Ekonomická situace Česka v některých ohledech stále připomíná poměry meziválečné republiky. Podle ekonoma Vladimíra Benáčka z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy například tím, že chybějící kapitál je stále nutné nahrazovat levnou pracovní silou. Přesto se domnívá, že se za uplynulých 100 let nemáme za co stydět a že se v budoucnu můžeme dotahovat na vyspělejší evropské země.

Při pohledu na dnešní ekonomickou výkonnost Česka a Rakouska, nebyl z ekonomického pohledu rozpad ­Rakouska-Uherska chybou?

Z čistě ekonomického hlediska lze rozbití Rakouska-Uherska, respektive vystoupení Česka z jeho svazku, považovat za hodně riskantní krok, jak se ukázalo brzy v krizích 1930, 1938 a 1947, které Česko tvrdě postihly. Tehdejší "czexit" lze svou konstelací přirovnat k současnému brexitu. České země odcházely z vysoce integrované celní a ekonomické unie s 51milionovým trhem, liberálním protržním a propodnikatelským zázemím. Navíc v běhu své vysoce otevřené ekonomiky z předchozích 40 let průmyslového rozvoje v rámci rakousko-německého prostoru, s tehdy zázračným až dvouprocentním růstem, přičemž Velká Británie a Francie vykazovaly jedno procento a Německo 1,5 procenta. Nebýt první světové války, české země by čekal rozvoj srovnatelný se západní Evropou, kam svým geopolitickým zařazením patřily. Pozdější zařazení do labilního mostu mezi Východem a Západem lze považovat za politickou chybu.

Na druhou stranu asi nelze užívat jen ekonomická hlediska. Monarchie zahájením války prakticky spáchala sebevraždu.

K tomu se dá říci tolik, že národním obrozením zocelení a sebevědomí Češi usilovali po roce 1916 v čele s několika výjimečnými osobnostmi o sebeurčení, jakkoli to byl riskantní krok. A že za suverenitu státu se musí bojovat kontinuálně, protože ta nepadá z nebe.

Historici říkají, že po vzniku republiky na jedné straně daně zůstávaly doma, ale podniky naopak ztratily tradiční trhy.

Není tomu tak. Československo jen navazovalo na institucionální rámec monarchie a muselo projít mnohem menší transformací než v roce 1948 nebo 1989. Rozdíly v příjmech z daní byly tehdy marginální položkou − iniciativa byla na straně soukromého podnikání a pro ně je klíčová liberální legislativa − ta se flexibilně transformovala − a dostupnost úvěrů, která zřejmě o málo poklesla. Zásadní bylo, že hlavní trhy Česka se zachovaly: v roce 1920 podíly Rakouska na českém vývozu byly 35 procent a Německa 13 procent.

Nebýt první světové války, české země by čekal rozvoj srovnatelný se západní Evropou, kam svým geopolitickým zařazením patřily.

Často se říká, že v Československu zůstalo 60 až 70 procent průmyslu Rakouska-Uherska a že jsme se stali prů­myslovou mocností.

Dokonce lze slyšet, že jsme patřili mezi průmyslový výkvět světa. Bohužel, zde se pohybujeme v oblasti mýtů, které každý stát pro potřeby svého sebevědomí zřejmě ctí. Základní otázkou je, zda český průmysl měl při vzniku republiky výrazný náskok před Rakouskem, které, stejně jako Česko, na rozdíl od ostatních částí monarchie, zachytilo opožděnou fázi evropské industrializace a bylo podobně vyspělou ekonomikou. Navíc mělo vyvinutější sektor služeb, například finančních a turistických. Podstatná část ekonomických historiků proto souhlasí s tím, že v HDP na hlavu rozdíly nebyly výrazné. Lze ale souhlasit, že zhruba 60 až 65 procent výkonu průmyslu Předlitavska (tedy západní části monarchie, pozn. redakce) bylo v českých zemích.

Když operujeme s veličinou HDP, jak výstižná vůbec je?

