Češi zase míří za kopečky: Rodina si za cenu českého bytu koupila v Německu celé hospodářství

Před osmdesáti lety, na začátku října 1938, vyháněli němečtí nacisté a henleinovci Čechy z čerstvě zabraných Sudet. Pamětníků je už dnes poskrovnu, tyto události překryly jiné dějinné zvraty a dramatické zážitky pozdějších generací.

To, že se časy změnily, dokazuje i příběh rodiny Chladových. Po poválečném vyhnání Němců přišli do pohraničí a prožili tu víc než půlstoletí, Rudolf Chlad starší léta vedl horskou službu. Dnes, ve sjednocené Evropě, jejich potomci překročili dříve zadrátovanou hranici a usadili se v Německu. A nejsou sami: stále víc Čechů kupuje domy na německé straně Krušných hor nebo tam posílá děti do školy.

Táta mě naučil tvrdě pracovat

Poslední zářijové pondělí zažil Boží Dar něco, co obyvatelé níže položených oblastí České republiky poznají − pokud vůbec − možná až tak v lednu: sněhovou vánici. O den později je už modrá obloha zase jako vymetená. V jednu chvíli se na ní ale znovu objeví černý mrak a z něj se opět snášejí sněhové vločky. "Na horách je to normální," prohodí sedmdesátiletý Rudolf Chlad, energický muž v červeném svetru horské služby ve starosvětsky zařízeném domě kousek pod božídarskou sjezdovkou, kam se se svou manželkou Dagmar na začátku 70. let minulého století nastěhoval. Boží Dar má sice asi jen 250 obyvatel, ale pyšní se "titulem" nejvýše položeného města v Česku. Jeho střed se nachází 1028 metrů nad mořem.

Bývalý náčelník horské služby Rudolf Chlad s manželkou Dagmar za svým domem v Božím Daru.

Foto: Jan Rasch

Chladovi v bytě s nízkými stropy vychovali dceru a syna. Ti dnes však bydlí už se svými rodinami v mnohem velkorysejších prostorách pouhých pět kilometrů odsud, v Německé spolkové republice.

"Před osmi lety jsem jel za saskými kolegy z jejich horské služby přes vesnici Tellerhäuser a na chalupě s nápisem Pension Schneider jsem si všiml nenápadné cedule zum Verkaufen − na prodej. Starý pán přikládající do litinových kamen mi řekl, že se jmenuje Schneider a s bratry se o barák už nemá sílu starat, a proto hledá kupce," vypráví pan Chlad, původně stavební inženýr narozený v Plzni, jenž byl do roku 2010 náčelníkem krušnohorské horské služby, s níž dodnes spolupracuje.

To místo v údolí potoka Klingerbach, asi sedm set metrů od česko-německé hranice a hodinu chůze z Božího Daru už znal. Se ženou kolem jezdili na běžkách. "Stávalo se nám, že z mlhy jsme tam vyjeli do sluníčka. Rádi jsme se zastavili, má to tu zvláštní náboj," líčí.

Jejich dvěma dětem bylo tehdy už kolem třiceti, dcera povila dva potomky a syn rodinu plánoval, proto se ohlíželi po vlastním bydlení. Dcera nějakou dobu bydlela v Božím Daru v obecním bytě, tamní radnice se je však rozhodla prodávat a za dva pokoje, podle Chladových navíc poněkud zavlhlé, žádala jeden milion dvě stě tisíc korun. Ceny nemovitostí totiž poté, co se z Božího Daru stalo v 90. letech vyhledávané zimní středisko, raketově stouply. I tak se částka rodině zdála přehnaná.

Když Rudolf Chlad v rozhovoru s panem Schneiderem zjistil, že starý Němec žádá za fungující, byť skromný penzion, dvě hospodářské budovy a dvanáct tisíc metrů čtverečních pozemků včetně krásných luk pod lesem přibližně stejnou částku jako božídarská radnice za byt, svolal rodinnou radu. "Víte, že na horách je tvrdý život, chcete jít do toho? zeptali jsme se dětí," vzpomíná Rudolf Chlad. A Rudolf Chlad mladší a jeho sestra Dagmar odpověděli, že chtějí.

"Táta mě naučil tvrdě pracovat," říká dlouhovlasá Dagmar v půjčovně kol, lyží a snowboardů, kterou provozuje pod značkou Yetti v přízemí božídarského domu svých rodičů. Odtud jezdí každý den do penzionu Schneider, kde bydlí a jejž vede se svým bratrem a jeho manželkou. Autem cesta trvá pár minut. Žena s "indiánskou" náušnicí z ptačích per vzpomíná, jak odmalička s bratrem museli v Božím Daru ráno za tmy před vyučováním odhrnovat sníh před domem, krmit králíky a psy, uklízet jejich kotce, sekat a sušit trávu, pořád dokola.