Taková suma je nepředstavitelná − 2,6 bilionu eur v nákupu cenných papírů, bilanční suma Evropské centrální banky dokonce na 4,7 bilionu eur, to je účet za kvantitativní uvolňování, kterým od počátku roku 2015 Frankfurt pomáhal evropské ekonomice, protože úrokové sazby spadly na nulu a konvenční měnová politika není na stole. Skončilo s koncem minulého roku. Avšak přistání po tomto velkém letu má být co nejplynulejší.

Do léta zvýšení úrokových sazeb neuvidíme, takže se všeobecně tipuje, že ECB se ztěžka odrazí od úrokového dna až někdy na konci roku. Jaké jsou vlastně výsledky tohoto monetárního letu ve velkých výškách?

Začněme od toho pro Frankfurt nejméně podstatného, ale pro Česko významného. Je dobře, že se začne zavírat úrokový diferenciál mezi ECB a Českou národní bankou, která jen za minulý rok se sazbami pětkrát poskočila vzhůru.

Ale to je jen český boj. Důležitější je samozřejmě ten celoevropský. Nikdo snad nepochybuje, že při spektakulárním selhání evropských politiků za krize to byla právě ECB, která nedobrovolně převzala na svá bedra záchranu EU a spustila rotačky. Přispěla tak prý k růstu HDP eurozóny o čtyři desetiny procentního bodu ročně. Jenže za to měla platit čím dál vyšší inflací. A ta se nedostavila.

Jádrová inflace se v eurozóně stále povaluje kolem jednoho procenta, což nikdo nepředpokládal, a je ještě velkou neznámou, co se vlastně po kvantitativní party stane. A pak jsou zde samozřejmě politické náklady. Vidět to je především na Německu. Tomu se uvolněná politika ECB nikdy nelíbila. Na stránkách německého bulváru je šéf ECB Mario Draghi jednou s pruskou helmou, podruhé zase zostouzen. Němci prostě tento způsob záchrany kontinentu dosud považují za velmi sporný a na kritice managementu eura vyrostla celá nová protestní strana AfD.

I když tedy ECB úspěšně dosedne po velmi turbulentním kvantitativním letu, nic nekončí. Musí dobře připravit další let, tentokrát už v nižších výškách konvenční měnové politiky.