Jen stát má nástroje, jak zvládnout vážné krizové situace, tvrdí historik Jakub Rákosník. Nyní jde o koronavirus, v minulosti to byly kritické stavy za světových válek a hospodářských katastrof. Na předpovědi, jak hluboce ovlivní boj s nákazou chod a budoucí podobu české společnosti i celého světa, je ale zatím brzo. Stejně jako na tvrzení, že globalizace končí. "Že by se kormidlo dějin najednou otočilo zpět a globalizace na další půl tisíciletí zmizela, je těžko představitelné, zvláště s ohledem na tu naši − z pohledu dlouhé historie lidstva − dosud v podstatě marginální a zatím krátkodobou zdravotní obtíž s koronavirem," řekl Ekonomu Rákosník.

Historik ví, že epidemie v minulosti pocuchaly svět, ale dovedl si až donedávna představit, že se něco takového může zopakovat v 21. století?

Pro drtivou většinu z nás, i když na teoretické úrovni jsme si něco takového představit uměli a známe také různé kontrafaktuální příběhy ze sci-fi, to byla natolik vzdálená a nereálná myšlenka, že si stěží někdo něco takového připouštěl.

Takže se není co divit, že nyní jsou překvapení prakticky všichni?

Dnešní lidé nemají žádnou srovnatelnou zkušenost. Ani ti nejstarší nic podobného nezažili. A když jde o bezprecedentní událost, jsou šok a tápání, vzato čistě psychologicky, docela pochopitelné.

V minulosti české země postihly epidemie cholery a tyfu. Španělská chřipka ale pro vládu prioritou nebyla.

A co vidíme, když se kvůli epidemiím ponoříme do historie?

Známý je zejména příchod moru do Evropy v polovině 14. století, to byla skutečně kontinentální katastrofa. Jistě přijde řeč i na španělskou chřipku z let 1918 až 1920. Méně se už ví, že v regionálním měřítku takovéto karantény a epidemiologicky závažné situace nastávaly − nikoli výjimečně − až do začátku 20. století. Po většinu 19. století zachvacovala periodicky Evropu cholera. Například během epidemie v druhé polovině šedesátých let 19. století zahubila jen v Rakousku přes 150 tisíc lidí. Ještě v roce 1892 postihla Hamburk naprosto katastrofálně i v důsledku nekompetence místní správy a zasáhla i desítky obcí v Čechách, včetně Prahy.

Zmínil jste španělskou chřipku. Ta si sice ve světě po první světové válce vyžádala desítky milionů obětí, avšak jako o příčině hospodářské krize se o ní nemluví.

Ekonomická krize tehdy vyspělý svět postihla, byla ale způsobena demobilizací armády a útlumem válečného průmyslu. Trvala zhruba dva roky, jak v Evropě, tak v USA. Souvislost se španělskou chřipkou ovšem byla minimální. Když se ale podíváme na současnou situaci, nový koronavirus hospodářské obtíže sám o sobě nevyvolává, k těm vedou až opatření přijímaná na obranu před epidemií.

Takže před sto lety se žádná rozsáhlá opatření nepřijímala?

Nebylo to všude stejné, ale když se podíváme do střední Evropy, zde po skončení války a rozpadu jednotlivých impérií panovala docela anarchická situace. Statisíce lidí byly v pohybu. Panoval hlad. Vznikaly tu nové státy a ty měly jiných starostí více než dost. Zjevně pro tehdejší československou vládu nebyla otázka španělské chřipky významnou prioritou.

Nečelila kvůli tomu kritice? Španělská chřipka přece jen v českých zemích zabila 50 až 80 tisíc lidí.

Ona ta chřipka zdaleka nevynikala v kontextu tehdejšího strádání tolik jako koronavirus dnes. Po celou válku třeba bujela epidemie tyfu. Vážnost problému vyjádřil Lenin, když prohlásil: "Pokud socialismus nezlikviduje vši, tak vši zlikvidují socialismus." Jen v Rusku během občanské války zemřelo na tyfus přes tři miliony lidí. I u nás byla úmrtnost na tyfus vysoká. Navíc panovala podvýživa. Lidi sužoval prudký propad životní úrovně. Obtíží života bylo patrně tolik, že chřipka nedokázala získat takovou pozornost.

