Ta částka překvapí. Národní kontrolní úřad spočetl veškerou státní podporu mezi lety 1997 a 2017, kterou erár dal na bydlení. Sečteno podtrženo, 232,4 miliardy korun. Dotace, úvěry, příspěvky ke stavebnímu spoření, k hypotečním úvěrům, sociální příspěvky, doplatky na bydlení − není toho málo. Ale co za tak obrovskou částku společnost získala? Podle průzkumu CVVM z minulého roku 66 procent dotázaných považuje dostupnost vlastního bydlení za špatnou. A to ještě v poslední době ČNB krotí hypoteční apetit hůře vydělávajících.

Takže by tu mělo být funkční nájemní bydlení. Jenže není. I když vyloučíme specifická největší města, tak pokud je 652 tisíc neobydlených bytů z 4,1 milionu, asi něco na trhu nefunguje. Místo aby se vyplatilo pronajímat, prázdné byty leží ladem jen jako investice. V té chvíli by měly nastoupit na scénu alespoň obce. Jenže erár za 20 let ztratil 77 procent bytových domů a nové obce nestaví.

Takže zbývá jen soukromý sektor, kde průměrná cena nájemného v Praze v roce 2017 oproti roku 2010 vzrostla o 51 procent, v Brně o 23,4 procenta. Pro desetinu obyvatel jsou tak bez překvapení náklady na bydlení velkou zátěží, činí více než 40 procent disponibilních příjmů domácnosti. V této chvíli by stát měl za více než 200 miliard vynaložených během dvou dekád říct − ale my tu máme efektivní bytovou politiku, která chrání před propadem na so­ciální dno. Ale to stát nemůže. Bytová politika je roztříštěná mezi mnoho institucí, chybí jasné vymezení jejich kompetencí i vyhodnocení státní podpory. A ani ten zákon o sociálním bydlení hned tak nebude. Nejviditelnější sociální demokratka ve vládě, ministryně Jana Maláčová, v říjnovém rozhovoru pro Ekonom řekla, že místo projednaného úzkého zákona chce novou širokou normu o dostupném bydlení. Takže nakonec velmi pravděpodobně nebude vůbec nic.

A tak za dalších dvacet let a po dalších 200 utracených miliardách si s NKÚ asi zopakujeme: "Podpora bydlení ohrožených osob je špatně koordinovaná a její přínos se nedostatečně hodnotí."