Po deseti letech se světové ekonomiky postupně zbavují závislosti na extrémně levných penězích. "Předskokanem" je americký Fed. Centrální banka největší ekonomiky světa, která s (takřka) nulovými sazbami přišla jako první, už peníze bankám půjčuje za více než dvě procenta a otázka, zda se zvyšováním úroků bude pokračovat i v příštím roce, je klíčová. To, jak se úročí dolar a kolik vynáší americké státní cenné papíry, má zásadní vliv na burzy, na toky investic, a je tak znát na celém světě.

Pro Česko je ještě důležitější vývoj v eurozóně, která se ke zřetelnému obratu k normálu teprve chystá. Někde mezi těmito světy je naše ČNB, která musí krotit probuzenou inflaci a cenu peněz systematicky zvyšuje, což vede k tomu, že platíme víc za hypotéky, úvěry na spotřebu a i podniky si musí víc rozmýšlet, zda a do čeho investovat.

Trump vs. vysoké úroky

Bráno podle nejdůležitějších parametrů by americká ekonomika vyšší úroky potřebovala. Dlouhá konjunktura stlačila nezaměstnanost na nejnižší úroveň za padesát let a inflační tlaky přes občasné výkyvy sílí. Pod kotel navíc přikládá sama Trumpova vláda, především skokovým snížením daní pro firmy a federálním rozpočtem sestaveným s takovým deficitem, že by to v Evropě nepochybně vyvolalo skandál.

V době konjunktury, kdy automaticky rostou daňové příjmy, má totiž podle uznávaných ekonomických teorií rozpočet směřovat k přebytku či aspoň nižším deficitům. Dluhové břemeno pak klesá. Tak jako například v závěru éry prezidenta Clintona. Když se to neděje, je o důvod víc bát se příští krize, protože nakumulovaný dluh bude vládě svazovat ruce. To je případ dnešních USA. Při nynějším nastavení daní a výdajů deficit federální vlády neodvratně míří k bilionové hranici a v příští dekádě by se mohl vyšplhat k osmi procentům HDP.

V normálním světě by takovou razantní rozpočtovou expanzi měla vyrovnávat přísná měnová politika centrální banky. Může ji však Fed opravdu zavést?

12 procent

činilo oslabení eura k dolaru kvůli masivnímu skupování dluhopisů, za něž Evropská centrální banka utratila více než 2,5 bilonu nově vytištěných eur.

Jeho dnešního šéfa Jeroma Powella si vybral už prezident Donald Trump, když dal vystudovanému právníkovi přednost před uznávanou expertkou Janet Yellenovou, která americkou centrální banku řídila od začátku roku 2014. Bylo to poprvé od 70. let, kdy žezlo měnové politiky dostal do ruky neekonom.

Powell je kritikem extrémně uvolněné měnové politiky prováděné pod taktovkou Bena Bernankeho. Ten v krizi nejprve srazil úroky k nule. Došlo k tomu právě před deseti lety, krátce před Vánoci 2008, tedy v době zdaleka nejhlubšího propadu ekonomiky od krize 30. let. Bernanke, ekonom, pro něhož byla velká hospodářská krize po celou kariéru zásadním tématem, byl přesvědčen, že nulové úroky nestačí, a proto spustil tzv. kvantitativní uvolňování, tedy skupování cenných papírů od hypotečních zástavních listů po státní dluhopisy. To dále zvyšovalo dostupnost peněz a pomáhalo ekonomice.

Z těchto nouzových opatření už Fed dávno vycouval a díky robustnímu růstu ekonomiky mohl od roku 2015 začít zvyšovat úroky. Jen za prvních osm měsíců pod předsednictvím Powella došlo k navýšení sazeb hned třikrát.