„Pokud neviditelné ruce trhu trvá obnova stability příliš dlouho, snadno lidem dojde trpělivost, což je pak žeň pro politické demagogy nejrůznějšího zrna,“ připomíná Jakub Rákosník.
„Pokud neviditelné ruce trhu trvá obnova stability příliš dlouho, snadno lidem dojde trpělivost, což je pak žeň pro politické demagogy nejrůznějšího zrna,“ připomíná Jakub Rákosník.
Foto: Libor Fojtík

Když opustíme epidemie a zůstaneme jen u ekonomických krizí − za nich do hry vstupuje stát. Jako například za velké hospodářské krize 1929−1934. Platí to tak ale vždy?

Stát se nechová vždy stejně. Libertariánsky orientovaní ekonomové rádi připomínají právě poválečnou krizi kolem roku 1920, které jsme se zrovna dotkli. Americká vláda tehdy vsadila na samoregulaci a příliš neintervenovala. Což je pro ekonomy, jako je třeba Murray Rothbard, dodnes argumentem pro tvrzení, že tržní řešení je nakonec efektivnější než zásahy vlády, zvláště v porovnání s těmi, k nimž USA přistoupily později za Roosevelta během světové hospodářské krize. Osobně si myslím, že taková argumentace není úplně fér, protože nebere v úvahu politická a sociální rizika takové hospodářské politiky. Pokud neviditelné ruce trhu trvá obnova stability příliš dlouho, snadno lidem dojde trpělivost, což je pak žeň pro politické demagogy nejrůznějšího zrna.

Zatímco ve třicátých letech státní zásahy a regulace zřetelně narostly, hospodářská krize v sedmdesátých letech způsobila vzestup neoliberalismu. Tyto politické proudy, takzvaná nová pravice, jako např. Ronald Reagan v USA, Margaret Thatcherová ve Velké Británii anebo u nás po roce 1989 Václav Klaus, naopak spoléhaly na deregulaci a privatizaci. Takže jednoduchá rovnice "krize rovná se státní zásahy" tak úplně neplatí.

Přesto − když se ještě vrátíme k postupu státu v době velké hospodářské krize − jak se v kostce postupovalo?

V principu to celé lze shrnout do tří bodů. Jednak se ve třicátých letech minulého století prolomilo dogma o vyrovnaných státních financích v mírových časech. Do té doby se připouštělo, že státní dluh je sice za války legitimní, ale po jejím skončení už má být rozpočet zásadně vyrovnaný. Ekonomové jako John M. Keynes v Británii či Bertil Ohlin ve Švédsku, a zdaleka nebyli jediní, začali doporučovat, že v krizi je dobré se zadlužit a dluh použít na oživení zaměstnanosti. Dále byl v monetární politice opuštěn princip zlatého standardu a většina měn devalvovala. To mělo do budoucna dalekosáhlé důsledky. Centrálním bankám, respektive vládám, se uvolnily ruce, aby mohly používat různé formy monetární expanze, což činí během ekonomických depresí dodnes. Jejich zásahy ale obvykle mají inflační důsledky, kterým zlatý standard bránil. Takže to bylo něco za něco.

A co bylo tím třetím rysem?

Nový přístup k sociálním dávkám. Do té doby se dávky chápaly jako daň proti revoluci, jako humanitární opatření pro sociálně slabé, aby se nebouřili. Od třicátých let, kdy se jako zásadní problém ukázala nedostatečná koupěschopnost, a to i u zboží běžné spotřeby, ekonomové začali více zdůrazňovat, že k udržení ekonomiky v chodu je potřeba dostatečně silná a stabilní poptávka. To znamenalo buď dát lidem práci skrze veřejné projekty, nebo vytvořit rozsáhlý systém sociálních dávek. Ve smyslu, že když není práce, dostanou lidé peníze od státu a pak mohou nakupovat. Dávky tedy přestávají být brány jen jako břemeno a stávají se důležitým stimulačním faktorem. To je jedna z příčin prudkého rozvoje sociálních států po druhé světové válce.

Ve třicátých letech minulého století se prolomilo dogma o vyrovnanosti státního rozpočtu. Ekonomové začali doporučovat, že v krizi je dobré se zadlužit. Ruce se uvolnily i centrálním bankám.

