Domácí ekonomika se sice dotahuje na evropskou úroveň, avšak podle bývalého bankéře Pavla Kysilky ji stejně v blízké budoucnosti čeká nesnadná transformace. Výhoda levné pracovní síly se totiž pod tlakem robotizace a digitalizace rychle rozplývá. Klíčovými konkurenčními faktory se stávají hlavně vynikající vědci, flexibilní absolventi technických i humanitních škol nebo technická a dopravní infrastruktura. A jen rozumně regulovaná a zdaněná ekonomika. "Pokud tohle dokážeme podnikatelům nabídnout, a nemusí to být hned zítra, tak o dalších třicet let nemám obavu. Čas ovšem běží, máme na to tři až pět roků," řekl Pavel Kysilka týdeníku Ekonom.

V jaké kondici je třicet let od pádu komunismu česká ekonomika?

Ve skvělé. Nevyskytují se v ní žádné nerovnováhy, roste velmi uspokojivým tempem, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, čeští výrobci jsou úspěšní na globálních trzích. Všechno vypadá jako růžová zahrada. Ale jen pokud zůstaneme u statického pohledu. Kdybychom se podívali, jakou máme šanci úspěšně pokračovat v tomto ekonomickém modelu, tak se růžová barva mění na šedou, pokud ne na černou.

Vše má nějaký počátek, a když se podíváme na její přechod od komunismu − nemohly se některé věci dělat lépe?

Problém transformace 1991 až 1995 nebyl v tom, že se něco mělo dělat zásadně jinak. Hlavní principy byly správné. Což se ukázalo tam, kde tyto zásady neaplikovali a nadlouho se pak propadli do hospodářského marasmu. Na Slovensku, ve Slovinsku, Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině. Po letech se tam pak znovu vraceli k reformám, ale za daleko horších podmínek. Náš problém je jiný, a to ten, že transformace od poloviny 90. let nepokračovala. Samotní reformátoři, kteří zemi politicky vedli, už necítili politický prostor a podporu k dalším podstatným změnám. Bohužel i otec celé transformace, Václav Klaus. To není spekulace, mluvím jako pamětník tehdejších událostí.

Je tu prostě dědictví 40 let socialismu, po jehož kolapsu jsme museli přijmout model subdodavatelské ekonomiky.

Co konkrétně máte na mysli?

Privatizace zůstala nedokončená, dodnes tu máme ne­uvěřitelné státní molochy, které mají mizernou výkonnost. A v liberalizačních opatřeních jsme se zastavili v roce 1994. Až se vstupem do Evropské unie byla vláda donucena k dalším krokům. Dnes je unie kritizována, plně oprávněně, z přeregulovanosti a prosazování dotační kultury, ale příprava na náš vstup do ní znamenala výraznou liberalizaci.

Oponenti rychlé transformace tvrdili, že stát ekonomiku opouští příliš rychle a chaoticky. A mluvili o východoasijských vzorech...

Proč jsou Hongkong, Singapur nebo Jižní Korea úspěšné země? Protože v ekonomické oblasti aplikovaly liberální model. Vsadily na privátní vlastnictví a individuální podnikavost. Prosperity dosáhly zdrženlivostí státu, ne jeho bytněním. Ten si silnou, ale osvícenou roli správně podržel třeba ve sféře infrastruktury či školství. Jde ale o odlišné kultury. Singapurský model omezené demokracie by u nás asi nebyl přijatelný.

I když mluvíte o skvělé kondici naší ekonomiky, tak platy tu stále zůstávají ve srovnání s vyspělým Západem a hlavně s Německem nízké.

Řadě těchto zemí se blížíme, nejen pokud jde o HDP na hlavu, ale rovněž ve mzdách. Některé jsme předstihli. Na druhé straně německá minimální mzda je stále vyšší než naše průměrná. Jenomže německá produktivita, tedy to, co každé pracovní místo vydělá firmě i zaměstnanci, je daleko vyšší. To je prostě dědictví 40 let socialismu, po jehož kolapsu jsme museli přijmout model subdodavatelské ekonomiky.

jarvis_5c2cb457498e6a73a3b322d3.jpeg
„O euru nemá smysl uvažovat, když se politika neshodne na principu, že se v dobrých dobách vytváří rozpočtový přebytek a ve špatných rozpouští,“ soudí ekonom Pavel Kysilka.
Foto: Josef Horázný

Museli?

Pokud chybí domácí kapitál, musíte se spolehnout na zahraniční investice. Ty k nám přesunuly výrobu, rentabilnější vývoj, ale obchod s konečným klientem zůstal v mateřských zemích.

Václav Klaus v 90. letech mluvil o české cestě.

Volkswagen či Philip Morris přišly hned. A ačkoliv se velký majetek rozdal v kuponové privatizaci, tak většina z něj nakonec skončila v zahraničních rukách. Slovy o české cestě nešlo přetlačit přirozené ekonomické procesy. Dočasně a jen silou politické vůle zůstaly v českých rukách banky, výsledkem však bylo totální fiasko. Všechny se musely zachraňovat a stálo to ohromné peníze.

