O vlastním koni snila Lucie Hronová odmala. "V sedmdesátých a osmdesátých letech byli ale koně vzácní, a tak zůstalo dlouho jen u snění," vzpomíná ředitelka společnosti Amirro, předního výrobce zrcadel v Česku.

Později navštěvovala jezdeckou školu a zkoušela mít s kamarády koně "napůl", stále to však nebylo ono. "Až před čtyřmi lety se mi naskytla možnost pronájmu malého areálu v blízkosti domova," líčí okamžik, kdy si splnila sen o velkém černém hřebci, na kterém se v představách dlouho viděla s větrem ve vlasech. "S odstupem vidím, jaká nerozvážnost to byla. Nevěděla jsem o chovu koní prakticky nic," popisuje Hronová.

Dnes už má chovatelských znalostí víc, ale stále je co studovat a zlepšovat. Vítr ve vlasech se prý paradoxně tolik nekoná − mnohem víc pracuje s koněm ze země a vytváří mu v rámci možností co nejlepší životní podmínky, než aby se proháněla po okolí. Stejně tak se Lucie Hronová nehrne ani do závodů a přehlídek. "Nejsem soutěživý typ. A nemyslím si, že by o to koně stáli, kdyby měli na výběr," říká.

Ze všeho nejvíc ji baví vytvářet koním životní prostor. "Stojím na úplném začátku, protože na současném místě žijeme teprve rok, předtím to byla zemědělsky obdělávaná půda," popisuje.

"Těžce snáším, když někde vidím 'areál' s deseti koňmi na vydupaném plácku velikosti volejbalového hřiště, hromádku sena zašlapaného do země, škopek kalné vody a ani kousek stínu," říká. S tím však lze případně něco dělat a pro změnu získat podporu široké veřejnosti. Druhým, mnohem závažnějším problémem jsou podle ní takzvaní krmiči − lidé, kteří vezmou děti, tašku pečiva nebo přebytečné ovoce a jdou koně krmit. "Šťastnější případy končí velmi nákladnou léčbou, ale mnohdy toto jednání vede k pomalé bolestivé smrti. A když takového krmiče chovatel napomene, cítí se mnohdy dotčeně."

Lucie Hronová vlastní jen jednoho koně, ale protože to jsou stádová zvířata a nemohou být chováni o samotě, nabídla ustájení i ostatním. Stádo v Čelákovicích, kde podnikatelka žije, tak tvoří celkem pět koní. "Fascinuje mě, jak koně dokážou perfektně zrcadlit rozpoložení a emoce člověka, i když se je snaží skrýt. Bude pro něj nečitelný, tedy nebezpečný. Proto si koně často tak dobře rozumí s malými dětmi, protože malé děti emoce neskrývají," vysvětluje s tím, že když se s koněm podaří navázat komunikaci, stává se z něj něžný obr.

K výcviku využívá podnikatelka převážně metodu pozitivního posilování. "Myslím, že jsem si tím rozšířila okruh komunikačních dovedností i s lidmi. Pochopila jsem, že lecčeho člověk dosáhne pohrůžkami, ale účinek je dočasný anebo zavírá dveře ke kreativitě kolegů," pokračuje s tím, že trestání neúspěchu vede jen k tomu, že příště nebudou nic zkoušet, aby nedostali přes prsty. Lepší je proto odměňovat snahu správným směrem. "Jen motivovat lidi je trochu složitější. Koním stačí obvykle malý pamlsek."

Související