Moje matka se dožila vysokého věku v dobrém stavu, až na to, že odmítala opouštět byt. Proč přesně, to nikdo nevěděl, ostatně důležité je něco jiného: obraz vnějšího světa jí zprostředkovávala televize. Jaký ten obraz je, jsem si uvědomil, když jsem se před ní jednou zmínil, že jsem šel přes Václavské náměstí. "Ty jsi šel přes Václavák? Dyť tě tam mohli zabít!"

Václavské náměstí sice opravdu není moc příjemné místo, ale co se týká nebezpečí ztráty života, není to tam o nic horší než kdekoliv jinde. Na vině matčina strachu tedy zjevně byla média, protože selektivně věnovala pozornost jen odvrácené tváři Václaváku.

Příběh může vypadat jako okrajový, ale není to pravda. Platon zanechal příměr o lidech uvězněných v jeskyni, kteří mohou realitu vnímat jen jako její odraz v podobě stínů na stěně svého vězení. Právě v takové situaci byla matka, pro niž těmito stíny byly obrazy vytvářené televizí. Ale nejen to: ve stejné situaci je většina populace, pokud jde o informace týkající se jakéhokoliv vzdáleného dění. Pro mnohé pak může být těžké pochopit, že většina Arabů nenosí sebevražedné vesty, že ne každý katolický kněz na potkání znásilňuje děti, že ne každá velryba zemřela kvůli lidem…

Většina médií vidí realitu spíš temně, protože lidé odvrácenou tvář světa vidět chtějí. Paradoxně je ale ten obraz neurotizuje, protože jej přijímají za svůj. Což by bylo celkem jedno − jenže tito lidé mají hlasovací právo.

Související