Koronavirová epidemie zatím drtí českou ekonomiku, ale po jejím odeznění se očekává boom. Například ministerstvo financí ve své poslední predikci předpokládá, že po letošním pětiapůlprocentním poklesu bude v roce 2021 následovat tříprocentní vzestup. K podobnému výraznému zhoupnutí z minusu do plusu v moderních českých dějinách došlo několikrát a prvním z těchto příkladů je obnova hospodářství po skončení první světové války v letech 1919 až 1924. Prosperitu tehdy nastartovala deregulace a souhra státních infrastrukturních projektů a soukromé iniciativy.

Poválečný dirigismus

Československo po svém vzniku muselo zprvu pokračovat v systému řízeného válečného hospodářství. Vláda převzala pobočky oborových ústředen, které s kartelovými svazy podnikatelů organizovaly hospodářský život a rozhodovaly o produkci, přídělech surovin a paliv i cenách. Ani to nezabránilo ohromným problémům − prudce padala výroba, protože o zbraně a uniformy najednou nebyl zájem. A na nákupy běžného zboží většina lidí stejně neměla peníze. Průmysl podle dobové statistiky klesl v porovnání s rokem 1913 o čtvrtinu: těžba uhlí se snížila ze 31 na 21 milionů tun a výroba piva z 11 na šest milionů hektolitrů. Rostla nezaměstnanost, kterou zvyšoval návrat demobilizovaných vojáků, a klesaly reálné mzdy. Pro první rok po převratu se odhadovalo, že kupní síla dosahovala jen třetiny někdejší úrovně. Takzvané vázané hospodářství se netýkalo jen průmyslu, ale i potravin. Pro veřejnost se stalo potvrzením lepšící se situace a postupného přechodu k trhu v roce 1921 právě zrušení obilního ústavu, který do té chvíle monopolně obhospodařoval výkup a distribuci obilí.

Největším státním zásahem po válce byla pozemková reforma, která posílila postavení rodinných gruntů.

Zemědělství se týkal také největší státní zásah do ekonomiky, pozemková reforma. Vrcholila mezi lety 1921 a 1924 a noví nabyvatelé při ní získali celkem 1,8 milionu hektarů, z nichž polovinu představovala zemědělská půda. Za ni se platilo podle bonity od dvou do osmi tisíc korun za hektar, což vedlo k zadlužení drobných rolníků a k vyloučení nejchudších, většinou zemědělských dělníků z přídělů. Podle historika Lubomíra Slezáka největším úspěchem bylo, že reforma na úkor aristokratických velkostatků přispěla ke zmírnění sociálního napětí na venkově a posílila rodinné grunty. Pro zemědělskou výrobu se stala důležitá hospodářství do 50 hektarů, na nichž se pěstovalo 87 procent obilí a dvě třetiny cukrovky. Význam získaly také stohektarové "zbytkové velkostatky", které razily cestu mechanizaci. Jejich prostřednictvím se rozvíjel agrární kapitál, který pronikal do cukrovarů, lihovarů, mlýnů a mlékáren. Pokud ale jde o objem produkce, zemědělství dosáhlo předválečné úrovně až v roce 1925.

Na počátku dvacátých let stát reguloval zahraniční obchod. Vývoz i dovoz podléhaly povolovacímu řízení a získaná cizí měna se musela odvádět a měnit v devizové ústředně. Export nebyl snadný, republika totiž převzala 70 procent průmyslu bývalé monarchie a po jejím rozpadu chyběla odbytiště. Navíc podle ekonomického historika Vlastislava Laciny české firmy nedosahovaly technické úrovně průmyslu německého, anglického, francouzského či amerického, s nímž najednou musely svádět na světovém trhu konkurenční boj. K tomu s poválečnou investiční vlnou převažovala poptávka po strojích a na tu, vzhledem k vysokému podílu spotřebního průmyslu v pohraničí, nebylo Československo připraveno. Někteří národohospodáři dokonce doporučovali útlum průmyslové výroby, byznys se ovšem nemínil vzdát a sázel na postupně rostoucí poptávku obyvatelstva. I za poválečné mizérie snil o expanzi. "Budeme státem, který bude silně průmyslový. Budeme mít stát, který v Evropě získá velká odbytiště. Mohli bychom být státem, který by obchodně ovládal celý Balkán a obchod do Levanty," prohlašoval první ministr financí Alois Rašín v závěru roku 1918.

