Za dvacet let šéfování Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost byla už Dana Drábová u stavby Temelína, nyní je u přípravy tendru na dostavbu Dukovan. Smysluplné je podle ní vybudovat alespoň jeden velký nový blok a bedlivě sledovat vývoj menších reaktorů. Technické požadavky na velikost reaktorů mohou být problémem pro Francouze a Jihokorejce, geopolitické zase pro Rusy či Číňany. A když se tendr nepodaří, čeká Česko nejspíš ve velkém výstavba plynových elektráren.

Mluvíme spolu po vašem návratu z pracovní cesty do Japonska, kde obnovují provoz jedné jaderné elektrárny za druhou. Čím to je, že v zemi, kde se stala před osmi lety fukušimská tragédie, se k jádru vrátili a v Evropě se země jako Německo od jádra definitivně odvrátily?

Odpověď zní, že Japonsko na tom energeticky není tak dobře jako evropské státy. Je to ostrovní stát, který nemá na svém území žádné primární zdroje, takže si musí dovážet zkapalněný plyn či uhlí. Jen rozvíjením obnovitelných zdrojů to nenahradí. Anebo právě krok po kroku musí obnovit jadernou energetiku.

Japonce mám velmi v úctě, protože snad žádný jiný stát se nesetkal s odvrácenou stranou jaderné energie tak surově jako oni. A to nemyslím jen fukušimskou katastrofu. Ale zažili si také, co to udělalo s cenou proudu, když najednou po Fukušimě všech 54 reaktorů vyřadili prakticky ze dne na den z provozu. Takže se vrací pragmaticky k jádru, i když rozhodně žádní velcí fanoušci jádra nejsou.

Jak to, že takového pragmatismu v Evropě schopni nejsme?

My jsme tu ránu mezi oči jako Japonci nezažili. A znovu nemyslím jen tu samotnou katastrofu. Evropa nikdy nezažila, že najednou proud není. Celá Evropa dosud žije z toho, jak se základní infrastruktura postavila během dvaceti třiceti let po válce. A Evropa je nejen čím dál bohatší, ale také čím dál línější. Mám strach, že bez podobné rány v podobě dlouhodobějších energetických výpadků se Evropa vlastně hned tak nevzpamatuje.

To je ostré. Ale vy víte, proč se na tu Evropu tak ptám. My si tady můžeme plánovat dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany, jak chceme, ale energetická politika v EU bude velmi důležitá. A v ní vidím protijaderné Německo a fakt, že poslední jaderná elektrárna byla zprovozněna u nás v podobě Temelína a od té doby nic.

To je tedy mimochodem oblíbený omyl, byť ne tak velký. Ještě tu máme elektrárnu Černá voda v Rumunsku v roce 2007, ale je pravda, že předtím to byl právě Temelín.

Dobře, omlouvám se. Ale ať už na východě Evropy v novém miléniu vznikla jedna nebo dvě nové jaderné elektrárny, tak to energetické přešlapování EU na místě je zjevné.

Něco se přece jen mění. Mezinárodní panel pro klimatické změny začíná ve svých zprávách upozorňovat na to, že existuje jeden důležitý nízkoemisní zdroj pro základní zatížení. A to jsou jaderné elektrárny. A v jejich říjnové zprávě se už objevilo, že naplnit závazky pařížské klimatické konference bez jaderných elektráren půjde asi dost těžko.

Japonci zažili, co to udělalo s cenou proudu, když po Fukušimě všech 54 reaktorů vyřadili z provozu. Takže se k jádru pragmaticky vrací.

Ale ano, samozřejmě je to i záležitost emocí a společenské akceptovatelnosti. V Německu 65 procent lidí říká politikům: my se jádra bojíme, nechceme ho, ošklivíme si ho a jsme ochotni si připlatit i za to, že nás jádra zbavíte.

Takže obnovitelné zdroje...

Ano, ale tato sázka je už mnohem racionálnější. Nikdo by jistě Němce nepodezíral z přehnané iracionality. Německá ekonomika je výrazně proexportní a technologie pro obnovitelné zdroje vidí jako obrovskou příležitost pro export v další dekádě − pro Afriku, pro Jižní Ameriku. Má to však jedno velké ale. Abyste mohl úspěšně exportovat, měl byste dokázat, že vám to alespoň trochu funguje doma.

Takže ta orientace na domácí obnovitelné zdroje má nepochybně i tuto motivaci. A přiznejme si: jestli někdo s takto ambiciózní energetickou politikou může v Evropě uspět, je to právě Německo.

jarvis_5cac89a3498ec2457185aea1.jpeg
„U skupiny regulatorních úřadů má šéf spoustu povinností, ale jednu základní: hájit až do hrdel a statků nezávislost úřadu,“ říká Dana Drábová.
Foto: Josef Horázný

Není ale tedy opravdu nejlepší cesta ta, kterou razí skeptici − do dostavby Dukovan se nepouštějme, prosaďme prodloužení životnosti obou jaderných celků a mějme oči na stopkách, jak vlastně nakonec bude celá ta unijní energetická politika vypadat?

To kdyby si řekli naši dědové a tátové, tak nevím, jak bychom se tu dnes měli. Snaha o prodlužování délky provozu současných jaderných elektráren je přirozená a logická. Na druhou stranu si ale musíme spočítat bilanci za odstavování dosavadních zdrojů, především těch uhelných. Pak zjistíme, že jsme nic moc nevyřešili. A to bychom si měli co nejrychleji přiznat.

Určitě si nemáme hrát na lídra evropské energetické debaty. Na to asi opravdu nemáme, i když se u nás vyrábí spousta technologií pro energetiku, i tu obnovitelnou, Wikov se svým exportem technologií do Dánska by mohl vyprávět. Ale to nic nemění na české základní strategii udržet si alespoň částečně energetickou soběstačnost, a tak mít nějaký vliv na regulaci cen za energie.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Dále se dočtete:
  • Kdo má v jaderném tendru jaké šance, jak naložit s geopolitickými riziky či jak se staví Dana Drábová k případnému angažmá v politice.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.