Veltlínské zelené je v Rakousku "základka", kterou dostanete v každé zapadlé hospodě, ale i luxusní restauraci. Málokdy se stane, že by vás "achtlík" neboli osminková sklenička veltlínu zarmoutila. Jedná se o nejběžnější bílé v Rakousku, kde je odrůda vysázena na více než třetině vinic. V posledních letech začínají být rakouští vinaři s veltlínem úspěšní i v cizině, a to dokonce zámořské. Jen je pro tamní zákazníky příliš těžké jméno, a tak ho marketingoví šamani přejmenovali na GrüVe, z německého Grüner Veltliner, či Groovy, což je super. Když je něco "groovy", je to pohodové a senzační.

Na veltlín se to hodí! Z této odrůdy se vyrábějí i "velká vína" v cenách za desítky až stovky eur a dělají je vyhlášení vinaři hlavně ve Wachau nebo Kremstalu. Ale pro mě je kouzlo veltlína právě v té hospodské "základce". Je to bílé, které osvěží, probudí chuťové buňky a skvěle se doplňuje s rakouskou kuchyní. Třeba takovou, jakou mají v hospodě Waldschenke, v kopcích pár kilometrů od Lipna. Dobře tady vaří a za jasného počasí je odtud výhled na Alpy. Je tu i milá obsluha. Většinu personálu tvoří Češi. Fascinuje mě, že se ještě třicet let po roce 1989 stále liší od personálu na druhé straně hranice. Ale asi je tam stále nějaký sklad, kde si číšníci z Česka odkládají podrážděnost, únavu a uspěchaný výraz.

Při poslední návštěvě mi padlo do oka bílé s názvem Veltlinsky 2018. Pochází z Weinviertelu, z vinařství skoro se čtyřsetletou tradicí. Jmenuje se Graf Hardegg, tedy hrabě Hardegg, a rodina Hardeggových ho stále vlastní. Vinařství sídlí v městečku Seefeld-Kadolz kousek od českých hranic. Právě tady, na svazích vrchoviny Manhartsberg, odrůda veltlínské zelené vznikla. Jak prokázaly genetické testy, pravděpodobně se tak stalo samovolným křížením tramínu a starobylé, dnes už téměř neexistující odrůdy St. Georgen.

Veltlinsky je přesně tou "základkou" určenou pro každodenní milé pití. Barva vína je světlá jako posekané srpnové pole, aroma ostré a na první ochutnání zahlcené kyselými jablky. Po chvilce se ale víno uklidní, a i když neztratí říz, objeví se v něm zralejší tóny zelené papáji, v koncích se závany bílého pepře. Dala jsem si "achtlíka" k liškovému rizotu. To je těžký oříšek pro jakékoli víno! Ano, i Veltlinsky hrál chvíli druhé housle, ale když se chuťové pohárky uklidnily, nabral na síle a skutečný koncert nastal při dezertu. Tím byly bramborové povidlové taštičky.

Lehké, pitelné víno k jídlu, kterému odpustíte intenzivně krátkou dochuť. Zum Wohl!

Související