Kanceláří Jiřího Wažika v justičním paláci v Praze zní nevtíravé tóny alternativního Radia 1. Na první pohled vás tu zaujmou dvě věci. Horské kolo za pohovkou a dobrý kubík soudních spisů na zemi.

"Na kole dojíždím do práce a tohle jsou mé aktuální případy," vysvětluje devětatřicetiletý soudce. "První je podvod o dvou obžalovaných a 550 poškozených, druhý daňová věc o 25 obžalovaných. To bude složité," usmívá se a nalije návštěvě kávu.

Aby doložil, kolik má na Krajském soudu v Praze práce, sáhne po srovnání se svým dřívějším působištěm.

"Na Okresním soudu Praha-východ řešíte méně závažnou kriminalitu, od řízení pod vlivem alkoholu přes krádeže až třeba po loupeže, ročně nějakých 250 až 300 případů. Samozřejmě ne se vším se jde do jednací síně, mnohé rozhodujete de facto od stolu trestním příkazem. Na kraji je tak dvanáct patnáct věcí za rok, ovšem jedná se o nejzávažnější kriminalitu, rozsáhlé hospodářské či daňové podvody, vraždy nebo i teroristické trestné činy," říká Wažik.

Jeho nejznámějším případem je letošní rozsudek nad důchodcem Jaromírem Baldou, který kácel stromy na železniční tratě a zkoušel svůj čin aranžovat jako útok muslimů. Před sedmi lety, po roce soudní praxe, také rozhodoval o trvání vazby Davida Ratha.

"Případ seniora Baldy byl vlastně skutkově i právně jednoduchý. Těžší bylo jen srozumitelně vysvětlit, proč je vynášen tento rozsudek, proč je takové jednání považováno za teroristický trestný čin a proč je třeba ho trestat, přestože se vlastně nic nestalo," přibližuje soudce.

Máme hezký plat

Fakt, že soudy jsou mezi českými studenty práv podle aktuálního průzkumu agentury Universum nejatraktivnějším zaměstnavatelem roku, ho překvapil.

"Je otázka, zda těm posluchačům vydrží touha pracovat na soudu i po škole," přemítá Wažik a zmiňuje svou zkušenost z okresního soudu. Účastnil se tam několika výběrových řízení, a tak ví, jak těžce se shání zaměstnanci třeba pomocného personálu s vysokoškolským vzděláním, tedy asistenti soudců.

"Jako pražský soud jsme měli problém vůbec někoho na výběrové řízení nalákat, uchazeči se hlásili po jednotkách. Často se stalo, že se na jedno volné místo přihlásil jeden člověk. Někdy se dlouho nedokázala místa zaplnit, říká Wažik a dále upřesňuje:

"Pokud chce absolvent práv zamířit do justice, má v zásadě dvě možnosti. Jedna je velmi rychlá: přihlásit se jako asistent soudce, s určitou vyhlídkou, že se jednou stane soudcem. Nebo jít do výběrového řízení na justiční čekatele, z nichž pak většina krajských soudů generuje soudce. Těchto řízení je ovšem méně a konkurence je vyšší."

Nábor absolventů do soudnictví závisí na každém soudu, neexistuje žádný vnitřní předpis, jak by měl vypadat. "Na okresním soudu jsme zkoušeli všelijaké cesty: od inzerátů na kariérních portálech přes stáže až po semináře na právnické fakultě," vypočítává soudce.

Když přijde řeč na materiální výhody jeho profese, odpoví Wažik téměř omluvně, že mají hezký plat: "Začínající soudce, který jde na okresní soud, má podle tabulek 80 tisíc hrubého." Platové tabulky pak dále rostou podle druhu soudu, odsloužených let nebo zastávaných funkcí.

"Samozřejmě předtím musíte ještě projít justičními zkouškami a být navržen na soudce, tedy nějakou dobu v soudním systému už působit. Hned po fakultě se jako asistent soudce dostanete do 13. platové třídy a máte nástupní plat asi 26,5 tisíce korun hrubého," vypočítává Wažik.

K tomu je podle něj nutné ještě přičíst příplatky za odbornou činnost, osobní ohodnocení a pravidelné odměny. "Totéž platí pro čekatele. A to nemluvím o fondu kulturních a sociálních potřeb, příspěvku na aktivity a dalším vzdělávání. Pro někoho je tahákem také pevná pracovní doba a možný je i home office," láká soudce případné zájemce do svých řad.

Na Krajském soudu v Praze je Jiří Wažik spokojený. "Vždy jde především o lidi a já si na ně rozhodně nemohu stěžovat. Atmosféra mezi soudci, ale i administrativním personálem byla skvělá na okrese a je také zde. Jsou to lidé, s nimiž se mohu poradit a kteří mi rádi pomohou. To vše podporuje rovněž vedení soudu, pořádají se nejrůznější společenské akce, bowling, šipky, běžecká štafeta nebo sportovní hry," pochvaluje si.

Nádherné psaní příběhu

Než se stal Jiří Wažik soudcem, pracoval jako sportovní redaktor. V deníku Sport psal hlavně o fotbale. "Odmala jsem chtěl komentovat mistrovství světa a olympiády," vzpomíná.

Po střední škole vystudoval žurnalistiku a ještě během studií pracoval asi tři roky v televizi Nova. Právě během této štace začal studovat práva. "Možná kdybych dostal nabídku z České televize, kde jsou možnosti účastnit se zajímavých sportovních akcích větší, třeba bych se soudcem nikdy nestal," ohlíží se za začátky své kariéry.

Každopádně to, co dělá, má podle jeho slov k novinařině hodně blízko. "Vezměte si vedení výslechu, to je přece interview, kde velmi záleží na tom, jak ho člověk vede, jak k vám svědci nebo obžalovaní získají důvěru, co z nich dostanete. Vedení řízení v jednací síni je tak trochu moderování a formulace rozsudku může být nádherné psaní příběhu," myslí si soudce.

Po absolvování práv narazil čerstvý držitel diplomu na výběrové řízení na čekatele na krajském soudu pro Středočeský kraj. Sice neuspěl, ale nabídli mu místo asistenta. Po složení justičních zkoušek byl navržen na soudce a jmenován jím. Nejdříve pracoval na Okresním soudu Praha-východ, po sedmi letech přijal nabídku na stáž na už zmíněném krajském soudu. Ta mu právě končí a na stejném místě zůstává i nadále.

Už na škole prý Jiří Wažik cítil, že jeho místo je v justici. "Myslím si, že bych nebyl dobrý advokát. U soudu má člověk daleko větší nezávislost a opravdu rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí," vysvětluje Wažik hlavní důvod, proč se stal soudcem. "Za svou soudní praxi jsem se nikdy nesetkal s tím, že by mi někdo jakkoliv byť jen naznačoval, jak mám rozhodovat," tvrdí rozhodně.

Kromě zmíněné nestrannosti, tedy vědomí, že "je to celé na něm", fascinují trestního soudce na jeho práci i další okolnosti.

"Musím rozsudek srozumitelně vysvětlit lidem. Když někoho posílám na osm let do vězení, mělo by to být jednoznačné a odsouzený by měl ideálně verdikt přijmout. Druhá věc je adrenalin v jednací síni. Tam mě to baví nejvíc," říká. A také prý vnímá důležitost toho, jak působí rozhodnutí na veřejnost. "Pokud jim bude veřejnost rozumět a bude je chápat, posílí to její důvěru v právní stát. A to je důležitý úkol soudců."

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin.