Oslabující ekonomika rozvířila starou debatu: nepotřebuje Německo hmatatelnou daňovou úlevu pro zaměstnance i firmy, aby zůstalo mezinárodně konkurenceschopné? Anebo by se daně měly zvýšit, aby zajistily více zdrojů na sociální programy a veřejné investice?
Vyšší daně vytvářejí větší prostor pro vládní výdaje, zatímco nižší daně omezují výdajové možnosti státu. Volba mezi těmito variantami má politický ráz. Existuje však jeden obecný přístup, který by mohl v Německu získat podporu napříč politickými stranami: zajistit, aby se procento hospodářského výkonu, které si pro sebe vyžádá veřejný sektor, ve střednědobém výhledu nezvyšovalo ani nesnižovalo.
Soumrak solidární daně
Podíl daní a příspěvků na sociální zabezpečení na celkovém HDP v Německu už léta stoupá. Referenčním bodem pro rozhodování o celkové daňové zátěži by přitom mohl být rok 2014, kdy čistý nově vzniklý dluh spolkového rozpočtu klesl na nulu. V té době činily daňové příjmy (včetně příspěvků) 38,6 procenta HDP. Do roku 2018 se tento poměr zvýšil na 39,8 procenta.
Příčinou neúspěchu infrastrukturálních projektů v Německu jsou spíše vleklé plánovací procesy a odpor místních komunit než nedostatek zdrojů.
Podstatně vzrostl také poměr daní a HDP bez započítání sociálních příspěvků, a to z 22,1 procenta v roce 2014 na loňských 22,8 procenta. Do roku 2020 stoupne na 23 procent. Hlavním důvodem je skutečnost, že inflace a růst mezd tlačí stále větší počet plátců daně z příjmu do vyšších daňových pásem. Návrat poměru daní a HDP na úroveň roku 2014 by v roce 2020 vyžadoval daňovou úlevu v objemu 34 miliard eur. A i kdyby chtěla vláda dospět na úroveň roku 2017, musela by daňovou zátěž snížit o 22 miliard eur.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později