Československá koruna, o jejímž zavedení rozhodli poslanci před sto lety v únoru 1919, měla splnit hned několik úkolů. Osamostatnit a stabilizovat ekonomiku, paralyzovat válečnou i poválečnou inflaci a zvýšit kupní sílu obyvatelstva. A stát se opravdu pevnou měnou, a to postupným zavedením zlatého standardu.

Otcem československé koruny, v níž tehdejší politici vedle rychlého vybudování státní moci viděli prioritu, se stal ministr financí Alois Rašín. Po neúspěšném vyjednávání s Rakousko-uherskou bankou, která na sklonku mocnářství emitovala lavinu papírových bankovek, a odmítnutí jí navrženého způsobu krytí válečných půjček rozhodl o měnové odluce. Ve snaze zabránit inflaci radikálové navrhovali vojenské obsazení Vídně, nejmocnější český bankéř Jaroslav Preiss požadoval "rakouské" peníze odmítnout a nahradit je novými v poměru 1 : 1, které by emitovala nově založená centrální banka. Teoretici hovořili o odstupňované devalvaci předložených hotovostí a pohledávek − podobně se postupovalo při státním bankrotu v roce 1811.

Rašín prosadil vlastní plán: napravit rozvrácenou měnu restrikcí peněžního oběhu, tedy okolkováním jen určitého množství předložených bankovek. Podle ekonoma Františka Vencovského tak zajistil, že válečný dluh neponesou občané přes znehodnocenou měnu, ale zůstane od nich oddělen a zaparkován ve státních financích. Přičemž Rašín věřil, že se pro jeho splácení − nakonec šlo o více než deset miliard korun − podaří postupně získat zdroje.