Může v tom tempu pokračovat? Nepřibrzdí dražší peníze ekonomiku až příliš? Z Bílého domu už zní razantní kritika. "Nejsem zrovna šťastný z toho, co dělá," komentoval na podzim první měsíce Powellova mandátu Trump. Zmínil sice, že měnová politika je nezávislá na vládě, takže do toho Powellovi nemluví, ovšem s dodatkem, že je zvyšování sazeb příliš rychlé. Šel dokonce tak daleko, že označil Fed za "největší hrozbu" ekonomice.

V Americe jsou protikrizová opatření minulostí, ECB se teprve nedávno odhodlala ukončit nákup veřejných dluhopisů.

Z pohledu politika usilujícího o znovuzvolení to má logiku. V jeho zájmu je, aby konjunktura vydržela co nejdéle a byla co nejsilnější. A to nejde s drahými penězi dohromady.

Byznysmenovi Trumpovi vždy dělá starost i burza. Nebojí se přitom bublin, nýbrž propadů, které přímo ovlivňují velikost majetku Američanů, což zas dopadá na jejich ochotu utrácet. Když v říjnu došlo k prudkému poklesu indexů, Trump se neudržel a řekl, že se Fed zbláznil. Burzy nyní zažívají propady až nepříjemně často a jako viník je prezentována centrální banka. Její politika přitom devět let v řadě bezprecedentní růst akciových trhů poháněla.

Evropa o půl cyklu pozadu

Zatímco protikrizová opatření jsou v Americe minulostí, Evropská centrální banka se teprve minulý týden odhodlala k ukončení nákupu veřejných dluhopisů, který prováděla téměř čtyři roky. Jak radikální evropská verze kvantitativního uvolňování byla, ukazují samotné výpočty ECB. Podle nich masivní skupování cenných papírů za více než dva a půl bilionu nově "vytištěných" eur vedlo k oslabení evropské měny vůči dolaru o 12 procent. "Kvantitativní uvolňování má rozsáhlý a trvalý vliv na měnový kurz," píše se ve studii, z níž plyne, že program ECB byl vlastně radikálnější než politika intervencí České národní banky, která oslabila korunu zhruba o osm procent.

Ve všech případech si ale centrální banky dávají pozor na to, aby nevzbudily podezření, že oslabením vlastní měny pomáhají domácí ekonomice na úkor zahraničí. Vždy se opatření zdůvodňují měnově politickými důvody, především snahou dosáhnout inflačního cíle. Platí to pro Fed, frankfurtskou ECB i ČNB.

Hlavní otázkou pro rok 2019 je, zda se ECB opravdu odhodlá k normalizaci měnové politiky, tedy zda poprvé po více než sedmi letech zvýší úroky. Zatím je drží na nule, respektive pod ní − bankám půjčuje zdarma, ale uložení peněz penalizuje 0,40 procenta. Ekonomika jádra eurozóny už si o mírné ochlazení skrze vyšší úroky říká, ovšem stále panují obavy, jak vyšší cena peněz zasáhne "periferii", například Řecko či Itálii, která je aktuálně největším "potížistou" tohoto měnového bloku. ECB pod vedením Itala Maria Draghiho dosud brala na vysoce zadlužené země eurozóny ohledy. Vždy když rostla nedůvěra ve slabší státy platící eurem a náklady na financování jejich dluhu příliš vzrostly, přispěchala jim ECB na pomoc.

Draghiho mandát končí říjnem 2019 a je klidně možné, že zvýšení sazeb provede až jeho nástupce. Nejistot v evropské i světové ekonomice je totiž stále víc, včetně hrozby obchodní války s USA. Co bylo po generace nepředstavitelné, se v době, kdy obchodní politiku největšího evropského spojence určuje Donald Trump, může rychle stát realitou. V takové situaci si evropští centrální bankéři dvakrát rozmyslí, než úroky zvednou. Nikdo nechce opakovat chybu Draghiho předchůdce Jeana-Clauda Tricheta, který během prohlubující se dluhové krize v roce 2011 sazby dvakrát zvýšil jen proto, aby banka za několik měsíců musela směr znovu otočit.