S Čínou chce dnes obchodovat každý. Ale snad nikdo to nedělá tak hloupě jako Česko. Prezident Miloš Zeman sliboval, že bude ekonomickým diplomatem pro český byznys, a výrazně se zaměřil na Čínu. To svědčí sice některým velkým hráčům (v minulém Ekonomu jsme podrobně popisovali vliv PPF na Hradě), ale příliš Číny také může nakonec škodit.

Ošklivou botu v aktuální příliš pročínské politice vyrobila například naposledy ministryně průmyslu Marta Nováková, když na žádost čínského diplomata vykázala toho tchajwanského. Tchaj-wan zde sice nemá velvyslanectví, ale je diplomatický úzus, že se oba diplomaté prostě nemají potkat, aby nedošlo právě k této trapnosti. I kvůli investicím. Stav čínských přímých investic v českém zpracovatelském průmyslu ke konci roku 2017 byl ve výši zhruba 410 milionů korun. Tchaj-wan měl tou dobou investováno 5,69 miliardy korun. Z hlediska byznysu je tak ten malý vlastně velkým a naopak.

V Česku sílí víc Kellner než Babiš

Ze slibu prezidenta, že během pěti let Číňané investují 230 miliard, nezbylo už vůbec nic. Dohromady do konce roku 2017 podle ČNB Čína v Česku investovala necelých 23 miliard. Podnikatelé původně oceňovali alespoň četnost prezidentských obchodních misí. Těch je ale čím dál méně a nejasnosti kolem delegací také nejednomu byznysmenovi vadí.

A pak je tu ono nepochopitelné brnkání na nervy našim sousedům. Čína je jistě pěkné výhledové teritorium, ale hlavní obchodní partner je Německo a další evropští sousedé.

Zatímco exekutiva musí být občas tvrdá, prezident by měl naopak vztahy usmiřovat a pomáhat obchodu a porozumění. Ale v Německu Zeman vtipkuje s Angelou Merkelovou, že je čínský agent. V rakouských prezidentských volbách podpoří před hlasováním radikálního kandidáta (a ten prohraje). Nyní to samé udělal ve slovenských prezidentských volbách (a zase se stejným výsledkem).

To není pozitivní ekonomická diplomacie. To je kombinace velikášství a neschopnosti vyhodnotit důležitost jednotlivých spojenectví.

Což škodí Česku. I obchodně.