Umí rozpoznat a obdivovat krásné věci, ale umí s nimi také pracovat. Ve svém rozlehlém bytě na Malé Straně, který mnozí považují za kabinet kuriozit, se stal také citlivým kurátorem vlastní sbírky. Umí instalovat věci v zajímavých konfrontacích, umí spojit takzvané nízké umění s vysokým, vytvořit divácký zážitek jako v muzeu. V jeho bytě si člověk nepřipadá jako v Praze, ale spíš jako v benátském Palazzo Fortuny, jehož je mimochodem pan Oldřich Uttendorfský mecenášem jakožto člen spolku Inspiratum.

Jak se vlastně vaše sbírka ocitla v Praze? Většinu svého života jste přece prožil v Nizozemsku.

V tom sehrálo roli mnoho faktorů, především to, že po revoluci jsem již mohl navštěvovat Českou republiku. Do té doby jsem ji moc dobře neznal, nenarodil jsem se tady, nechodil do českých škol, a dokonce do roku 1989 jsem byl persona non grata. Teprve po revoluci jsem přijel poprvé do Prahy, seznámil jsem se s panem prezidentem Havlem a jeho ženou Olgou, začal jsem působit v její nadaci a byl jsem jmenován prvním českým honorárním konzulem v Nizozemsku. Víc a víc se mi začínala líbit Praha a také český venkov, a tak když jsem v Holandsku po 25 letech ukončil své povolání gynekologa-porodníka, přestěhoval jsem se do Prahy a má sbírka se mnou.

Vyprávějte mi o kořenech vaší sběratelské vášně. Vidím tady mnoho exotických artefaktů.

Myslím, že kořeny různých životních potenciálních schopností jsou již při početí dané genetikou, ale poté je nesmírně důležitá výchova a výuka. Aspoň do doby, než člověk sám musí převzít kormidlo a najít tu správnou cestu do přístavu, který si vybral nebo který mu je určen. V mém případě jsem přesvědčen, že kořeny mé sběratelské vášně tkví právě ve výchově a výuce. Měl jsem štěstí, že obojí bylo na velice dobré úrovni.

K umění vás vedli rodiče?

Jak jsem již zmínil důležitost výchovy, tím myslím hlavně rodiče a učitele na základních školách, kteří v tom hrají hlavní roli. Narodil jsem se v Batávii v Indonésii v roce 1945 a chodil jsem tam do holandské základní školy. Doma jsme mluvili česky, ve škole holandsky a se služebnictvem indonésky. Rodiče nebyli bohatí, umění jsme doma moc neměli, ale měli jsme hodně knih, časopisů a všude hrála klasická hudba. Oni mně a mojí sestře poskytli kvalitní výchovu i tím, že podporovali moji zvědavost a nevadilo jim, že jsem se pořád ptal proč. Už od mládí jsem porovnával jednu věc s druhou, chtěl jsem vědět, proč je něco hezčí a lepší než to druhé. Byl jsem veden k tomu, všímat si všeho možného, což vlastně znamená dobře používat oči, rozhlížet se a mít svůj názor. To mě naučili právě rodiče a první učitelé.

Jistě také hrálo velkou roli, že jsme každých pár roků jezdili z Indonésie do Evropy na velkou tříměsíční dovolenou, a to tenkrát na velké lodi, kterou cesta trvala asi pět týdnů. Od svých tří let až do jedenácti jsem měl možnost všímat si rozdílných kontinentů, jejich flóry a fauny, různých vůní a jídla, různých barev, slonů v Indii, velbloudů v Egyptě, velryb a tučňáků v Jižní Africe, koček v Benátkách a nakonec krav v Holandsku. Myslím, že tato diverzita se v mozku mladého člověka někde uloží a může ji později použít.