Jiným příkladem masivních státních zásahů v obtížných situacích jsou světové války − při nich asi vznikaly postupy a instrumenty, jak zvládnout kritickou situaci, nejen v ekonomice, ale v celé společnosti. Jak se to ale osvědčilo?

Ve velké míře to platilo pro komunistické režimy. Ty na podobných zkušenostech dokonce vznikaly. Když Lenin v Rusku v roce 1917 budoval válečný komunismus, nic o něm v Marxových spisech nevyčetl, protože Karel Marx o tom nikdy nepsal. Proto bolševici studovali tehdejší německé válečné hospodářství a podle něj tvořili centrálně plánovanou ekonomiku. Podobně vidíme kontinuitu mezi nacistickým velkoprostorovým hospodařením, respektive tím, co bylo za okupace zavedeno v protektorátu, a postupy, které byly uplatňovány v naší ekonomice v éře lidové demokracie. Mezi válečným hospodářstvím a socialismem je opravdu mnoho styčných bodů.

Měl jsem spíše na mysli, že za velkých válek nastane krizová situace a stát pak zavádí rozmanité instrumenty, aby celou situaci zvládl.

To je pravda, pokaždé nastane nedostatek základního zboží či surovin, což se obvykle začne řešit přídělovým hospodářstvím. Dále je potřeba přeorientovat průmysl na válečnou výrobu. Nařizovací moc exekutivy za takových okolností prudce vzrůstá. Stává se vrcholovým manažerem válečné ekonomiky, který řídí, ale i trestá. Vždy mi bylo záhadou, jak po čtyřech stoletích stability habsburská monarchie tak rychle během první světové války ztratila důvěru zdejšího obyvatelstva. A stále více se mi zdá, že klíčovou příčinou bylo selhání a libovůle vídeňské válečné diktatury.

Jakub Rákosník (42)

Vystudoval historii, politologii a práva na Univerzitě Karlově. Do února byl zástupcem ředitele Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a nyní je proděkanem filozofické fakulty pro infrastrukturu. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých publikací, například knihy Kapitalismus na kolenou o světové hospodářské krizi a desítek textů v odborných časopisech a sbornících.

Historik Jakub Rákosník

Jak si ale vysvětlit, že i v liberálních zemích vznikaly rozmanité plánovací úřady, v nichž často prolnula vysoká byrokracie s lidmi z byznysu, třeba v USA?

K tomu docházelo naprosto automaticky spolu s tím, jak se dřívější omezené války změnily ve války totální. Ve středověku byla válka věcí relativně nepočetné šlechty. Za třicetileté války bojovaly žoldnéřské armády profesionálů, ve 20. století proti sobě už stojí prakticky celé populace. Ošatit, vyzbrojit, nakrmit či přepravovat milionové armády mužů ve zbrani a zároveň udržet klid a elementární kvalitu života v zázemí, to je obrovská manažerská výzva a teprve moderní stát má natolik rozsáhlý byrokratický aparát, že se něčeho takového může odvážit.

Ptám se na to, protože mohou vyvstat pochybnosti, zda krizové recepty z dřívějších dob nejsou přece jen už příliš vzdálené.

Metoda uzavření oblasti a zákazu vycházení je známa od starověku a vidíte, že ji aplikujeme i v 21. století. Ačko­liv v tomto případě jde spíš asi o intuitivní postup než o historickou inspiraci z dávných časů. Ale tradiční opatření bych nezatracoval jako staromódní. Teprve se ukáže, zda například čínský represivní přístup byl účinnější než liberální, který zkusily některé evropské země. Vyhlašovat dnes nějaká kategorická hodnocení je nezodpovědné a zpravidla i průhledně politicky účelové.

Protikrizová opatření mají vždy svou odvrácenou stranu. Umenšovat státní deficity bývá po krizi nepopulární.

A pokud jde o dřívější krizové recepty pro ekonomiku?