Takže česká cesta byla chybou?

Šlo jen o politické heslo. Nikdo na ní v realitě nelpěl, bylo jasné, že nemůže fungovat. Když pominu případy jako Budvar, šlo o zmíněné banky, pojišťovny a energetiku. Privatizaci bank premiér Václav Klaus pod tlakem České národní banky a koaličních partnerů rozjel a paradoxně ji dokončila vláda Miloše Zemana, a to velice zdárně. Šlo o impulz pro ekonomiku, přispěla ke zlaté éře let 2000 až 2008, kterou ukončila teprve lehmanovská krize.

My jsme na rozdíl od Polska infrastrukturu trestuhodně zanedbali. A ty principiálně nešťastné evropské fondy použili na Čapí hnízda, penziony a rozhledny v údolích.

Je ale dobře, že velká část domácích podniků skončila v zahraničních rukách?

Nikdy nic není jen dobře nebo špatně. Zahraniční investoři přinesli potřebný kapitál a know-how. Vzpomeňme, jak vypadala mladoboleslavská Škodovka před vstupem Volkswagenu a jak po něm. Navíc přes centrály v Německu, Rakousku a Británii se nám otevřely trhy na celém světě. Vznikla zde excelentní a konkurenceschopná výrobní základna. Říkám výrobní, protože mateřské centrály si typicky ponechaly nejrentabilnější činnosti doma. Zejména vývoj produktů, obchod, marketing, řízení značky, do jisté míry logistiku. Protože předvýrobní i povýrobní činnosti bývají nejvíce ziskové. Nejsme ale montovna, zdejší produkce je sofistikovaná a vytváří značnou přidanou hodnotu. Avšak nikdy se při ní nedá dosáhnout tak vysokých marží, zisků a výdělků, jako u zmíněných aktivit. To platí i pro Slovensko, Polsko a Maďarsko. Někdy se tomu říká "smiling economy". V koutcích úsměvu − vývoji a obchodu − vznikají nejvyšší marže, zatímco uprostřed zůstávají nejnižší. To představuje větší problém než odliv dividend, ačkoliv i ten je značný.

Museli jsme se vypořádat nejen se světovou recesí po roce 2008, ale také s následnou domácí stagnací. Na rozdíl třeba od Polska.

Polsko umělo s krizí zacházet finančně i mentálně lépe. My Češi − jak to nedávno příhodně řekl David Navrátil z České spořitelny − jsme ekonomicky maniodepresivní národ. Prožíváme buď obrovskou euforii, nebo veliký stres. Kolem roku 2010 jsme byli nejpesimističtější v Evropě, dnes prožíváme manickou fázi a jsme zase nejoptimističtější.

Nevnášejí takové emoce do veřejnosti hlavně elity?

Já jen doufám, že teď už všichni vědí, že po špatných časech přicházejí dobré a že protažení recese až do roku 2012 se šlo vyhnout. Ani politici se tehdy nevyznamenali. Ti náchylnější k silné roli státu prosazovali rozsáhlé vládní a zpravidla hloupé intervence. Jejich pravicovější část zase stejně slabomyslně varovala před řeckým scénářem. Když za krize přijde reálný ekonomický šok a pak ještě slyšíte, že se musí šetřit, namíchá se psychologická směs, která prodlouží stagnaci o dva roky. Poláci naopak dovedli fantasticky investovat do infrastruktury. Před deseti lety se u nich autem nedalo jezdit, dnes mají skvělé dálnice. My jsme infrastrukturu trestuhodně zanedbali. A ty principiálně nešťastné evropské fondy jsme použili na Čapí hnízda, penziony a rozhledny v údolích. Až jednou někdo sepíše knihu o evropských dotacích, bude to tlustý spis s absurdním obsahem.

Výbušnina tu je: Slabá a křehká Itálie, problémy ve Francii nebo přetrvávající model investic mezi evropským severem a jihem.

Když se bavíme o Evropě: Pomohlo by české ekonomice přijetí eura?

O euru nemá smysl uvažovat, když se politika neshodne na principu, že se v dobrých dobách vytváří rozpočtový přebytek a ve špatných se rozpouští. Když to politika dokáže, je jedno, zda budeme mít euro, nebo korunu. Když ne, budeme se muset dále spoléhat na korunu, tedy na to, že ji v případě nouze oslabí trh nebo Česká národní banka.

Neblíží se, s ohledem na vývoj v Německu, další recese?

To nikdo neví. Když teď někdo přichází s takovými prognózami a později se ukáže, že se trefil, půjde o náhodu. Ekonomie, podobně jako jiné vědy, neumí predikovat, jak se věci budou vyvíjet. A ani neumí říct, zda se krize blíží, či vzdaluje.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.