Oldřich Uttendorfský (74)

lékař, diplomat a sběratel umění

◼ Narodil se v roce 1945 v Indonésii českým rodičům, kteří tam odešli pracovat do továrny Tomáše Bati.
◼ Studoval na katolické internátní škole v Nizozemsku, kde se později stal doktorem medicíny.
◼ Více než dvacet let působil na klinikách v Nizozemsku a Spojených státech, působil jako honorární generální konzul ČR v Nizozemsku. Dnes je honorárním konzulem Monaka v ČR.
◼ Hovoří sedmi jazyky, miluje operu a je vášnivým sběratelem převážně asijského umění, starožitností a naturálií.

A jak vás ovlivnilo vzdělání?

To pokračovalo na střední škole. Musel jsem odjet do Nizozemska, rodiče mě dali na přísný katolický internát se sedmiletým gymnáziem, kde byly dost tvrdé podmínky: malé ložničky bez dveří, jenom se záclonkou, tvrdá postel, teplá voda jenom dvakrát týdně na sprchování, žádné topení v ložnicích ani v zimě, ve třídách, jídelně a kostele bylo 18 stupňů a hlavními úkoly byly poslušnost, učení a modlení. Tehdy bych to asi neřekl, ale dnes si myslím, že to stálo za to. Za celých sedm let jsme mohli jít domů nanejvýš na osm až deset týdnů za rok, nesměli jsme jinak ani ven do města, pořád nás sledovali, opravovali a vzdělávali. To vzdělání bylo skvělé, nejen jazyky, dějepis, matematika, přírodopis, ale také umění, hudba, film, divadlo, sporty, náboženství, politika, debatování. O různých tématech přednášeli lidé z venku − kurátoři z muzea, ředitelé aukčních síní, politici, členové orchestru, učitelé z filmové akademie. Navíc byla k dispozici velká, dobře vybavená knihovna. Maturovali jsme ze 14 předmětů, písemně i ústně. Dovedete si představit, že když po těch sedmi letech, pokud vám to aspoň trochu myslí, vyjdete z té klece kláštera, jste dobře vybaveni na další životní etapu, za kterou už jste ale sami zodpovědní.

Tedy abych odpověděl na vaši otázku, k umění mě začali vést rodiče, kteří mě vychovali k tomu si všímat, dívat se, divit se a být zvědavý. Potom pokračovali další učitelé na internátě, kteří nás učili rozeznávat vše zajímavé okolo nás. To poté pokračovalo na vysoké škole, což v mém případě znamenalo dalších sedm let na katolické univerzitě v Nijmegenu, fakultě medicíny, kde samozřejmě už naráz bylo vše jinak. Tam se mi otevřela první možnost využít svoje znalosti, zvědavost a další vlastnosti, které jsem se dříve naučil. Myslím tím například zápůjčku prvního obrazu, zakoupení prvního uměleckého předmětu a podobně.

Chcete říct, že jste začal sbírat umění už jako student?

Ano. Můj zájem o sběratelství se začal rozvíjet už na tom internátě, kde byly různé malé sběratelské kroužky − známek, mincí, sáčků cukrů, krabiček od sirek, fotek a podobně. Vyměňovali jsme si věci, kupovat nebo prodávat bylo zakázáno, peníze jsme ani mít nesměli. Bylo zajímavé už tehdy si všimnout, že každý z nás má jiné zájmy, jednomu se líbí to a druhému ono, jeden to chce vlastnit, druhému stačí to vidět a číst si o tom. Tenkrát jsme sice věděli, čemu se říká umění, co jsou zajímavé obrazy a další předměty, dokonce jsme věděli, kolik stojí, ale nic jsme ještě nesbírali, nekupovali, neměli jsme ani haléř, nesměli jsme ven, tak jsme to znali jenom z knih a katalogů. Už tehdy mě zaujaly věci od různých kmenů a kultur a tvorba Jeana-Jacquesa Rousseaua. Ale první možnost začít sbírat umění jsem měl až na univerzitě. Jako studentovi se mi naráz otevřel ten velký svět, hospody, kavárny, koncerty, divadlo, obchody, galerie, okolní města. Moc peněz nebylo, jen z přivýdělků na brigádách, ale v Holandsku už v té době existovala možnost zapůjčit si umění za malý měsíční poplatek, a když si to zájemce potom chtěl zakoupit, musel jen trochu připlatit.