Liberalizací k oživení

Zlepšení ale nastalo až za tři léta. S růstem ekonomiky od roku 1921, kdy průmyslová výroba dosáhla 85 procent předválečné výše a meziročně poskočila o více než desetinu, už státních zásahů ubývalo. Koordinační funkce převzaly podnikatelské organizace, Ústřední svaz československých průmyslníků a Svaz československých bank. Obě se staly partnerem státu v legislativní oblasti a získaly slovo při jednání o obchodních a mzdových otázkách. Do cenové politiky stát od roku 1922 nezasahoval vůbec.

V roce 1921 průmyslová výroba stoupla o desetinu a rychle ubývalo státních zásahů do ekonomiky.

Došlo i k postupné liberalizaci zahraničního obchodu. Do roku 1928, kdy vrcholila hospodářská konjunktura, bylo z regulace vyjmuto 88 procent dovozních a 99 procent vývozních položek. A ve stejném roce byla zrušena i povinnost exportérů odevzdávat devizy. Regulované však zůstalo bankovnictví. Živnostenská banka, nejsilnější finanční ústav v zemi, prosperovala, nicméně řada menších bank se i za začínající konjunktury potýkala s těžkostmi. A když trojice z nich zkrachovala, vláda přikročila k přísné kontrole bankovních obchodů. Současně zřídila dva podpůrné fondy: jeden k sanaci postižených bank, druhý na podporu veškerých finančních ústavů. Angažovala se i v přeměně Anglobanky v silnější finanční podnik, v němž stát vlastnil 40 procent akcií.

Klíčovou úlohu při stabilizaci ekonomiky hrálo zavedení koruny. To už v roce 1919 oddělilo československé hospodářství od Rakouska a jeho inflační měny. Relativně silná koruna usnadnila počeštění domácích podniků, při prudce klesajícím kurzu rakouské měny bylo možné ve Vídni levně nakupovat akcie podniků, které fungovaly na území nové republiky, ale dosud pod zahraničními vlastníky. Představy ministra Rašína, že se koruna ve střední Evropě stane měnou o síle libry či dolaru, se nenaplnily, přesto umožnila budovat normálně fungující tržní hospodářství.

Představa o blahodárnosti co nejsilnější měny vyvolávala i velké potíže. Koruna zpevnila v roce 1921, kdy se podařilo oživit export, především vývoz cukru. Za nové situace ožily staré plány a prosadila se důsledná deflační politika. Pomocí státních intervencí a zahraničních půjček česká měna během roku 1922 výrazně posílila. Z osmi na 19 švýcarských centimů. Domácí ceny začaly klesat, lidé mohli například snadněji cestovat do Jugoslávie k moři, snížila se však konkurenceschopnost domácího zboží na zahraničních trzích, a dokonce klesla výroba.

Výsledky deflační politiky nebyly jednoznačné. Snížila sice hodnotu dluhů v zahraničí a umožnila expanzi českého kapitálu na úkor kapitálu německého či rakouského a maďarského. Na druhou stranu se domácí podniky, které potřebovaly peníze na investice a provozní úvěry, dostávaly do závislosti na bankách. Ty je začleňovaly do svých průmyslových koncernů a prim přitom hrála zmíněná Živnostenská banka, která deflaci prosazovala. Dobová orientace finančních ústavů na počešťování průmyslu přispěla k posílení domácího podnikatelského stavu, současně brzdila rozvoj hospodářství jako celku. I nejsilnějším institucím, vedle nadmíru opatrné Živnostenské banky rovněž České průmyslové bance a České eskomptní bance, už chyběly peníze na modernizaci existujících firem a budování perspektivních oborů.

Stát jako podnikatel

Nedostatek kapitálu byl dvojnásob nepříjemný, protože do firem v sousedním Německu, tedy k hlavním konkurentům, proudily ve stejné chvíli ohromné americké půjčky. Proto se není co divit, že se československá vláda ani po liberalizaci ekonomiky nevzdala vlastní průmyslové politiky, což teoreticky zaštítil národohospodář Karel Engliš.

Šlo zejména o zbrojní průmysl: za pomoci úřadů se rozjela výroba letadel ve Kbelích a továrna na výbušniny Explosia, v tomto případě také s pomocí britského a francouzského kapitálu. A vznikla československá Zbrojovka Brno, která se vypracovala v předního dodavatele kulometů. Státní zbrojní zakázky pomohly i Škodovým závodům v Plzni a ČKD.

Zvýšená aktivita státu přetrvala v dopravě. V roce 1920 byl sestaven pětiletý plán na železniční propojení Moravy se Slovenskem a stavbu železničních magistrál. Od roku 1922 se přebíraly i soukromé železnice. Státní podnik Československé státní dráhy hospodařil se ztrátou krytou z rozpočtu, což umožnilo snížit přepravní náklady. Později byl zřízen silniční fond, z jehož prostředků se budovaly silnice s asfaltovým či dlážděným povrchem.

