Je zapotřebí budovat dopravní infrastrukturu, odstranit byrokratickou legislativu, zjednodušit daňové předpisy a berní systém. Je nám také třeba méně zákonů, zato trvalejších a srozumitelných. Pod tyto požadavky by se podepsala naprostá většina současných ekonomů, právníků i jiných odborníků, ačkoliv jsou staré přes osm desetiletí. Zmíněné cíle vytyčil pro tehdejší Československo v roce 1937 ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí Jan Antonín Baťa.

Ukazuje se tak, že současný stát trpí i po tak dlouhé době mnoha stejnými bolestmi. Přibyla k nim ale i řada nových neduhů. Jednoduchý recept na uzdravení nemocného Česka neexistuje. Co ale existuje, je řada menších kroků i velkých skoků, které musíme udělat, chceme-li postoupit na cestě za lepší budoucností. Na následujících řádcích najdete výběr několika z nich.

Je třeba obnovit ztracenou důvěru ve stát

V loňském roce mohli občané Česka v přímém přenosu sledovat, jak stát během koronavirové krize opakovaně selhává. Jeho roli dokonce v některých momentech museli suplovat − a často s větší efektivitou − soukromé firmy a podnikatelé.

"Ukázalo se, že u nás existuje obrovský rozdíl mezi kvalitou privátního a veřejného sektoru. Už mnoho let nás mezinárodní organizace jako Světová banka, OECD nebo MMF upozorňují, že ten první nás táhne vzhůru a ten druhý dolů. Je to velký handicap, protože ty nejúspěšnější země se mohou spolehnout na kvalitu obou těchto sektorů a jejich schopnost vzájemně spolupracovat," říká viceprezident pro hospodářskou politiku a export ve Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

Jak tvrdí vysokoškolský pedagog a bývalý předseda důchodové komise Martin Potůček, pandemie odhalila zvláště chatrnost strategického myšlení a rozhodování ve veřejné správě.

Infografika: Jak vybudovat lepší Česko

Totéž potvrzuje i ekonom Jan Švejnar, působící jako profesor na Kolumbijské univerzitě v USA. "Ukazuje se, že máme poměrně neefektivně fungující státní správu. Problém není jen na úrovni vrcholových vládních činitelů. Potřebujeme podstatnou reformu, která zvýší kvalitu, motivaci a týmovou efektivnost úředníků na všech úrovních," říká Švejnar.

Neefektivní a mnohdy zmatečná politika a komunikace státních orgánů vedla loni k logickému a neblahému důsledku. "Důvěra občanů ve stát je nalomena a stále častěji slyšíme o revoltě a odporu vůči státním opatřením. Občanům došla trpělivost a mnozí jsou již zoufalí," domnívá se hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Za tuto nedůvěru si ale podle ní může stát sám.

"Tím, že místo toho, aby lidem a podnikatelům v nouzi pomohl co nejrychleji, nevyplatil jedinou korunu, aniž by nedostal hromadu dokumentů, dokladů a podpisů," vypočítává Horská. Nejde podle ní přitom o to, že by se lidé spoléhali na stát, aniž by pro svou obranu či záchranu něco udělali. "Když je ale postihne nějaká pohroma, kterou sami nezavinili, mají právo očekávat, že stát, který léta živí ze svých daní, jim v té nejhorší chvíli pomůže," vysvětluje Horská.

Zásadním úkolem vlády tak nyní bude získat zpět alespoň část této ztracené důvěry lidí. První krok na cestě k tomuto cíli je jasný − stát musí zvládnout proočkování populace proti covidu-19. Podle ekonoma Štěpána Jurajdy, který je profesorem ekonomického pracoviště CERGE-EI a členem Národní ekonomické rady vlády, právě na tom závisí, v jaké formě bude v tomto roce naše ekonomika a společnost. Že to nebude snadný úkol, naznačuje zkušenost s loňským fungováním státní správy.

Již v prosinci ostatně koordinátor vakcinační strategie Zdeněk Blahuta přiznal, že česká očkovací strategie nabrala zpoždění, které se prý ale "během dvou až tří měsíců" podaří dohnat. "Bojím se, abychom jako v případě budování kapacit chytré karantény neprokaučovali měsíce. Doufám, že nedojde k tomu, že bychom doháněli očkování ještě dlouhou dobu poté, co například Německo už bude dávno ekonomicky a společensky rozvolněné a pojede na růstové vlně," říká Jurajda.

Česká ekonomika je "levná"

Jestliže v krátkodobém horizontu je pro Česko nejpodstatnější zvládnout očkování, z dlouhodobého hlediska ho čekají úkoly mnohem náročnější. Tím hlavním dlouhodobým ekonomickým tématem, od kterého se odvíjí celospolečenský blahobyt, je podle Jana Švejnara rychlejší zvýšení životního standardu v republice.

