoprávnou sílu i v byznysu. Snem byl takzvaný trialismus, uspořádání, v němž by Češi hráli v monarchii stejnou roli jako Němci a Maďaři. Tento požadavek byl podpořen i rychlým demografickým růstem. Ve druhé polovině 19. století díky lepšímu přístupu k potravinám rychleji přibývalo českého obyvatelstva než Němců v pohraničí.

Českou loajalitu ovšem nečekaně rozbila první světová válka, kterou Vídeň svým lehkomyslným útokem na Srbsko rozpoutala.

Související