V době studií jsem nebydlel na koleji, ale u jednoho bohatého Holanďana, který měl nádhernou velkou vilu s parkem na krásném místě a byl vášnivým sběratelem obrazů a soch. V domě nebylo jediné místo bez nějakého překrásného obrazu nebo předmětu, v parku stály sochy a měl také neuvěřitelně zajímavou velkou knihovnu. Navíc měl všude lahve nejlepšího francouzského vína, které dovážel ze svého domu v Nice, kam každý měsíc létal na odpočinek. Ten pán byl trošku divný, ale zajímavý. On mě bral jako hlídače svého majetku, já jsem za to mohl využívat celý dům, trávil jsem čas v jeho knihovně, obklopen nejvzácnějším uměním. Ať chcete, nebo ne, tato zkušenost také musí něco dobrého zanechat. Jeho sbírka mi jistě otevřela oči ještě víc, jeho knihy mi moc pomohly, jenom to víno jsem se dodnes pít nenaučil, a to prý bylo tak vzácné a dobré. To vše se rovněž váže k začátku mého sběratelství, ale také hlavně k období, které výrazně obohatilo moje znalosti. Podobně jako další éra mého života, když jsem po sedmiletém studiu medicíny v Nijmegenu šel ještě na další sedmiletou lékařskou specializaci gynekolog-porodník na Univerzitu v Amsterdamu a z toho část, rok a půl, jsem byl na Columbia University a v nemocnici Mount Sinai v New Yorku.

Pamatujete si na svůj první umělecký úlovek?

To vím přesně − bylo to v Nijmegenu v obchodě s nábytkem. Chtěl jsem koupit malý stůl a viděl jsem tam fonograf od Edisona, krásný, kompletní, s různými původními bakelitovými válečky, na které byla nahrána hudba, opery, ta měděná trubka, celé funkční. Bohužel tolik peněz jsem neměl. Stál 500 holandských zlatých, ale mohl jsem ho splácet každý měsíc po stovce. Ještě pořád ho mám.

V Holandsku už tehdy existoval státem podporovaný systém, který umožňuje si umění jen zapůjčit nebo zakoupit na splátky. Galerie nabízejí umění, které si může zájemce půjčit. Každý měsíc splácí třeba 50 eur, a když se mu zalíbí, splácí dál, nebo ho může zakoupit okamžitě a ještě dostane slevu. Tak stát podporuje umělce a umění a to se mi líbí. Spousta lidí tam má doma umění už ve dvaceti.

Během studií jsem se brzy seznámil se studentkou, také medicíny, začali jsme spolu chodit, a nakonec po osmi letech z přítelkyně byla manželka. Spolu jsme již od začátku chodili po galeriích, muzeích, poté v Amsterdamu jsme si už mohli víc dovolit kupovat, a tak jsme společně vybírali, co se nám líbilo. Navíc jsme oba jezdili společně na různé mezinárodní kongresy a sympozia po celém světě, dostali jsme se tak od Káhiry po San Francisko nebo od Londýna po Tokio, všude krásná muzea, soukromé sbírky, aukce, úplně jiné a zajímavé umění. To byly nádherné časy a naštěstí tehdy ještě nebylo vše tak drahé, a tak se dalo dost věcí získat. Sběratelství se mě chytlo jako virus a už jsem se ho nezbavil. Ale je to příjemné onemocnění, pokud samozřejmě vnímáte své limity.

Nejdřív člověk začne kupovat věci, které se mu líbí, kterými se chce obklopit, pak začne přemýšlet o tom, že sbírka by měla mít nějaký koncept… Sbíral jste s tímhle záměrem?

