K penzijní reformě je možné použít i peníze z Evropské unie, navrhuje šéfka Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudová

Navzdory koronakrizi a blížícím se parlamentním volbám je podle šéfky Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudové čas začít s penzijní reformou. O správnosti připraveného návrhu rozdělit dosavadní systém na část hrazenou z pojistného a část placenou z daní podle ní svědčí i dokončovaná zpráva OECD o českých penzích. Ta totiž požaduje jednoduchý a stabilní systém, do něhož je možné ve větší míře zapojit výnosy daní. Pokud se má ale postavení penzistů zlepšit, míní rektorka Mendelovy univerzity Nerudová, je nezbytný "nový daňový mix". Využila by k tomu také evropské peníze.

"Základní strukturální reformy − penzijní a daňová − by měly být na prvním místě. V tuto chvíli máme pro to i unikátní nástroj, Fond obnovy EU, a tak očekávám, že se stanou, respektive náklady s nimi spojené, součástí Národního plánu obnovy," řekla Nerudová Ekonomu. Jde o balík 230 miliard korun.

Co říká zpráva OECD, kterou si vyžádala vláda, o penzích?

Zdůrazňuje, že bychom se měli zaměřit na zjednodušení penzijního systému, na jeho finanční udržitelnost, a doporučuje také, abychom zefektivnili třetí pilíř. Zjednodušení systému je spojeno s větší srozumitelností. Zatím řada občanů v době, kdy si na důchody platí, neví, jaké penze jednou budou mít. Protože výpočet je příliš složitý. Pokud jde o finanční udržitelnost, OECD upozorňuje, že jsme země, která zapojuje do úhrady penzí jen nízké procento obecných daňových příjmů. U nás jsou důchody z 80 procent hrazeny z vybraného pojistného, zatímco v zemích OECD průměr činí kolem 55 procent.

A co si představit pod efektivnějším třetím pilířem?

Ten tu příliš nefunguje, protože z mladé generace ho využívá jen malé procento lidí. Navíc průměrná úložka je taktéž velmi nízká. Dalším problémem je nízká výnosnost penzijních fondů. Jedním z diskutovaných řešení by mohl být například automatický enrolment (člověk je do třetího pilíře automaticky zapsán, má ale možnost do určité doby vystoupit, pozn. red.).

OECD v minulosti ovšem také upozorňovala, že by se věk pro odchod do důchodu neměl zastropovat na 65 letech, ale že by měl postupně růst i nad tuto hranici.

Ano, i toto je téma, na které zpráva OECD upozorňuje − ostatně jako všechny zprávy, které Česko hodnotí.

Naši experti při pravidelném přezkoumávání demografické situace doporučili věk odchodu prodloužit, ale vláda takový krok loni odmítla.

Je třeba vidět nejen fakt, že se u nás prodlužuje střední délka života, ale i to, že nijak dramaticky neroste délka dožití ve zdraví. Složité je rovněž srovnání s evropskými státy. Itálie a Island mají například věk odchodu do důchodu nastaven na 67 let a jsou země jako Irsko či Dánsko, kde je nastaveno rozpětí od 65 či 68 let. Sousední Německo, Nizozemsko nebo Chorvatsko má rozpětí 65 až 67 let. Jsou ale i státy, například Slovensko, Litva nebo Maďarsko, kde se do penze odchází mezi 62. a 65. rokem.

Jak by to mělo být u nás?

Pokud bych měla volit mezi tím, zda spustit penzijní reformu nebo zvýšit věk odchodu do důchodu, jsem pro reformu. Věk odchodu do důchodu je parametrická úprava, kterou lze udělat rychle a v podstatě kdykoliv.

Je třeba vidět nejen fakt, že se v Česku prodlužuje střední doba dožití, ale i to, že nijak dramaticky neroste doba dožití ve zdraví.

Komise pro spravedlivé důchody, v jejímž čele stojíte, počátkem roku předložila návrh na penzijní reformu. Varianta, podle které by penze o něco rostly, by ale už první rok vyžadovala o deset miliard korun z rozpočtu navíc.

Vláda schválila přípravu na projekt první části kanálu Dunaj−Odra−Labe, a když tedy asi má miliardy korun na tento úsek, pak by neměl být problém sehnat necelých 11 miliard na penzijní reformu. Tím chci říci, že je to otázka vládních priorit. Buď chceme něco udělat pro všechny − a to je penzijní reforma. Nebo se dá 15 miliard na kanál, kde je poměrně nejasné, komu jeho budování pomůže. Domnívám se, že základní strukturální reformy − penzijní a daňová − by měly být na prvním místě. V tuto chvíli máme pro to i unikátní nástroj, Fond obnovy EU. A tak očekávám, že se reformy, respektive náklady s nimi spojené, zcela jistě stanou součástí Národního plánu obnovy. Jedná se o balík 230 miliard korun a vláda má do Bruselu poslat návrh, jak je utratí. Přičemž bylo avizováno, že tyto peníze by měly jít na unikátní reformní projekty, což bezesporu splňuje jak důchodová, tak daňová reforma. Navíc je po nás OECD i Evropská komise už deset let požadují.

Když to vezmu z politického hlediska − je možné penzijní reformu schvalovat i teď, rok před parlamentními volbami?

