Zas a znova

Nejbližší obec se jmenuje Hlubočinka, jedno z typických "satelitních městeček", která v posledních pětadvaceti letech vyrůstala kolem Prahy. Potenciálních strávníků by tu tedy mělo být dost, restauraci v blízkosti školky a sportovního centra jako by pronásledovala smůla. A tak se tu za posledních pár let vystřídalo několik podniků s různými jmény i ambicemi, od steaků až po italskou kuchyni. Žádný moc dlouho nevydržel. Možná i proto se nový pokus jmenuje vtipně "Zas a znova" a já mu tentokrát dávám víc než dobré šance na úspěch. Už proto, že provozu se chopil zkušený Petr Šimůnek a do kuchyně s sebou z nedalekého hotelu v Popovičkách přetáhl neméně zkušeného šéfkuchaře Petra Hajného. A zas a znova ukazují, že jim to spolu jde výborně, viz třeba jejich spolupráce ve Ville Richter pod Pražským hradem. Tamní restauraci suverénně dovedli mezi pražskou elitu. V Hlubočince je to o něco méně "posh", ale o to víc útulnější a příjemné. Jídlo nemá žádnou "visačku", je to mix evropské moderní kuchyně. Najdete zde to, čemu se někdy říká "srozumitelná" gastronomie. Neboli že na talíř dostanete jídlo, a ne nějaký chuťový rébus, který možná vyluštíte, ale možná taky ne. Menu se sezonně obměňuje, takže nevím, zda už má restaurace nějakou stálici, za kterou hosté jezdí. Ale já byl nadšený například z loupané plece anebo ze sladké klasiky školních jídelen. Tipnete si? Ano, dělají tu i buchtičky se šodó.

(Hlavní 814, Sulice-Hlubočinka, zasaznova.cz)

Olivův pivovar

jarvis_5c1909d7498e6a73a33a1ff1.jpeg
Foto: archiv restaurace Olivův pivovar

Podnik ve zrekonstruované budově bývalé konírny stojí v sousedství supermoderního laserového centra v Dolních Břežanech. V létě 2015 ho jako "plán na důchod" otevřel Miroslav Oliva, bývalý obchodník a technik, který pracoval mimo jiné na vývoji leteckých simulátorů. No a se stejnou exaktností vypiplal z vesnické hospody a malého pivovaru místo, kam chodí na obědy nejen vědci od vedle, ale kam se na jídlo i pivo jezdí z daleka. Nebo z nedaleka, protože Břežany jsou opravdu kousek od hranic Prahy. S hledáním šéfkuchaře radil Olivovi jeho břežanský soused, jeden z nejznámějších českých kuchařů Jiří Štift. A poradil dobře, Petr Heneš pomohl zavést v pivovaru moderní gastronomii ctící tradici. Od té doby už v kuchyni proběhlo střídání, ale úroveň se dál drží solidní. Česká klasika pojatá moderně a se sezonními surovinami a přitom bez zbytečných vychytávek a exhibicí. Ceny přiměřené.

(Za Radnicí 739, Dolní Břežany, olivuvpivovar.cz)

Sia

jarvis_5c1909d7498e6a73a33a1ff5.jpeg
Foto: Zbyněk Pecák

Kdyby měly restaurace soutěž "objev roku", určitě bych nominoval restauraci Sia v Praze kousek od náměstí Republiky. Byť ji kuchař Jiří Štift otevřel už na konci roku předcházejícího. Dnes je to v Praze, a možná celém Česku, "číslo jedna", kam se chodí na pekingskou kachnu. Dvouchodový koncert pro čtyři osoby je famózním zážitkem od začátku do konce. Sia patří do rodící se skupiny Together, kam spadá mimo jiné i vinohradský Bruxx nebo cukrářství Skála. Štift patří k nejzajímavějším českým kuchařům. Začínal na zaoceánské lodi Queen Elizabeth, první ostruhy získal pod Zdeňkem Pohlreichem v Alcronu (kde ho pak vystřídal na pozici šéfkuchaře) a vedl restaurace v malostranském hotelu Mandarin Oriental. Na otevření Sii sbíral dva roky sílu a inspiraci na rodičovské dovolené. A na plac se vrátil v nejlepší formě, což dokazuje nejen kachna, ale i další položky z menu. Za zmínku stojí i prostor koncipovaný lehce atypicky vertikálně do tří pater. Prostředí je živé a hlučné, takže pro pracovní večeři to nejvhodnější není. Ale kdo by chtěl u skvělé asijské kuchyně pracovat? Mimochodem podnik má velmi atypicky zpracované logo, takže je ho někdy trochu obtížné v ulici V Celnici najít. Což je fajn. Když si tu dáte schůzku s někým s podprůměrnou inteligencí, pravděpodobně nikdy nedorazí. A vy se najíte v klidu!

(Sia, V Celnici 6, Praha 1, siarestaurant.cz)

K The Two Brothers

jarvis_5c1909d8498e6a73a33a1ff9.jpeg
Foto: Zbyněk Pecák

Indických restaurací je v Praze už poměrně dost, ta v těsném sousedství Petrské věže je však přece jen výjimečná. Před časem se umístila překvapivě na čtvrtém místě žebříčku nejluxusnějších restaurací, avšak luxusní jsou tu "jen" jídlo a atmosféra. Ceny jsou přiměřené. A to i přesto, že by si v těchto místech člověk snadněji představil nějakou švejkovskou past na turisty. V okolí jich je docela dost. Místo toho najdete v útulných prostorách interiér zařízený ve stylu indického království Kapurthala a obsluhu komunikující až na výjimky jen anglicky. Najíst se tu je zážitek, gastronomicky i jinak. Nejsem odborník na indickou kuchyni a její mírné nuance, takže to ani nedokážu patřičně rozvést. Ale neopominutelnou záležitostí je předkrm chaat − smažený špenát ochucený třemi omáčkami. Slabostí je zde jako v mnoha asijských restauracích nápojový lístek: malý výběr ne moc kvalitních vín, točený Heineken či Krušovice nebo lahvové indické pivo. Tak snad radši sodovku a po skvělé večeři někam na skleničku.