Nevím, co přesně máte na mysli tím konceptem. Jestli myslíte, zda jsem přemýšlel při získání předmětu o tom, jestli to je dobrá investice, tak to ne. Já jsem nikdy nekupoval na investici, ale protože se mi to líbí a je to unikát. Jistě, jsou případy, kde by se mohlo uvažovat o umění jako o investici, ale jak to sleduji, to se týká stejně jen těch top top top věcí, které jsou extrémně drahé. Jestli se ale ptáte, zda má sbírka jako koncept nějakou homogenitu, souvislost nebo zaměření, tak to ano, aspoň většina mé sbírky. Za těch 50 let, co sbírám, ale také došlo ke změnám v zaměření, v tom, co mě zajímá a co už ne.

Podstatné ale je, že při nákupu by se ten předmět měl především líbit, musí člověka přitáhnout, takže ho má ze začátku pořád před očima, komunikuje s ním, trošku se zamiluje. Mohu vám říct, že skoro vše, co jsem mohl ke sbírce přidat, v prvních dnech nemělo své místo, měl jsem to na nočním stolku, abych to viděl, nebo někde v kuchyni, a v noci jsem se na to šel podívat, držel jsem ten předmět často v ruce. Vždycky to byla láska k předmětu a radost, že je můj. Potom jsem už hledal pro své artefakty správné místo, každý musí mít kolem sebe dobré sousedy, dobré osvětlení, případně dobrý podstavec.

Ano, to je u vás vidět. Vy jste vlastně hlavně kurátorem, ne?

To nevím, ale je pravda, že na umístění a osvětlení obrazu, sochy nebo jiných předmětů si nechám dost záležet. Často musím vše přemístit, když zase chci najít správné místo pro nový přírůstek. Horší to je někdy s umístěním velkých uměleckých předmětů, které mám na venkovském sídle, na pozemku a v zahradě. Tam je hodně stromů a rybníky, které nemůžete přemístit nebo odstranit. Tak chodím a chodím a ze všech stran hledám to správné umístění. Ale baví mě to, a to je to nejdůležitější.

Věnujete se víc nějakému určitému období − máte rád jen staré umění, nebo i současné?

Nějakému určitému období ne, ale určitým tématům nebo předmětům, materiálům nebo formám a barevnosti, to ano. Ale není to konstantní, během těch let se to měnilo. Staré nebo současné umění, to tak nerozděluji, jde mi hlavně o to, jestli se mi to líbí a jestli na to mám, nebo ne, v tom je pro mě ten jediný rozdíl. Za ta léta se dost věcí změnilo, ale pořád mám radost z věcí, které jsem kdysi za každou cenu chtěl.

Na začátku mě limitovaly hlavně finance, ale přesto byla možnost sehnat krásné umění. Bylo to hlavně africké lidové umění, protože tehdy v Amsterdamu a v Bruselu nabízely různé galerie věci, které dováželi misionáři z kolonií, a nebylo to ještě tak drahé. Často jednoduché sochy, masky a další předměty ze dřeva nebo hlíny, ale autor neznámý, nic není signované, období neznámé a stav není optimální, ale pořád zajímavé a hezké, obzvlášť ty rituální masky z různých kmenů. Mně se africké kousky moc líbily, cena byla vstřícná, to byla pro mě pohádka!

Později, když už jsem cestoval po světě, přednášel a účastnil se kongresů a měl víc finančních prostředků, jsem měl možnost seznámit se hlavně v Londýně a v Americe s velkými aukčními síněmi a renomovanými galeriemi, které byly hlavně orientované na orientální umění. Působilo to na mě, začal jsem sbírat čínské a japonské umění, hlavně staré, ze 16. a 17. století, svitky s krásnou kaligrafií a starou poezií, vše malované štětcem, v signované zvláštní krabici s pečetí, se štětci a pomůckami na inkoust a vodu. Říká se tomu scholar's art a v Číně a Japonsku to patří k nejuznávanějšímu umění, které hlavně a exkluzivně sloužilo císařům. Je to pořád pro mě nejzajímavější a největší část celé mojí sbírky.