Na tempu nabírala rovněž elektrifikace a při budování elektráren se obvykle sdružovaly prostředky státu, samospráv a veřejných institucí s penězi soukromých investorů. Což je model, který lze použít na financování infrastrukturních projektů na rozhýbání ekonomiky také po nynější koronavirové krizi.

Investice do elektrárenských podniků v roce 1928 dosáhly celkové výše 1,5 miliardy korun a elektřina se stala dostupná pro 70 procent obyvatelstva. Vláda elektrifikaci usměrňovala, provedení ale zůstalo v rukou soukromých akciových společností. Elektřina se stala základem racionalizace v průmyslu, a i když Ústřední svaz československých průmyslníků jinak nebyl státním zásahům do ekonomiky nakloněn, v tomto případě iniciativu vlády vítal.

Krátká zlatá léta

Tahounem vzestupu ovšem zůstal soukromý byznys. Přes problémy s deflací a sháněním peněz vyrostla v Československu řada moderních firem. Především Baťovy závody ve Zlíně, které v oboru stály technicky i organizačně na špičce. Na propad poptávky v obtížném roce 1922 reagovaly zlevňováním svých bot na polovinu, což ovšem umožnila dohoda s ministerstvem financí o odpuštění nezaplacených daní.

K plzeňským Škodovým závodům přibyl za konjunktury dvacátých let druhý strojírenský kolos, ČKD.

K plzeňské Škodovce, která v roce 1924 přece jen přikročila k velkorysým investicím, přibyl další strojírenský kolos. Pod dohledem Živnostenské banky fúzemi vznikla společnost ČKD, která vedle těžkého strojírenství sázela na automobily Praga. Světové renomé si získal koncern Ringhoffer, vyrábějící vagony. Silné firmy doplnila řada menších, avšak agilních podniků. Například moderně vedená oděvní firma Nehera v Prostějově nebo Elektrotechnická továrna zlínského vynálezce Josefa Sousedíka. Rozvíjely se automobilky, hlavně Tatra či Laurin & Klement, kterou pak koupily Škodovy závody. Avšak kvůli malým sériím domácí auta zůstávala drahá a bez dovozních cel by byla neprodejná. Ochranářství jako výraz touhy po hospodářské samostatnosti − což může být podle historika Jakuba Rákosníka i nynějším trendem − se prosadilo v roce 1921. To padl sen ministra obchodu Rudolfa Hotowetze o středoevropské celní unii. Tarify oproti předválečné době narostly desetkrát a v roce 1927 průměrná celní sazba dosáhla 31 procent. Podobně tomu bylo v ostatních vyspělých zemích. Cla zdražovala v ČSR také potraviny, což si vymohli agrárníci, nejmocnější strana vládní koalice hájící zájmy zemědělců.

Ačkoliv politici i podnikatelé věnovali mnoho energie počeštění ekonomiky, její rozvoj se nakonec neobešel bez nového zahraničního kapitálu. Francouzský v podobě společnosti Schneider získal za přispění prezidenta Tomáše Masaryka a ministra zahraničí Edvarda Beneše většinu akcií plzeňské Škodovky. Té hned po válce hrozil krach, od poloviny dvacátých let znovu patřila k největším evropským zbrojovkám. Pomohla jí také britská půjčka a britský kapitál byl silný v československém bankovnictví. Nizozemský v elektrotechnice a výrobě minerálních i jedlých olejů, belgický koncern Solvay zase měl vliv v největší československé chemičce, Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Důležitý zůstával kapitál židovský. Domácí, pokud šlo o těžbu hnědého uhlí, a rakouský ve Vítkovicích v případě uhlí černého a hutnické výroby.

V roce 1924, kdy index průmyslové výroby poprvé překročil předválečnou úroveň, byla podle historika Laciny poválečná obnova hotova. A ekonomika dál rostla, v rekordním roce 1925 o 11 procent. Podle moderních odhadů britského ekonoma Anguse Maddisona se proto během celých dvacátých let zvětšila z 25 na 42 miliard (ve statistikách užívaných) mezinárodních dolarů.

Reakcí na prosperitu se stala daňová reforma, kterou v roce 1927 prosadil ministr financí Karel Engliš. Ve snaze udržet tempo růstu přinesla snížení přímých daní. Ty důchodové, dnes z příjmů fyzických osob, klesly o 40 procent, i když zaváděla progresi a maximální sazbu 29 procent. Předpoklad, že toto snížení daňové zátěže zachová hospodářský vzestup, nicméně nevyšel, nadějné vyhlídky už v roce 1929 zhatila světová hospodářská krize. Zlatá dvacátá léta v meziválečném Československu bohužel trvala jen pět let.