Důvěra občanů ve stát je nalomena a stále častěji slyšíme o revoltě a odporu vůči státním opatřením. Občanům prostě došla trpělivost a mnozí jsou již zoufalí.

"Problémem posledních třiceti let je to, že jsme docílili poměrně pomalého růstu hrubého národního příjmu a v tom příjmu většiny zaměstnanců a OSVČ. V tomto ohledu příliš zaostáváme za Rakouskem a Německem, se kterými jsme byli na obdobné úrovni před druhou světovou válkou a po ní. Není důvod, abychom i po třiceti letech postkomunistického rozvoje měli v průměru platy pouze na 30 až 50 procentech úrovně těchto sousedních zemí," domnívá se Švejnar.

Souvisí to se starou bolestí "levné české ekonomiky", v níž vzniká až příliš mnoho meziproduktů, tedy součástek, které se vyvezou a teprve v zahraničí z nich vzniknou hotové výrobky. Cena takových součástek je logicky nižší než cena hotového zboží. Jinak řečeno, máme málo výrobců finálních výrobků s vysokou marží.

Infografika: Jak vybudovat lepší Česko

Od toho se odvíjí i nižší výkon české ekonomiky a také nižší mzdy a tak často zmiňovaná nižší produktivita práce. Tuzemští zaměstnanci nejsou méně produktivní, protože by byli nešikovnější nebo línější než ti v Německu nebo třeba Rakousku. Prostě jen produkují levnější zboží a služby.

Kořeny tohoto stavu tkví podle Horské v raných 90. letech minulého století, kdy se ekonomika kvůli úsilí zajistit po revoluci práci "všem" stala montovnou Evropy a hlavně Německa. Nyní se podle ní historická chyba opakuje. Na jedné straně je sice pravda, že se nám závislost na německém trhu už mnohokrát vyplatila. Příkladem je třeba šrotovné z let 2008 až 2009, v rámci něhož německá vláda lidem přispívala na nákup nového auta, což pomohlo i v Česku působícím automobilkám.

Ve stejnou dobu se nám ale tato závislost podle Horské také vymstila, protože jsme si z Německa a zbytku Evropy dovezli recesi. "Nyní se opět tak trochu spoléháme na to, že na poválečnou dobu nevídaný protikrizový balík pomoci německé ekonomice (v přepočtu jde o opatření v hodnotě zhruba 23,5 bilionu korun − pozn. red.) dobublá až k nám. Opět se chováme jako černý pasažér, který ale může nakonec zaplatit krutou pokutu," říká Horská.

Obrovský fiskální balíček pomoci německým firmám totiž v důsledku může vést k jejich zvýhodnění oproti konkurenci v ostatních zemích. Jejich expanzi tak podle Horské nebude nic bránit a jen na nich bude záležet, "zdali budeme pro ně jen levnou montovnou, nebo i místem rozvoje, inovací a pokroku", varuje hlavní ekonomka Raiffeisenbank. Česká vláda by proto podle ní měla usilovat o co nejúčinnější podporu zde působících firem, podpořit rozvoj domácího kapitálového trhu a přispět k rozvoji domácího kapitálu.

Přesně to samé tvrdí i Radek Špicar, podle něhož je třeba posílit český kapitál, aby neodcházely dividendy do zahraničí. Vždyť předloni si zahraniční vlastníci českých firem ze svých zisků v Česku rozdělili na dividendách rekordních 298,8 miliardy korun.

Loni sice tento odliv za prvních devět měsíců roku výrazně klesl − meziročně o 56 procent na 106 miliard korun. To ale bylo především kvůli tomu, že v řadě případů firmám klesly zisky, takže i dividendy byly nižší. U finančních institucí pak zafungovalo i doporučení centrální banky, aby dividendy nevyplácely. Nic to ale nemění na tom, že kdyby pozici zahraničního kapitálu nahradil kapitál domácí, plynuly by dividendy do rukou českých vlastníků, kteří by je v Česku na rozdíl od většiny zahraničních vlastníků částečně i utratili.

Jak splatíme astronomické dluhy?

Tématem příštích let bude i nutnost splácet, slovy Radka Špicara, "astronomický dluh", který současná vláda vytvořila. Stát by měl podle Horské provést zásadní revizi výdajů a začít připravovat robustní strategii konsolidace veřejných rozpočtů. Zároveň se podle ní v souvislosti s pandemií začne mnohem více diskutovat o udržitelnosti schodků veřejných rozpočtů.