Vláda už ohlásila, že se hodlá spolehnout na naprosto nevídaný deficit a monetární opatření na sebe nenechají dlouho čekat. Ostatně ČNB před pár dny už snížila úrokové sazby. Nástrojů k oživení ekonomiky není neomezené množství. A stále je vlivná zkušenost vyvozená z velké hospodářské krize. Protikrizová opatření mají vždy svou odvrácenou stranu. Umenšovat státní deficity bývá po krizi nepopulární. Monetární expanze mívá inflační efekty a do budoucna usnadňuje rizikové investice, které měly v podobě spekulačních bublin významný vliv na propuknutí krize v roce 1929, stejně jako v roce 2008. Příznačně si americký Fed získal v časech předsednictví vlivných monetaristů, jako byli Alan Greenspan a Ben Bernanke, přezdívku bublifuk.

Zmiňoval jste sociální politiku. Jak důležitá je za koronavirové epidemie sociální soudržnost a co vše lze v jejím jménu obětovat?

Pohled na politiku sociální soudržnosti se v čase mění. Naše zkušenost s dopady epidemie je příliš krátká, než abychom mohli kvalifikovaně posuzovat, jak se mění názory lidí. Za předpokladu, že epidemie a související opatření budou trvat dlouho, lze ale čekat posun v hodnotovém konsenzu celé společnosti. To se ukázalo také v dobách po obou světových válkách. I finanční krize po roce 2008 znamenala docela hlubokou změnu, jak o tom svědčí šířící se nedůvěra k tradičním politickým i intelektuálním elitám ve vyspělých demokraciích. Takže dlouhodobé negativní zkušenosti nepochybně mají na podobu sociální politiky dopad, ale kdo se dnes snaží usuzovat na příští vývoj, věští z křišťálové koule. Navíc, pokud chce historik na základě znalosti historie předpovídat budoucnost, stává se podvodníkem.

Nicméně představa, že teď poroste přerozdělování, a tedy daně, asi nereálná není?

K tomu by docházelo i bez koronaviru. Už na přelomu 19. a 20. století formuloval tehdejší přední německý ekonom Adolf Wagner údajný zákon, podle něhož čím více roste produkce, dnes HDP, tím více roste relativní podíl veřejných výdajů. Dodnes trvají mezi historiky a ekonomy diskuse o jeho oprávněnosti. Historická intuice mi napovídá, že Wagner mířil správným směrem. Už z prostého důvodu složení naší populace nelze očekávat žádné snížení sociálních výdajů. Bez ohledu na epidemii nyní zhruba 80 procent sociálních výdajů připadá na starobní důchody a zdravotnictví, peníze na ně jdou zhruba ve stejném objemu. Na důchodech se v budoucnu rozhodně ušetřit nedá a ve zdravotnictví, s ohledem na prudký technologický rozvoj celého oboru, také ne. Proto bych s ohledem na tyto prosté skutečnosti, které nijak nesouvisí s tím, zda je člověk pravičák či levičák, očekával, že zatížení rozpočtu sociálními výdaji bude spíše stoupat než klesat bez ohledu na to, jaká vláda bude u moci.

„Když epidemie a související opatření budou trvat dlouho, lze čekat posun v názorovém konsenzu společnosti,“ míní Jakub Rákosník.
„Když epidemie a související opatření budou trvat dlouho, lze čekat posun v názorovém konsenzu společnosti,“ míní Jakub Rákosník.
Foto: Libor Fojtík

A jak se do toho promítne současná situace?

Stát bude muset pomoci jak živnostníkům, tak velkému podnikání, chystá se sanovat mzdy. Tím vytvoří obrovský veřejný dluh, který se z něčeho bude muset splácet. Takže cesta ke zvyšování daní je otevřená. Zřejmě nás to opět přivede k progresivnímu zdanění. Jak jsme si halasně zavedli v roce 2008 rovnou daň, tak ji teď bude příležitost elegantně a s patřičným zdůvodněním opustit, aniž by to vzbudilo větší odpor.

Zmínil jste výše nebezpečí postupné ztráty hodnoty peněz. Jak to může být nyní?

Inflace tu přece s námi dávno je. Vezměte si třeba, co jste si mohl koupit za deset dolarů v devadesátých letech a co si za ně koupíte dnes? Ztráty hodnoty není ušetřen ani švýcarský frank a už vůbec ne koruna. Stokoruna před čtvrt stoletím byla něco úplně jiného než nyní. To jsou vedlejší efekty soudobé měnové politiky.

