Demokracie potřebuje najít recept na nerovnost a internet

Liberální demokracie za sebou nemá úplně dobrý rok. I ve Velké Británii, kolébce a vzoru moderní demokracie, vidíme při jednání a rozhodování o brexitu, že je to náročný a pro volené lídry těžko zvladatelný proces.

Historie by přitom měla stát na straně demokracie. V roce 1941 bylo na světě jen demokracií více než desítka. Naopak v roce 2000 podle americké nevládní organizace Freedom House jen osm zemí na světě nikdy nemělo nějaký druh více či méně svobodných voleb. Od finanční krize z let 2008 až 2009 se ale politický systém založený na dělbě moci a ochotě uzavírat politické kompromisy v zájmu prosperity celku otřásá v základech.

Voliči si vybírají politiky, kteří nectí rozdělení moci, nevidí rozdíl mezi státem a stranou, v jejímž čele stojí a kterou často používají jen nástroj k získání osobní moci a obohacení. Ve střední Evropě může být příkladem Viktor Orbán, ale podobné modely neliberální demokracie vznikají po celém světě. Volby v nich jsou různě manipulované a instituce oslabované.

Nebo vznikají přímo autoritářské režimy, kde volby hrají jen roli chabě připevněné zástěrky, která má navenek ukázat, že obyvatelé mají možnost si opravdu vybrat. Příkladem může být Erdoganovo Turecko, kdysi slibná naděje toho, že i v muslimském světě je možný funkční demokratický model, nebo Venezuela jako ukázka toho, jak se dá zničit bohatá země.

Hranice možného

Vyspělé demokracie západního světa se zatím zdají tomuto vábení odolávat. Donald Trump našel odpůrce hlavně ve funkčním soudním systému. Ale chaos kolem odchodu Velké Británie z EU a čím dál silnější volání po druhém referendu, kdy se Britové budou moci rozhodnout už ne na základě populistických slibů, ale reality, kterou prožívají, svědčí o tom, že i někdejší příklad fungování liberální demokracie narazil na hranice svých možností.