Splácení dluhů zvládneme, jedině když se odhodláme k nutným škrtům v rozpočtu a konečně se zbavíme "levné ekonomiky".

"Mělo by to vyústit v diskusi nad potřebnými a zbytnými vládními výdaji na jedné straně a nad novým a dlouhodobě udržitelným systémem zdanění, ve kterém se sníží daňové zatížení práce a vzniknou nové daně či se upraví stávající tak, aby lépe cílily i na existující tržní selhání, jako jsou negativní externality včetně poškozování životního prostředí, čerpání omezených zdrojů a podobně," říká Horská.

Podle Špicara splácení dluhů zvládneme, jedině když se odhodláme k nutným škrtům v rozpočtu a posílíme konkurenceschopnost naší ekonomiky tím, že se konečně zbavíme "levné ekonomiky". "Abychom zvedli produktivitu, musíme intenzivně digitalizovat, automatizovat a robotizovat," domnívá se Špicar. Jeho slova potvrzuje i Horská, podle níž je zapotřebí digitalizovat státní správu a více využívat moderní technologie ve zdravotnictví a školství. "Vzdělávání by mělo připravovat nejen mladou generaci na práci s novými technologiemi, ale i tu starší formou celoživotního vzdělávání," říká hlavní ekonomka Raiffeisenbank.

Infografika: Jak vybudovat lepší Česko

Pandemie podle ní přinesla i jednu skvělou věc, donutila lidi i firmy změnit zaběhnuté rituály, organizaci práce, prostě se přizpůsobit nové situaci. Jak se ukázalo, dovedli jsme si poradit. "Osoby a firmy přišly se skvělými inovativními nápady. Bohužel se ale opět odhalily mnohé slabiny: špatná komunikace a mizivá koordinace ze strany státu nebo třeba státní zakázky, ze kterých mají inovativní firmy malý prospěch," tvrdí Horská. Na tomto poli je podle ní třeba udělat ještě hodně práce. Od podpory moderních forem vzdělávání přes podporu spolupráce akademické a podnikatelské sféry, chytré státní zakázky, které budou podporovat inovace, až třeba po jasnou a předvídatelnou daňovou podporu.

Česku chybí vize

Česko 21. století trápí i nedostatečná infrastruktura, na niž si stěžoval již Jan Antonín Baťa. Jak říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda, v Evropě jsou příslušná povolovací řízení na výstavbu zdlouhavější pouze v Albánii, Kosovu a v Bosně a Hercegovině. "Nejde jen o pomalou rezidenční výstavbu. Nejvyšší kontrolní úřad poukazuje na to, že příprava stavby silnic I. třídy trvala u projektů financovaných v letech 2013 až 2018 v průměru dvanáct let, výjimkou nebyly ani stavby připravované dvacet let," vypočítává Kovanda. To má podle něj i neblahé ekonomické a celospolečenské následky. Horší dopravní obslužnost příhraničních oblastí například vede k tomu, že se obyvatelé těchto míst cítí odříznutí od Prahy, ba dokonce od Bruselu. "To v nich posiluje ochotu volit politický extrém, který 'antikavárenské' či 'antibruselské' nálady politicky kapitalizuje, a tím pádem se tuzemská politická scéna polarizuje," domnívá se Kovanda.

Konečně se nesmí zapomenout ani na léta odkládané strukturální reformy. "Jako třeba reformu důchodů, která se, navzdory programovému prohlášení současné vlády, opět odkládá na neurčito," stěžuje si Špicar. Právě na příběhu opakovaných a neúspěšných pokusů připravit, schválit a uskutečňovat důchodovou reformu je podle Potůčka jasně vidět neefektivita vládnutí v Česku. Vždyť první důchodová komise vznikla již roku 2004.

Příčin tohoto neúspěchu je vícero, ta základní ale zřejmě tkví v prostém faktu, že v Česku chybí odpovědné hledání politického a odborného konsenzu. "Odpovědná příprava zásadnější reformy důchodového systému, má-li být úspěšná, je náročná na čas a v zásadě ji nelze stihnout během jednoho volebního období. Tvorba a realizace důchodové reformy musí být stabilizovaným procesem nenarušovaným přeryvy a nejistotami způsobenými politickými turbulencemi," říká Potůček.

A to je možná ten základní problém Česka − neschopnost nejen politických elit, ale celé společnosti shodnout se na nějaké vizi, jednoticí myšlence a cíli pro naši zemi. Jak ostatně varoval již před 83 lety Jan Antonín Baťa: "Státy se rozpadají, jakmile ztratily svůj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovědní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevědí, proč pracují a k čemu mají směřovati, pozorujeme na celém národě zlenošení, zmalátnění, úpadek."