Jsou namístě třeba i radikální opatření, jako například zestátňování? Po první válce k němu přikročili bolševici v Rusku, po druhé světové válce se ale vlna zestátňování přehnala i západní Evropou. Teď se ve Francii, Německu či Maďarsku mluví o výkupu akcií postižených firem.

Když se podíváme domů a do historie, v podobné situa­ci byla československá vláda po roce 1945, než se uchýlila k masivnímu znárodnění. Skončila válka a v republice byly jen zastaralé podniky, do nichž se sedm let neinvestovalo, bez zásob, bez peněz na investice. Proto bylo jasné, že do nich stát bude muset nalít ohromné prostředky. Jednou možností bylo vzít peníze daňových poplatníků a předat je podnikatelům. Což je vždy politicky i ekonomicky dost problematické, když stát z peněz daňových poplatníků sanuje banky a velké podniky. Viděli jsme to i v poslední krizi po roce 2008. Druhou cestou u nás po válce byla nějaká forma znárodnění, například přes získání akciových podílů. I takový způsob se v Československu tehdy zvažoval, ale komunisté to zamítli. Tušili správně, že akcie se zase dají snadno později prodat privátním vlastníkům. A to nechtěli. Pokud stát sanuje provoz, který alespoň částečně vlastní, je snazší takový postup obhájit jako legitimní před voliči. Nechci nic předpovídat, ale pokud by současná karanténa způsobila déle trvající hospodářskou krizi, což klidně může, umím si představit, že by k něčemu takovému docházelo. A asi by to nalezlo dostatečnou podporu ze strany populace, za kritické situace by posvátnost soukromého vlastnictví šla stranou.

I když u nás by situaci komplikoval fakt, že většina velkých společností je v zahraničních rukou.

Jistě. Nastával by i problém s odškodněním investorů. Ostatně, když už si rádi stěžujeme, že nás po druhé světové válce Západ nechal na holičkách, jedním z důležitých faktorů ochlazení vztahů se Spojenými státy bylo i nejasné, ba liknavé počínání československé vlády ve věci odškodnění amerických investorů.

Takže teoreticky by to mohlo vypadat jako v poválečné Velké Británii: tam jedna vláda znárodňovala a druhá za pár let privatizovala.

U akciových podílů je návrat k soukromému vlastnictví snadný, v Československu komunisté prosadili formu národních podniků, jež se pak musely po roce 1989 privatizovat se všemi nepříjemnými následky, které taková operace provedená po dlouhých čtyřiceti letech znamenala a jejichž břemeno si neseme dodnes.

Tyto a podobné úvahy současně vedou k obavám z omezení svobody, populismu, přílišné moci vlády či růstu nacionalismu − doma i ve světě. Jsou namístě?

Je docela obvyklé, že vlády obecně, a zejména ty, které mají autoritativní ambice, využijí takové situace ke svému posílení. Nejlépe je to vidět asi v Maďarsku, kde premiér Viktor Orbán dokáže výjimečných okolností využívat účinně ve svůj prospěch. Zřídka jsou věci jen černé nebo bílé. Individuální svoboda a bezpečnost jsou často, byť ne vždy, ve vztahu nepřímé úměry. Vystrašený volič hledající bezpečí je živnou půdou pro takové formy politiky.

Stát bude muset pomoci živnostníkům i velkému podnikání a chystá se sanovat mzdy. Takže cesta ke zvyšování daní je otevřená.

I u nás?

Zatím se tak naše vláda netváří a ujišťuje, že přijatá opatření jsou výjimečná a krátkodobá. Hnutí ANO 2011 ale bylo vždy z hlediska programu velice nečitelnou partají.

Kniha o světové hospodářské krizi, kterou jste spolu s Jiřím Nohou napsal v roce 2012, nese název Kapitalismus na kolenou. Je kapitalismus na kolenou také nyní?