Koncept HDP se začal prosazovat až na Brettonwoodské konferenci v roce 1944. Odhaduji, že rekonstrukce HDP v domácí měně před tímto obdobím, jeho převod na stálé ceny a převod do parity kupní síly v USA je vystaven statistické chybě plus minus 15 procent. Tím pádem rozdíly mezi předválečným Českem a Rakouskem, zůstávají v rozmezí této statistické chyby. Mýtus desáté nejrozvinutější ekonomiky světa je založen i na výběru zemí a je pravdivý, jen pokud takovým, jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland nebo Irsko, upřeme suverenitu. Nebo Lucembursko či Island jako malé vyřadíme. Pak se dopočítáme i k osmé příčce a nemusíme ani vybírat z příznivějších statistik. Zcela zřejmě bylo samotné Česko i na vrcholu slávy v roce 1929 předstiženo v HDP na hlavu USA, Švýcarskem, Nizozemskem, Kanadou, Velkou Británií, Austrálií, Dánskem, Novým Zélandem a Belgií. Tam byl výkon zhruba o 30 až 120 procent vyšší. Následuje série zemí, jejichž odhady se podle autorů liší, ale pohybují se v rozmezí plus minus 25 procent kolem českého odhadu: Německo, Francie, Švédsko, Norsko, Rakousko, Argentina, Itálie a také Irsko. Někdejší Česko tedy lze zařadit na 10. až 17. místo. Z dnešního pohledu to je důstojné místo. Už proto, že za loňský rok držíme podle Světové banky 22. až 34. příčku v paritě kupní síly a 25.−38. příčku v nominálních dolarech. Opět podle toho, kolik malých zemí před námi vyřadíme.

Další texty k výročí republiky čtěte zde:
100 let republiky
 

Ještě k první republice − šlo vůbec o českou ekonomiku?

Otázkou je, co míníme slovem "český podnik". Pokud bychom trvali na české etnicitě, tak zhruba 40 procent průmyslu a o něco více dělníků příslušelo k Sudetám zabraným v roce 1938 Německem. Škodovka v Plzni i Mladé Boleslavi patřila spolu s Avií francouzskému zbrojařskému koncernu Schneider. Ringhofferové se také za Čechy moc nepovažovali, podobně jako geniální vynálezci Hans Ledwinka, Ferdinand Porsche a Viktor Kaplan. Byl zde silný židovský kapitál, který reprezentovali nejen bratři Petschkové, Jiří Waldes, Rudolf Jelínek nebo ČKD vedené Emilem Kolbenem, ale množství menších podniků, zejména na Moravě. Těm nacionalismus nepřekážel a byli integrováni s českým bankovním kapitálem, například Živnobankou. Českou podnikatelskou obec by pak představovali například bratři Baťové, Jaroslav Preiss, František Křižík, Arnošt Rolný a Jan Nehera. Z tohoto úzce etnického pohledu by čistá česká ekonomika byla spíše jen průmyslově-agrární minoritou.

Česká rozhodně byla zmíněná Živnostenská banka.

S Jaroslavem Preissem v čele byla fenomenálním českým esem, které mělo kapitálovou účast v téměř polovině československého průmyslu. Oligarchický charakter první republiky reprezentuje nejen propojení Preisse s Aloisem Rašínem, ale také tandem šéfa Škodovky Karla Loevensteina a národohospodáře Karla Engliše. Nebo dvojice bratří Baťů. Tito lidé ekonomickou politiku ČSR určovali.

Byla Rašínova deflační politika přínosem a nebrzdila modernizaci domácích firem?

Rašín byl prodlouženou rukou magnáta Preisse, který budoval Živnobanku na možnosti manipulovat monetární politikou v letech 1918 až 1925. Deflační politika první poloviny 20. let spolu s agrární reformou byly něco jako naše privatizace počátku 90. let. A vedly k fúzi soukromého podnikání se státní politikou. Deflační politika byl politický projekt napomáhající držitelům peněz po jejich prvotní redistribuci při kolkování a nacionalizaci. Český kult deflace je silný dodnes a v Rašínově případě se podepsal na poklesu HDP v roce 1920 a 1922. Až s uvolněním této politiky v roce 1923 se ekonomika zázračně rozjela.

Nicméně světová hospodářská krize dopadla na Československo neobyčejně tvrdě.

HDP propadl o 21 procent a průmysl o 42 procent. Obchodní integrace s okolními zeměmi zkolabovala, keynesovská intervence vlády neexistovala a vyostřily se spory Čechů se všemi národnostními menšinami. Slabost československého státu se v krizi odhalila na dřeň. Z krize zemi vyvedla až světová stabilizace a výdaje na obranu. I když ze zbrojení se prosperita zrodit nemohla, v roce 1938 jsme přece jen měli šanci dostat se na úroveň roku 1929.