S rypadly za domem: Pokud těžaři lom Bílina rozšíří, budeme to mít k jeho hranici blíž než na obecní úřad, stěžují si místní

Před druhou světovou válkou byly severočeské Mariánské Radčice slavná ves. K místnímu kostelu, faře a celému baroknímu poutnímu areálu, které spolu s prastarou alejí kaštanů zdobí tamní náves, se každoročně sjížděly davy věřících. V roce 1890 jich prý bylo dokonce 150 tisíc. I okolí vesnice, obydlené tehdy převážně Němci, bylo malebné. Tvořily ho sady, pole a pastviny rámované na jihovýchodě majestátním čedičovým vrchem Bořeň, na severu, za vesnicí, zeleným hřebenem Krušných hor.

Dnes je poutní areál s kostelem Panny Marie Bolestné stále z velké části zchátralý a vesnice sevřená mezi hnědouhelný velkolom Bílina a chemickou továrnu v Záluží u Litvínova. Jen ty kopce v okolí se nezměnily.

Po roce 1989 se dlouho zdálo, že vesnice, odsouzená za minulého režimu kvůli těžbě k zániku, má šanci se postupně vzpamatovat. Vláda v roce 1991 určila limity těžby hnědého uhlí, které důl zastavily zhruba dva kilometry od Mariánských Radčic. V roce 2015 ale přišla změna. Kabinet souhlasil s prolomením stanovených limitů a posunutím hranice těžby o více než kilometr a půl. Rypadla by se tak do roku 2035 dostala k nejbližším domům vsi zhruba na 500 metrů. K hranici lomu by to pak měli jejich obyvatelé mnohem blíže než ke kostelu či obecnímu úřadu.

Do konce listopadu mají lidé a organizace poslední, ale zároveň nejvýznamnější možnost se proti tomu ohradit. Severočeské doly musí nechat zpracovat studii vlivu rozšíření lomu na životní prostředí, takzvanou dokumentaci EIA. Na ministerstvo životního prostředí je tak možné do pátku posílat připomínky.

S rypadly za domem

Dalších 8
fotografií

Tři měsíce od kolaudace

Většina lidí v Mariánských Radčicích však příležitost nevyužila. "O tom dokumentu nic nevíme," říkají například manželé Rudolf a Andrea Drienovi, kteří bydlí v novém domku naproti dvanáct metrů vysoké železobetonové stěně. Asi dvě stovky metrů dlouhou nevzhlednou konstrukci, která má obec ochránit od vlivů postupující těžby, zejména hluku a prachu, doly vloni postavily, aby lidi rozhořčené z prolomení limitů aspoň trochu uchlácholily. "Zkolaudovali jsme v roce 2015 a tři měsíce poté vláda rozhodla o rozšíření těžby. V tu chvíli nám znehodnotila třímilionovou investici a s hypotékou na 25 let jsme vydáni napospas," říká Drien.

Pár, který se stará o dva postižené syny, pochází z Litvínova. Že existují záměry na rozšíření těžby, prý manželům před stavbou domu na úřadech nikdo neřekl. "My nemáme čas chodit na schůze, protože jsme s dětmi v hrozném zápřahu," vysvětluje žena, která se synům s vrozeným těžkým autismem věnuje 24 hodin denně. Pozemek Drienovi zakoupili kvůli tomu, že chtěli s dětmi žít v ústraní. "Nikdy by nás nenapadlo, že zákon, který je tu 20 let, najednou přestane platit," říká muž.

Rodina žije v jednom ze tří domů ve vesnici, které jsou protihlukové stěně nejblíže. Hluk je však podle Drienové slyšet už nyní, když jsou rypadla ještě daleko. "Nemůžu spát, slyším ho už teď. Je tu i hodně prachu. Museli jsme koupit čističku vzduchu, syn je zároveň alergik a dusí se," popisuje.

Sousedka, šestašedesátiletá penzistka Iveta Prokešová, žije v Radčicích od dětství. Do sousedních Libkovic, které už kdysi kvůli těžbě bagry srovnaly se zemí, chodila do školy. Celý život pracovala na šachtě u Mostecké uhelné, pro těžbu má proto pochopení. "Dává lidem práci a uhlí je potřeba pořád. Pokud mi nebudou hýbat s postelí, vydržím tady až do smrti. Starousedlíci berou těžbu jako hotovou věc, nově přistěhovalí si ale zvykají těžko," říká.

I ona ale připouští, že soužití s velkolomem není snadné. "Každé ráno ze svého auta stírám vrstvu černého prachu," uznává. Její dům navíc začal nedávno praskat a kvůli spodní vodě vlhnout. "Je to určitě kvůli těžbě," míní. Jinak ale doly a jejich příspěvky pro obec chválí. "Platí nám hodně kulturních akcí," říká.