Zatímco Jevhen Rega pózuje fotografovi za volantem svého autobusu, sedadla se pomalu plní Ukrajinci, kteří míří z pražské Florence do Užhorodu či Rachova, většinou obtěžkáni mohutnými zavazadly. Podnikatel původem ze Zakarpatí už píše úplně jiný příběh než obvyklý pasažér jeho Regabusu. Patří k menšině Ukrajinců, kterým nestačilo trochu si v Česku vydělat a vrátit se domů. Rozhodl se tady zůstat natrvalo a zařadil se k těm nemnoha krajanům, kteří v Praze rozjeli úspěšný byznys.

Se svým otcem Ivanem založil v roce 1994 autobusovou společnost, poté se k nim připojili jeho mladší bratr a sestra. Ta ale jako jediná z rodiny nakonec zamířila jinam, do Spojených států, kde se provdala. V rodinné firmě, dnes už bez otce zakladatele, který před čtyřmi lety zemřel, pracuje čtyřicet lidí včetně Regovy manželky či italského řidiče.

Jevhen Rega v kavárně na autobusovém nádraží vypráví o svém podnikání, které mělo v 90. letech také dramatické peripetie, a za okny občas projede konkurenční koráb jiné ukrajinské společnosti. "Začali jsme z Prahy jezdit jako první, ale teď už to dělá osm ukrajinských firem. Od loňska, kdy začal pro našince platit bezvízový režim, konkurence narostla násobně," říká. O budoucnost ale nemá obavy. Proud z východu jen tak nepoleví.

Kolik vám bylo, když jste přijel do Prahy?

Dvacet jedna, v srpnu 1991 jsme začali s otcem pracovat na stavbě. On dorazil o tři měsíce dřív. Já jsem se zrovna vracel z vojny a ještě jsem po ní doma trochu odpočíval.

Byl jste na vojně tři roky?

Sloužil jsem ještě v sovětské armádě, ale jen dva roky. Na tři se v té době už nechodilo, pouze námořníci. Přijel jsem do Prahy s tím, že chvíli s otcem popracujeme, vyděláme trochu peněz a vrátíme se. Jako spousta našich krajanů jsme začínali klasicky, coby zedníci. Ale v prosinci 1991 se rozpadl Sovětský svaz, přišlo období nezávislých států a na Ukrajině se to celé začalo sypat. Tak jsme tady už zůstali.

Neměl jsem strach, že v tom lese zemřu. Ale pár ran jsem dostal a asi dva měsíce jsem chodil s naraženými žebry.

Jak jste přišli na nápad založit autobusovou firmu?

V té době byla doprava na Ukrajinu a zpátky komplikovaná. Jezdily tam hlavně vlaky a v Čopě se musely vyměňovat podvozky, protože dál vede už jen širokorozchodná trať. Najali jsme si tedy dva české autobusové přepravce, kteří pro nás jezdili. Jenže ti rychle zjistili, že je to lukrativní záležitost, udělali si vlastní linku na Podkarpatskou Rus a nás už nepotřebovali. V roce 1994 jsme se tedy rozhodli, že koupíme vlastní autobus a budeme jezdit do Lvova, protože cesta na Podkarpatskou Rus byla obsazená bývalými kolegy, z nichž se stali konkurenti. Koupili jsme starší karosu, ta nám vydělala na druhou a pak jsme si pořídili další. Tak jsme to postupně rozjeli.

Kolik máte autobusů?

Třináct. Projíždíme Polsko a Slovensko, jedna linka míří na Podkarpatskou Rus, další do Kyjeva a třetí do Lvova. Jezdíme denně.

Jaké jste měl životní plány, než jste se rozhodl, že půjdete pracovat do tehdejšího Československa?

Zajímalo mě letectví, chtěl jsem být armádním pilotem, ale ze zdravotních důvodů mě nevzali. Tak jsem se vyučil leteckým mechanikem.

jarvis_5bfff62a498ec86e385342d0.jpeg
Foto: Vojtěch Vlk

A dělal jste to na vojně?

Leteckého mechanika ne, ale sloužil jsem na letišti v Kazachstánu, obsluhoval jsem radiolokační stanici.

Jaké původní povolání měl váš otec?

