Kvalitní dálniční a silniční infrastruktura je prioritou každé vlády, tu poslední Andreje Babiše nevyjímaje. Výsledkem této "prioritní" politiky je podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu celkem 348 nových silnic a dálnic postavených v průběhu let 2000−2017, což se na celkové síti všech komunikací v Česku podílí neuvěřitelnými 0,64 procenta. Jako kdyby se člověk učil cizí jazyk tempem jedno slovíčko za rok a tvrdil, že jde o jeho prioritu a že znalost cizího jazyka je skutečně tím, co ho zajímá skoro ze všeho nejvíc.

Vzhledem k tomu, že tento tristní stav trvá bezmála poslední dvě dekády, kdy se ve vládě a na ministerstvech vystřídala většina existujících, a dokonce už i neexistujících stran, nelze omlouvat vůbec nikoho. Ani posledního ministra dopravy Dana Ťoka, který je mimochodem v resortu už druhé volební období. Fakt, že se v Česku nedá postavit prakticky nic, a to včetně tak důležitých věcí, jako je základní páteřní infrastruktura, je výsledkem špatně připravené a stokrát měněné legislativy. Je pravda, že se nestaví, protože se odvolávají ekologické organizace, různé občanské spolky, neúspěšní účastníci stavebních tendrů. Ale to, že se kvůli tomu stavby protahují o mnoho jednotek i desítek let, je výsledkem mizerné přípravy zákonů a aplikace práva této země. Jak je možné, že každý nový stavební zákon je složitější než ten minulý, přestože každý předkládající ministr slibuje opak? Nekonečné povolování a protahování staveb pak vede k nesmyslům, jakým je stavba dálnic na podloží, kde by neměla vést ani stezka pro pěší. Nebo k situaci, kdy průměrné rychlosti aut na "vysokorychlostních" silnicích kvůli jejich stavu může konkurovat i rekreační cyklista.

Novely stavebního zákona a zákona o liniových stavbách, které začaly platit nedávno, prý výstavbu konečně zrychlí. Pokusíme se tomu věřit. V nekonečných hodinách strávených na dálnicích, na kterých se nedá jezdit, a při pátrání po cestách, které neexistují, je na hledání víry času dost.