Nezpůsobilo to takový poprask, jako když po šedesátce pózovala nahá, ale pozornost to vyvolalo. Zaslouženou. "I love Netflix, fuck the Netflix!" prohlásila minulý týden Helen Mirrenová, jedna z nejslavnějších světových hereček.

Bylo to v San Francisku na konferenci CinemaCon a sál zaplněný především majiteli či provozovateli kin ji za to odměnil mohutným potleskem. Ale to je asi tak všechno. Ani ten největší potlesk diváky do biografů nepřivede.

Ne že by dnes kinosály v Americe či ve světě zely prázdnotou. Návštěvnost není špatná, trend je však ne­úprosný. Hlavní hrozba se jmenuje Netflix, služba nabízející "streamování" filmů a seriálů přes internet. Momentálně s téměř 140 miliony předplatitelů na celém světě.

Příběh Netflixu je dostatečně známý. Legenda říká, že zakladatel firmy Reed Hastings dostal nápad založit on-line půjčovnu filmů na DVD v druhé polovině 90. let, když měl šest týdnů půjčený film Apollo 13 a musel pak na pokutách za opožděné vrácení zaplatit kolem 40 dolarů.

Přemýšlel, jestli není nějaký lepší způsob, jak filmy půjčovat. Co takhle nabídnout půjčování filmů za měsíční předplatné a nechat na zákaznících, kolik filmů za své peníze zhlédnou a jak dlouho si ten či onen film nechají?

Zrodil se Netflix, on-line společnost, která byla ovšem v počátcích své existence velmi pevně svázaná s reálným světem. Objednaná "dévédéčka" svým předplatitelům posílala poštou a oni je rovněž poštou vraceli. Až s rozšířením rychlého internetu našel Netflix svůj současný byznys­model. Filmy a seriály sledují zákazníci rovnou on-line.

Netflixu se povedlo to, po čem touží všichni internetoví podnikatelé a čemu se říká disrupce. Tedy to, že vstoupí na nějaký trh a svým úspěchem na dotyčném trhu natolik změní pravidla hry, že se stanou dominantními hráči.

První velkou obětí byla firma Blockbuster, síť videopůjčoven a jedna ze smutných ikon porážky "cihlového" světa. Když jí Hastings v roce 2000 − ne­úspěšně − nabídl 49 procent akcií Netflixu, měla osm tisíc poboček po celém světě. Letos na konci března zavřela předposlední v Austrálii a teď už existuje jen jedna poslední v Oregonu v USA.

Netflix dnes už zdaleka není jen "půjčovna", nýbrž největší světová "televize" se vším všudy. Jeho hlavním bohatstvím nejsou špičkové tituly v nabídce ani exkluzivní kontrakty s dodavateli či umělci, nýbrž data. Nikdo jiný na světě neví tak dobře jako Netflix, CO, KDY a KDE dnes chtějí diváci u zapnutých televizorů konzumovat.

Navíc, co se týče obsahu, je Netflix víc tvůrcem než distributorem. A není ani v pravém smyslu technologickou společností, jak na něj někdy hledíme. Jen pro srovnání, z rozpočtu firmy jde 1,2 miliardy na technologie a 10 miliard na originální televizní a filmovou produkci. Jen letos vznikne 90 celovečerních filmů.

A tím jsme zpátky u rozčilení, které Netflix způsobuje u tvůrců a umělců. Například Steven Spielberg vede kampaň za to, aby filmy vyrobené Netflixem nesměly soutěžit na Oscarech, anebo aspoň aby musely být před zařazením do nabídky na Netflixu uvedeny v kinech.

Zakázat Netflixu bojovat o Oscary je pochopitelně možné. Jenže pod touto značkou vzniká významná část kvalitní produkce, ostatně letos získaly filmy Netflixu 15 oscarových nominací. Žádné tradiční studio nenabízí hercům a filmovým či televizním tvůrcům tolik skvělých příležitostí jako Netflix. Nářky odcházející generace na tom nic nezmění.

Kina s jejich předraženými vstupenkami a ještě předraženějším popcornem čeká to, co si už prožily či prožívají videopůjčovny, telefonní budky nebo papírové noviny. Jejich jedinou šancí je radikální, pro mnohé nervydrásající proměna. Anebo zůstanou jen nostalgickými připomínkami světa, který odchází.

Související