Centrum neurověd, které vede Ivan Rektor, sídlí v budově nezvyklého tvaru. Je to ovál, jehož střed vyplňuje vstupní hala s proskleným vyklenutým stropem. O to víc připomíná vajíčko či jakýsi inkubátor. Pro objekt, v němž působí řada výzkumných pracovišť pod hlavičkou brněnského Středoevropského technologického institutu CEITEC, je to tvar více než přiléhavý. Rodí se tu objevy z oblasti věd o živé přírodě i pokročilých technologií. V rámci první kategorie se tu zkoumá také člověk.

Zrovna tým pod vedením Ivana Rektora se snaží přijít na to, co s lidmi udělá extrémní stres, který zažívali Židé během druhé světové války. Psychology, neurovědce nebo genetiky zajímá i to, jak se prožité trauma projevuje u dalších dvou generací potomků a jakým způsobem se na ně přenáší. Už tímto rozsahem je Rektorův projekt ojedinělý. "Existuje několik výzkumů, které stejně jako náš zjišťovaly, jak stres ovlivňuje struktury mozku. Ale žádný, pokud vím, nejde přes tři generace," podotýká neurolog, který v roce 1993 získal titul profesora.

Sedíme v jeho kanceláři, jedné z prefabrikovaných místností "vysázených" po obvodu elipsy. Stěny jeho pracovny zdobí staré mapy, jedna z profesorových vášní. Mezi další patří historie nebo výtvarné umění. Během hovoru o výzkumu v sobě ovšem Ivan Rektor nezapře vědce. Odpovídá k věci, ale vždy, když by se měl dopustit nějaké spekulace, zdůrazní, že to či ono není prokázáno. Uvolněnější tón si dovolí až během líčení historek ze svého života. O některých věcech se ale rozpovídat nechce. Souvisejí se skutečností, že mezi účastníky výzkumu patří i jeho rodina.

Řada lidí svým potomkům vůbec neřekla, co za války prožila.

Co všechno váš výzkum týkající se přeživších holokaustu zahrnuje?

Testujeme například, zda lidé vystaveni takovému dlouhodobému stresu vykazují častěji známky posttraumatické stresové poruchy a posttraumatického růstu. Zároveň se u nich díváme prostřednictvím magnetické rezonance na změny ve strukturách a funkci mozku. Snažíme se také zjistit, zda je přenos traumatu na další generace podmíněn genetickými změnami. Získané výsledky u každého člověka ze tří generací poměřujeme s výsledky kontrolní skupiny, která odpovídá účastníkům našeho výzkumu věkem, ale liší se tím, že oni sami ani jejich příbuzní holokaustem zasaženi nebyli. Tedy s běžnou českou populací.

Rozlišujete u účastníků první generace, jak moc je holokaust postihl?

Ptáme se jich na to, ale uvědomme si, že je 73 let po válce. Tato skupina je samozřejmě dost různorodá, někteří se skrývali, působili třeba jako partyzáni, jiní byli v Terezíně, další odtud putovali do Osvětimi. Ale přesto na tyto rozdílné osudy reaguje generace přeživších podobně. Extrémní stres se na nich podepsal, ať už válku prožívali jakkoliv. Zátěž, které byli podrobeni, nemá v naší historii s ničím srovnání. Začínala jejich vylučováním a ponižováním, pokračovala potlačováním jejich práv a později deportacemi a vyhlazováním. A všichni měli společné to, že po válce zjistili, že značná část jejich rodin byla vyvražděna.

Přečetl jste hodně knížek o holokaustu?

Ne, protože to špatně snáším. Nechodím ani na filmy s touto tematikou. Občas si přečtu něco, co se váže k našemu výzkumu. Někteří účastníci nám věnují knihy, které napsali o zkušenosti své nebo svých příbuzných. Například jsem teď dostal knihu od slovenské spisovatelky Denisy Fulmekové. Popisuje v ní život své babičky, která byla milenkou katolického kněze a otěhotněla s ním. On šel za prezidentem Tisem, což byl také katolický kněz, a vyprosil u něj, aby jeho milenku vyškrtli z deportace.

Výzkum už běží tři roky. Jaké výsledky zatím máte?

Dělali jsme teď analýzu výsledků u 250 osob z celkového počtu přibližně 350 účastníků potřebných pro výzkum. U přeživších vidíme jasné změny v některých strukturách mozku. Jsou v oblastech souvisejících s pamětí a emocemi, kde jsme rozpoznali menší objem šedé hmoty. A to v závislosti na věku. Skupinu přeživších jsme totiž rozdělili podle toho, zda byli během druhé světové války dětmi, nebo mladými dospělými. Hranice je 12 let. Zjistili jsme, že změny na mozku jsou podstatně větší u těch, kteří byli mladí dospělí, než u těch, kteří byli tehdy dětmi.

jarvis_5c362dbd498ec86e3b380f61.jpeg
Neurovědec Ivan Rektor
Foto: Tomáš Škoda

Takže lidé, kteří byli tehdy dětmi, mají méně zasažený mozek než tehdejší mladí dospělí? Máte nějakou hypotézu, proč tomu tak je?

Nevíme přesně. Přeživší děti byly většinou skrývané, patrně si neuvědomovaly v plné míře, co jim hrozí, ale možné jsou i biologické faktory související se zráním mozku.

Jak je to v dalších generacích?

Účastníky druhé generace budeme muset ještě víc rozčlenit na různé "podmnožiny". Nicméně také u nich jsou patrné změny na mozku. Nikoliv ovšem ve strukturách, ale ve funkčním propojení, a to mezi oblastí paměti a dalšími částmi mozku. Jednoznačně se projevuje, že druhá generace v sobě nese důsledky toho, co zažili jejich rodiče. Ve třetí generaci výsledky zatím neanalyzujeme, protože v ní dosud nemáme zastoupeno dost lidí a je velmi různorodá. U někoho zasáhl holokaust třeba jen jednoho prarodiče, u jiného všechny čtyři. 

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak se extrémní zatížení na další generace přenáší?
  • Zapojila se Rektorova rodina do výzkumu také?
  • Čemu se věnoval, když strávil v 80. letech několik let ve Francii?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se