(Petrská 12, Praha 1, indian-restaurant-prague.com)

Beef bar

jarvis_5c1909d8498e6a73a33a1ffd.jpeg
Foto: Zbyněk Pecák

Bohužel v Praze není moc podniků, kde si můžete dát bez obav "krále steaků" neboli méně propečený rib eye. Ono je to ošemetné po všech stránkách, protože potřebujete skvělé maso, správný gril a pak zkušenost. Ovšem když se to povede, je rib eye pro milovníka masa nadpozemským zážitkem. Stačí však něco malinko pokazit… a z konzumace kusu masa na talíři se stane úmorná, neradostná šichta. Rib eye umí udělat v Praze například v George Prime Steak na Starém Městě (ale počítejte s menším výbuchem v peněžence) a občas se zadaří i v nedalekém Hard Rock Café nebo v BeefHouse na Novém Městě. Od června 2016 je však ještě jedna spolehlivá destinace a tou je Beef Bar v ulici Na Perštýně. Restauraci založila firma, která už dvacet let dováží maso z Uruguaye a Argentiny. V přední části si lze koupit porcované jihoamerické maso a další delikatesy, vzadu je útulná, nevelká restaurace. Sedět lze v klidném prostředí v patře, anebo u několika stolů vedle otevřené kuchyně s grilem. Specialitou je pastrami, tedy hovězí hrudí naložené v koření a uzené na tvrdém dřevě. Zakladatelé podniku prý hledali inspiraci u newyorského Katze, tedy v jakési "Mekce pastrami", a mají ambici ho dělat nejlepší v Praze. Zda se to daří, nevím. Mým oborem je rib eye. A tam hrají první ligu.

(Na Perštýně 10, Praha 1, beefbar.cz)

Brixton Balls

jarvis_5c1909d8498e6a73a33a2002.jpeg
Foto: Honza Mudra

Mít koule je důležité, o tom nikdo nepochybuje. O to, že je máme i v Praze, se postarala nezvyklá dvojka: britský producent Tim Simenon, který mimo jiné spolupracoval i s Depeche Mode, a Luděk Netušil, "vytrénovaný" na place Zdeňkem Pohlreichem v jeho restauracích Café Imperial a Divinus. Dva pohodoví chlápci, jeden s koulemi a druhý s kontakty na české gastronomické scéně, to prostě nemůže nevyjít. A vyšlo to! Na Vinohradech otevřeli bistro s nabídkou masových koulí podávaných v kombinaci s různými přílohami, ale vždy promyšleně a proladěně. Jde o nádhernou ukázku toho, že fastfood nebo streetfood nemusí být ani pro gurmána neslušná slova. Ba naopak. V Brixton Balls dělají kuličky od léta 2015 převážně z hovězího, maso mají od "svého" řezníka Fialy. Zkoušeli tu i jiné druhy masa, třeba kuřecí nebo vepřové, ale zatím vítězí hovězí klasika. A samozřejmě nabízejí i kuličky vegetariánské, bez kterých by nešlo uspět u hipsterské klientely. Letos koulařům z Vinohrad přibylo další děcko, tentokrát ve znamení nudlí. Takže když vás omrzí koule, můžete naštvaně vyrazit k východu… a na ulici po pár metrech zabočit ke konkurenci. V uvozovkách. Protože Noodle Bar má v názvu také Brixton. A víte co? Ani tam neuděláte chybu.

(Brixton Balls, Korunní 23, brixtonballs.cz)

Andělská cukrárna

jarvis_5c1909d9498e6a73a33a2006.jpeg
Foto: Honza Mudra

Život je jako bonboniéra. Nebo cukrárna? Tam také nevíte, na jaký dort nebo zákusek narazíte. Tak pravil Forrest Gump (minimálně tu verzi s bonboniérou), a jestli bylo pro rok 2018 něco příznačné, pak to, že právě cukrárny rostly v pražských ulicích jako houby po dešti. Skála v Celnici nebo třeba If Café v Jungmannce, kde cukrářka Iveta Fabešová vykouzlila svůj "citrón", asi nejfotografovanější zákusek na Instagramu ve střední Evropě. Ale dařilo se i na druhém břehu Vltavy. Budiž toho důkazem Andělská cukrárna, kde jinde než na Andělu. Nejsem vyloženě dortíkový tip, ale je mi potěšením si sem čas od času zajít na snídani. A co jiného než vejce Benedikt, slavný pokrm flamendrů a alkoholiků, vynalezený v New Yorku před více než 100 lety. V Andělské ho dělají netypicky na opečeném bagelu a chutná výtečně. Nejlíp na levém břehu, a kdyby gastronomie byla profesionální sportovní liga jako třeba NBA, tak by zdejší Benedikt bez debaty vyhrál levobřežní konferenci. Té pravobřežní zatím stále dominuje Pohlreich, v Café Imperial a sousedním Next Door, a moc by mě zajímalo, jak by dopadlo velké finále. Pro mě plus minus remíza. Což je pro Andělskou cukrárnu, letošního benjamínka, víc než pochvala!

(Andělská cukrárna, Nádražní 15, andelska-cukrarna.com)