V přírodě i v politice se uvolněný prostor dříve či později zaplní a pomerkelovské Německo nebude výjimkou. Angela Merkelová sice svým nečekaným pondělním oznámením, že se stáhne z čela CDU, svou vlastní pozici otřesenou důsledky migrační krize a sváry v pracně lepené třetí velké koalici na čas stabilizovala. A protože podle ústavy ji v Bundestagu může svrhnout jen nová většina, což je takřka vyloučené, mohla by se doma i za hranicemi soustředit na zbývající tři léta svého kancléřského mandátu.
Tento klid na práci však v mnohém závisí na prosincové volbě nástupkyně nebo nástupce Merkelové v čele křesťanských demokratů, zvláště pokud by se jím stal někdo z dvojice Friedrich Merz nebo Jens Spahn, kteří se vůči kancléřčině politice v minulosti vymezovali.
Politická rovnováha křesťanských demokratů, stále ještě nejsilnější německé politické strany, však není problémem pouze Spolkové republiky. Promítá se i do zatuhlosti unijní politiky, kdy z Berlína například nezaznělo jasné slovo k reformě eurozóny, na které tolik čeká francouzský prezident Emmanuel Macron. Bez Německa nelze pohnout ani s debatou o příštím unijním rozpočtu, který má doznat podstatných změn, a hlas Berlína podstatně promluví i do diskuse, jak moc bude Evropa vícerychlostní po brexitu, kdy vzroste váha a vliv eurozóny v celé Evropské unii.
Ve všech právě zmíněných případech se rozklížené vztahy mezi křesťanskými a sociálními demokraty podepisovaly na kancléřčině obvyklém vyčkávání až váhavosti. Svým rázným gestem nyní pomohla sobě, zároveň však dostala do defenzivy svého už beztak otřeseného koaličního partnera. Kus odpovědi na otázku, kdo zaplní pomerkelovské vakuum, nabídne příští rok na jaře výsledek voleb do Evropského parlamentu, v nichž chtějí uspět protestně populistické strany.