Já myslím, že ano. Určitě lze rozhodnout o technickém rozdělení penzijního systému na nultý pilíř, tedy základní důchod, a první pilíř, který by byl čistě zásluhový. To je první krok, který by vytvořil prostor vrátit se po volbách k detailům. Je ale potřeba začít.

Zatím se mluví o pětitisícovém příspěvku důchodcům.

Ano, ale jedná se o nekoncepční řešení, které s důchodovou reformou nesouvisí. Zdůvodňuje se to tím, že penzisté trpěli stresem. Studie nicméně ukazují, že tím na jaře trpěla hlavně mladá generace a byly i jiné ohrožené skupiny. Lidé, kteří přišli o práci a zdroj příjmů, matky samoživitelky. To je nutné připomenout, ačkoliv dobře vím, kolik seniorů žije s nedůstojnými důchody. Abychom jim ale pomohli, potřebujeme právě důchodovou reformu. Nad zmíněnou technickou variantou, která vše zjednoduší, se shoda v Komisi pro spravedlivé důchody našla. Hlasovalo se a prošla poměrně velkou většinou, nebylo to o jediný hlas. A tato varianta by se později dala doplnit tak, aby se mezi penzisty rozdělilo o něco více peněz. Například prostřednictvím bonusů za vychované děti či práci za hranicí důchodového věku. O všem by se dalo jednat, protože by se vytvořil prostor, zhruba pět let, pro nezbytnou daňovou reformu. Pro nový daňový mix.

Jenomže žádné návrhy na zásadní změnu daní zatím neexistují. A jaké daně by měly jít nahoru a jaké dolů?

Podíváte-li se na to, jak jsou u nás nastaveny, vidíte, že nadměrně je zatížena práce. Ne daní z příjmů, ale odvody na sociální a zdravotní pojištění. U něj je také potřeba podívat se i na jeho stropy, protože ty mají velký význam pro celkové zdanění střední třídy. Stejně tak je třeba nastavit progresi u daně z příjmů fyzických osob. To samé se týká zdanění příjmů z kapitálu − ve vyšších příjmových kategoriích jde o hlavní součást příjmů a přitom nepodléhají odvodům na sociální a zdravotní pojištění. K tomu máme nízké majetkové daně, například daň z nemovitostí. A jen málo se pracuje s daněmi ekologickými. Čísla po mně ale nechtějte − není to ještě celé propočítané, i covid je mění.

A pokud jde o korporátní daně?

U nich musí dojít k zásadnímu přehodnocení. Není možné, aby se ve snaze zdanit nadnárodní firmy vytvářelo obrovité administrativní břemeno, které pak dopadá na malé a střední podniky. Těm je třeba ulevit i daňově, protože jde o hlavní tahouny ekonomického růstu zaměstnávající více než 80 procent pracujících. V případě velkých digitálních společností se naopak začínají vést diskuse, zda se vůbec zdanění má odvíjet od zisku. Zda by základem neměla třeba být vyprodukovaná přidaná hodnota v zemi, nebo zanechaná digitální stopa.

Podívejme se teď na to, co je možné změnit v nadcházejících letech. Mám si snad představit dvě sazby − nižší pro malé a vyšší pro velké firmy?

V Evropě to není nic neobvyklého, snížené sazby daně pro malé firmy mají třeba ve Francii nebo Belgii.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že by vyšší daně dopadly na bohaté.

To je ale jen jedna část návrhu, v případě daně fyzických osob. A máte-li na mysli velké korporace, tak u nich jde o to, že na rozdíl od malých a středních podniků mohou daňově plánovat a také to dělají. Existují studie, které měřily daňové břemeno a zjistily, že to díky tomu je až o třetinu nižší. Důvodem úpravy tedy není to, že jsou bohaté, ale to, že je potřeba narovnat podmínky.

Na penze ročně stát dává kolem 400 miliard korun, podívejme se tedy i na rozpočet − letos se čeká 400 a možná i 500 miliard korun deficitu, příští rok 320 miliard. Neroste zadlužení za únosnou mez?

Mám z toho velkou obavu. Letos je vysoký deficit cenou za to, že jsme chránili a ještě nějakou dobu budeme muset chránit zdraví lidí. Deficit na rok 2021 takovou cenou není, to je − kulantně řečeno − deficit předvolební. Jedná se o 5,5 procenta HDP.

Na druhou stranu existuje i názor, že obnovený ekonomický růst jednou tyto dluhy umaže.

Kdyby navržený deficit doprovázela koncepce konsolidace státních financí, kdyby vláda jasně řekla, že s ní počítá, tak bych tak velký problém s dalším schodkem neměla. Jenomže ministerstvo financí navrhuje, aby se snižoval tempem o půl procenta HDP za rok. V Německu kancléřka Angela Merkelová jasně deklarovala, že deficity pro letošní a příští rok jsou mimořádné a že se plánuje rychlý návrat k vyrovnanému rozpočtu. U nás vláda žádnou koncepci návratu k normálu dosud nepředložila. Pokud deficit za letošní rok bude 500 miliard a příští rok 320 miliard korun, tak se poměr státního dluhu k HDP skokem vyhoupne na 42 procent. A zatímco loni obsluha tohoto dluhu přišla na 46 miliard korun, najednou to může být kolem sedmi miliard korun. Abych to uzavřela: vláda předkládá plán na další ohromný deficit, aniž by řekla, v jakém horizontu a z čeho takový deficit zaplatíme. Takže se může stát, že docela rychle narazíme do zdi.