Byl tělocvikář a máma byla učitelkou ukrajinského jazyka a literatury. Platy učitele − jak je tomu všude − nebyly nic extra, takže jsme si přivydělávali tím, že jsme válečky malovali byty. Válečky jsme nakupovali v Maďarsku, tam je měli kvalitní. Otec byl velice aktivní člověk, bavila ho spousta věcí. Měli jsme třeba velomobil, vozidlo bez motoru na třech kolech, poháněné jen lidskou silou, šlapáním.

To jste si sami vyrobili?

Ano, doslova na koleně. Byli jsme na soutěžích v Kyjevě i Moskvě, říkali jsme si Klub entuziastů Biotransport.

Asi se nelze divit, že jste se v 90. letech nevrátili domů. V jejich první polovině na Ukrajině i v dalších bývalých sovětských republikách panovala vesměs větší bída než v předchozí dekádě.

Ano, když se rozpadl Sovětský svaz, přestalo veškeré zásobování, i když ani předtím to nebylo nic moc. A navíc ještě přišla měnová reforma, zmizely ruské rubly a zavedly se "kupony", kterými se platilo ještě před hřivnami. Takže polovina 90. let byla hodně krutá. Ani v České republice to nebylo růžové, ale přece jen tu ekonomika začala víc šlapat.

Pro koho jste v Praze s otcem nejprve pracovali?

Pro firmu Montované stavby, která dnes už neexistuje. Pracovali jsme na stavbě panelových bytů v Nových Butovicích.

Jak dlouho?

Asi rok spolu, já jsem zůstal trochu déle, ale otec už začal podnikat. Organizoval skupinu, která do Česka jezdila pracovat, takže jsme nebyli závislí na jiných.

Jako zedník jste bydlel nejspíš na ubytovně, bylo to drsné prostředí?

Až tak drsné zážitky to nebyly, protože jsme byli ve skupině zedníků z věřícího prostředí. Evangelíků.

Jste také evangelík?

Později jsem se k nim připojil a stal se členem jejich církve. U nás se jí říká světlověrci. Je to blízké baptismu.

Nezažil jste tedy "klientský" systém, kdy ukrajinské dělníky odírá prostředník mezi nimi a českým zaměstnavatelem?

Ne. V době, kdy jsme sem přijeli, tady něco takového skoro nebylo. Šli jsme rovnou do Montovaných staveb, kde nás oficiálně zaměstnali, měli jsme všechny doklady. Pak přicestoval bratr, začali jsme pomáhat otci s podnikáním a tak nějak postupně vznikla naše rodinná firma.

Pan prezident má svůj názor. Myslím, že je ve funkci díky ruským penězům, takže musí hájit Rusko.

Jak vzpomínali vaši prarodiče na dobu, kdy Podkarpatská Rus patřila Československu?

Babička říkala, že Baťa obul Podkarpatskou Rus, do té doby tam byl s obuví problém. Dědeček absolvoval české gymnázium v Mukačevu, mluvil perfektně česky a měl české knížky. Ovládal ukrajinštinu, ruštinu, maďarštinu, češtinu, němčinu. Měli jsme knížky v různých jazycích, děda byl multikulturní. Říkal, že za Čechů bylo nejlíp. Mohl porovnávat, protože na Podkarpatské Rusi zažil vládu Československa, Maďarska a pak samozřejmě Sovětského svazu.

Vaše přímení nezní úplně ukrajinsky. Jak vzniklo?

Nevím, táta to zkoušel vypátrat. Na Zakarpatské Ukrajině je okres Velký Berezný a tam žije hodně Regů. Odtamtud pocházíme.

Co znamená Rega?

Nevím. Předci prezidenta Reagana údajně taky pocházeli odtamtud.

jarvis_5bfff62a498ec86e385342d4.jpeg
Foto: Vojtěch Vlk

To slyším poprvé.

Říkal jsem si, že až pojedu do New Yorku, půjdu na Ellis Island, kde jsou jména všech, kteří do Ameriky přijeli, a zkusím po tom pátrat.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaké má zkušenosti Jevhen Rega s Čechy?
  • Měl někdy problém s mafií z bývalého Sovětského svazu?
  • Plánuje se někdy na Ukrajinu vrátit?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se