Ještě jednou vášní jsem si prošel, to pravděpodobně souviselo s mou profesí. Mám velkou a krásnou sbírku na téma memento mori, která připomíná důležitou radu do života: Carpe diem, užívej dne, ale i memento mori, pamatuj na smrt. A není to jen vanitas (prázdnota, nicotnost, pozn. red.) ve výtvarném umění, vlastním například také zvířecí skelety, lebky z různých materiálů − ze slonoviny, mramoru, dřeva, mumie, staré čínské sarkofágy, symboly smrti z různých kultur −, jak kde zacházejí se smrtí. Třeba mám krásnou africkou sošku s otevřenou pusou, když někdo zemřel, dávala se ven, aby se duše v noci vracela. Možná to je trošku morbidní, ale už to tak je.

Máte ve sbírce nějaké současné umění?

Dlouho jsem neměl, ale nyní už mám také pár hezkých kousků, hlavně obrazů. Původně mi přišlo, že se to moc nehodí k mé základní sbírce, ale nakonec se ukázalo, že různé moje japonské předměty se nádherně dají vystavit pod současným obrazem, který by ale patřil do minimalismu, takzvaného zero artu. Nemá to daleko k zen filozofii. Kdybych měl uvést nějaká česká jména, tak Malich, Hilmar, Kolíbal a Černický, a budete se divit, také například Kintera. V poslední době se také z Číny a Japonska nabízejí překrásná současná umělecká díla, ale mají už svou vysokou cenu. Bohužel, musím si uvědomit, že mi je 74 roků a moc času na zajímavé současné umění už nezbývá. Je to smutné, ale budu se muset s uměním a mojí milou sbírkou spíš pomalu začít loučit, což je pro mě po půl století sbírání bolestivý proces, ale jak říkám, stálo to za to.

Co máte se sbírkou v plánu?

To je důležitá otázka. Do dnešního dne stále nevím, co se sbírkou udělat, jenom vím, že je nejvyšší čas nad věcí dobře přemýšlet a možná si nechat poradit, jak se v takových případech rozhodli jiní. Bohužel, každý mi radí něco jiného, jeden založit nadaci, druhý dát vše do svěřenského fondu, další vytvořit jakési muzeum a tam mít sbírku vystavenou. Je pravda, že v zahraničí se to tak často realizuje, nádherná a zajímavá muzea se stále častěji budují z privátních zdrojů, jako například má Pinault v Benátkách (François-Henri Pinault, zakladatel společnosti Kering vlastnící řadu světových luxusních značek jako Gucci nebo Yves Saint-Laurent, pozn. red.) nebo Arnault v Paříži (Bernard Arnault, majitel Louis Vuitton a dalších luxusních značek), několik jich je ve Švýcarsku, také v Nizozemsku, ale také třeba Danube v Bratislavě. Je samozřejmě krásná představa mít své muzeum, ale jsem realista, nemohu se srovnávat s takovými osobnostmi, ani co se týká bohatství, ani co se týká sbírky. Moje sbírka je také moc hezká, unikátní a zajímavá, ale vytvářel jsem ji především sám pro svou vlastní radost. Nevím, jestli by se líbila veřejnosti ani jestli by byla dobrou investicí, kupoval jsem dle své intuice, to mi stačilo a znovu říkám, stálo to za to.

Nyní připravuji soupis sbírky a nejradši bych viděl, že se najdou jednotliví kupci, kterým se z toho něco zalíbí, a přejde to tak do správných rukou, které o to dál budou pečovat a bude z toho radost. Tak uvidíme, co bude. Ze svého sběratelství jsem měl den co den velkou radost, hodně mě to naučilo a obohatilo. Proto bych nakonec ještě řekl, že umění není luxusem, ale umění je povinností.