Většina lidí si o svém původu otázky moc neklade. Některé ale trápí, proč vlastně jsme a proč jsme lidmi, a ne zvířaty, z nichž jsme vzešli (kreacionisté prominou). Bedřich Engels tvrdil, že náš druh vznikl polidštěním opice prací, mnoho prací ale naopak dokáže z člověka udělat zvíře. Jiný názor tedy říká, že člověk je primát, kterého postihla neotenie.

Asi jste o ní zaslechli v přírodopisu − a šťastně zapomněli, takže tady je vysvětlení: jde o stav, kdy tvor sice pohlavně dospěje, ale jinak vykazuje znaky nedospělého jedince. Klasickou ukázkou je axolotl, mlok, který zůstane v larválním stadiu, proto neztratí žábry a může celý život prožít pod vodou. Ale člověk?

Přesto jsou znaky lidské neotenie nepřehlédnutelné. Na úrovni vzhledu to je například skutečnost, že tvář šimpanzího mláděte se lidské podobá nápadně více než tvář dospělého šimpanze. Zjednodušeně řečeno, šimpanzí mládě dospěje do zvířete, lidem ale evoluce provedla něco, proč nikdy nedospějí. Projevuje se to i v chování: zůstala nám celoživotní zvědavost, hravost, touha rozšiřovat hranice poznaného světa, tedy vlastnosti typické pro mláďata zvířat.

Můžeme v téhle úvaze pokračovat: dokud si budeme hrát a zkoumat, zůstaneme lidmi. Až se spokojíme s dosud poznaným a naše snažení se napře jen do toho, abychom se měli dobře, staneme se opět zvířaty − i když třeba ve velmi sofistikovaném světě. Ten už však nebude společenstvím lidí, ale jen jakousi technologickou obdobou mraveniště.

Související