Po pár týdnech karantény je na takové úvahy brzo. Pokud chceme používat takto silná slova, museli bychom pro to mít argumenty. Záleží na délce a hloubce negativních ekonomických efektů, které ochranná epidemiologická opatření vyvolají. Ve třicátých letech minulého století, za hospodářské krize, lidé většinově skutečně přestali věřit tržní ekonomice, trh považovali za zdroj chaosu a anarchie. Nám se to dnes mnohdy zdá směšné a nechápeme, jak si něco takového mohli myslet. Nicméně jejich zkušenost prostě taková byla. Proto volali po státní moci a hospodářsko-sociálním plánování. Když opatření na ochranu před koronavirovou nákazou způsobí vleklou krizi, lze předpokládat, že významná část populace své dosavadní názory změní, a pak by opravdu mohla nastat analogická situace jako před devadesáti lety. Tedy že lidé ztratí důvěru v otevřenou tržní ekonomiku a hodnotový konsenzus se změní.

Nemůže se stát, že západní model kapitalismu začne ztrácet v konkurenci se státním kapitalismem čínského střihu? Protože ten možná dokáže lépe reagovat na krizové situace. Takže tržní ekonomika ano, ale pod silnou ingerencí státu.

Podívejme se, co i na Západě znamenají slova o silné ingerenci státu. V roce 1900 bylo pro lidi zcela nepředstavitelné, že by stát zasahoval do ekonomiky, stejně jako v roce 1925. My přitom v roce 1925 vidíme silně liberální ekonomiku. I ve třicátých letech za krize představovaly zásahy státu − a tím nemyslím v Hitlerově Německu nebo Stalinově SSSR, ale ve standardních demokraciích − pro tehdejší veřejnost masivní intervenci. Jenomže oproti dnešním regulacím to také nebylo nic zvláštního.

Je obvyklé, že vlády obecně, a zejména ty, které mají autoritativní ambice, využijí současné situace ke svému posílení.

Například Robin Niblett, ředitel britského Královského institutu mezinárodních vztahů, již v souvislosti s koronavirovou epidemií mluví o zlomené páteři dosavadní globalizace.

Takové výroky a články na mě působí jako snaha přitáhnout pozornost. Je ale jasné, že globalizace není žádný přímočarý proces. Mnozí z našich předků si na konci 19. století, kdy globalizace gradovala srovnatelně jako v posledních dekádách, mysleli, že už ani nemůže propuknout žádný větší konflikt. Protože v ekonomicky tak těsně provázaném světě to jednoduše není možné. Přesto v roce 1914 propukla první světová válka. V meziválečném období pak nastalo deglobalizační období, protože jednotlivé státy si z bojů odnesly zkušenost, jak důležitá je soběstačnost. Ekonomicky jde sice o nonsens, to se dočteme v každé učebnici, avšak ze strategického hlediska to je jiné. Právě důraz na soběstačnost může být dost důležitý odkaz současné koronavirové krize. Také pro českou společnost se soběstačnost najednou třeba stane důležitou hodnotou. Vezměte si roušky − jednak je nemáme a ani není kde si je koupit a to mi docela připomíná situaci před sto lety, kdy také ledacos chybělo. I tehdy převážil názor, že globalizace musí jít na druhou kolej, protože až půjde do tuhého, musíme být schopni se o sebe postarat sami. Nyní to může být podobné.

Končí tedy globalizace?

Může zpomalit, vývoj se může dokonce obrátit nazpět, jako mezi válkami, ale takový obrat by zřejmě byl jen dočasný. Vždyť globalizace pro křesťanský svět začíná nejpozději již s mongolským dobyvatelem Čingischánem, který ve 13. století válkami vytvořil historicky největší euroasijskou říši a zahájil zlatou éru Hedvábné stezky. Od té chvíle se globalizace různě vlní, ale v dlouhodobé perspektivě je neustále na vzestupu. Že by se kormidlo dějin najednou otočilo zpět a na další půl tisíciletí zmizela, je těžko představitelné, zvláště s ohledem na tu naši − z pohledu dlouhých dějin lidstva − dosud v podstatě marginální a zatím krátkodobou zdravotní obtíž s koronavirem.

Související
Newsletter

Sedmička HN

Život se vrací do normálu a my vám chceme pomoct, aby to byl návrat co nejpříjemnější. Proto tu je newsletter Sedmička HN. Sedm zajímavých tipů pro čtení a několik nápadů pro volný čas, každý pracovní den v sedm ráno přímo do vaší mailové schránky!

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru