V Českém krasu kousek od Srbska je jeskyně, která dostala jméno po tom samém chlápkovi, jenž kolem sbíral trilobity − tedy Barrandova. Není zpřístupněná pro návštěvníky, ale kdo to tam trochu zná, tak ví, jak se do ní dostat. Ovšem má to jeden háček, tedy spíš hák, svým způsobem ne nepodobný tomu, na kterém pověsili Jánošíka. Kousek za vchodem se jeskyně větví, jedna cesta vede nahoru a po pár metrech končí. Druhá vypadá nadějněji: nejdřív jen mírně klesá, postupně se sice svažuje víc a víc, ale dlouho tak, že se zdá být všechno v pohodě. Když si všimnete, že to v pohodě není, tak už může být pozdě, protože kluzké dno jeskyně se v kolmou stěnu propasti mění velmi nenápadně.

Takových dějů, které spějí ke katastrofě tak nepostřehnutelně, že když to postižení poznají, už může být pozdě, je hodně: lidová moudrost nejčastěji uvádí příměr k žábám v hrnci s vodou − pokud plamen není prudký, žáby se uvaří dříve, než zjistí, že je něco špatně.

Ale čert vezmi žáby, mnohem horší je, když začne nenápadně pod hrncem přitápět Historie. V krátkých dějinách novodobého českého státu by se takových období našlo nápadně hodně: druhá republika, třetí republika, normalizace... Problém je rozpoznat tu část trajektorie, ze které je ještě návratu. Při pohledu na to, co se teď děje na Hradě, ve vládě, v parlamentu, v Rusku, Číně i jinde, by možná nebylo od věci začít sledovat sklon svahu (nebo stoupající teplotu) obzvlášť pozorně.

Související