V záplavě obav z umělé inteligence, která strčí člověka do kapsy, před časem trochu zanikla zpráva, že v případě umění už se jí to povedlo: aukční síň Christie's vydražila portrét jakéhosi Edmonda Belamyho za 432 500 dolarů. Autorem byl počítač s prvky AI − a těžko popřete, že tak překonal většinu malířů, kteří si tolik nevydělají za celý život.

To, že obraz je příšerný a ze všeho nejvíc připomíná poslední výstup z tiskárny před její cestou do sběrného dvora, na věci nic nemění, protože víme, že dobře vydražena často bývají i díla mnohem horší.

Portrét pana Belamyho údajně vznikl tak, že počítač byl nakrmen daty o 15 tisících portrétech od 14. do 20. století, a rozpoutal bouři úvah o tom, co je umění, kreativita a tvůrčí invence, jestli je umělá inteligence něčeho takového schopna, jestli jejím příchodem nezačíná nová éra umění − a jestli se umělci nepřidají k zástupům, jimž AI sebere živobytí.

I jako laik si troufám tvrdit, že portrét pana Belamyho je malířské umění asi tak, jako je kuchařským uměním dort, který vařili Čapkovi pejsek a kočička. Bylo v něm všechno, až se z toho velkému zlému psu, který jim ho sežral, udělalo špatně. Ve skutečném umění se odráží osobnost malíře, jeho vnímání světa, celý dosavadní život, výhry i bolesti − a do toho mají počítače ještě hodně daleko. Což neznamená, že při šikovném marketingu se nedá dobře prodat ledacos, co umění není. A taky to neznamená, že AI nepřekoná lidi − zvlášť když budou ztrácet soudnost a rozum, a tak jí vyjdou vstříc.

Související