Už týden před mnichovskou konferencí bylo jasné, jak spor o české pohraničí dopadne, i když si to většina Čechů nechtěla přiznat. Čím více se republika na obranu připravovala, tím více ochota západních spojenců vystoupit vojensky v její prospěch klesala, v obavě, že je Praha zatáhne do nového světového konfliktu. I v Československu panoval strach z velkých lidských a také materiálních ztrát. Už samotná příprava na válku si vyžádala bolestivou daň, protože československou ekonomiku vyčerpávala a deformovala. Podle dnešních propočtů přímé výdaje na obranu představovaly v roce 1937 skoro devět procent národního důchodu a pro rok 1938 byly plánovány dokonce na 11,5 procenta. Což bylo stejné, jako kdyby dnes na armádu nešlo loni přiklepnutých 59, ale plných 580 miliard korun.

Pro srovnání: Na výplatu důchodů − největší položku státního rozpočtu − jde v současné době "jen" 400 miliard. I kdyby se Československu tedy podařilo odvrátit mnichovskou katastrofu, čelilo by ohromným hospodářským a sociálním problémům.

Uzbrojená republika

Historik Antonín Klimek před časem ukázal, že předmnichovské Československo stálo kvůli zbrojení před finančním krachem.

Opřel svoji tezi o svědectví tehdejších politiků, národohospodářů a byznysmenů, kteří se v létě 1938 obávali přehřátí ekonomiky a státního bankrotu. A hledali možnosti, jak tomu zabránit. Někteří za cenu souhlasu s dalekosáhlými ústupky sudetským Němcům a Adolfu Hitlerovi. Ekonom Jan Pavel, který výdaje na zbrojení a jejich dopady znovu podrobně rozkryl, je opatrnější. I on ale dospěl k závěru, že šlo o obrovské materiální oběti, které snižovaly životní úroveň obyvatelstva. V letech 1933 až 1938 totiž armáda dostala 20 miliard předválečných korun, což představovalo asi třetinu ročního národního důchodu.

Infografika: Mnichov 1938 odvrátil státní bankrot

Zbrojní konjunktura na druhou stranu pomáhala některým odvětvím. Zejména pětici velkých zbrojovek. Už v roce 1935 se Škodovy závody, Zbrojovka Brno, Zbrojovka Strakonice, Sellier & Bellot a Nábojkárna Rokycany podílely na čistém zisku kovodělného průmyslu ze 76 procent. Zbrojení pomáhalo hutím, strojírenským firmám nebo cementárnám a stavebním podnikům. Ty profitovaly na výstavbě opevnění, na něž se do podzimu 1938 vynaložilo 2,5 mi­liardy korun. Přičemž státní instituce Ředitelství opevňovacích prací se stala zřejmě největším podnikem v zemi.

Avšak jiná odvětví, hlavně lehký průmysl v čele se sklářstvím a textilkami, zaostávala a nedokázala se vymanit z deprese. Často to bylo v německých oblastech, což pomáhalo nacistické propagandě a vzestupu Sudetoněmecké strany usilující o rozbití státu.

Vojáci versus ekonomové

Ekonomické těžkosti vyvolávaly bouřlivé politické spory. Zatímco generálové trnuli hrůzou, že pevnosti zůstanou bez děl a vojáci nebudou mít čím střílet, ekonomové se hrozili růstu dluhů.

Ministr financí Josef Kalfus koncem roku 1937, poté co se po výstražné demisi vrátil do vlády, napsal politikům varovný dopis. "Nároky vojenské správy na státní pokladnu dosáhly takové výše, že ministerstvo financí není s to tyto nároky v této výši krýt. Nemá-li být ohrožena celá hospodářská obnova státu a mimo jiné i příznivá úroková míra, která je základem současné prosperity. A nemá-li dojít k inflaci," varoval. Výdaje na armádu nešly jen z rozpočtu, který se i tak propadal do deficitu, ale čím dál víc z mimorozpočtových fondů. Do nich se nejprve převáděly peníze z daní, později přišly ke slovu státní dluhopisy. Půjčky ale vyčerpaly úspory občanů a pak začaly vysávat zdroje bank. Ty tak půjčovaly jen prosperujícím zbrojovkám, zatímco normální firmy se k penězům nedostaly.

V roce 1938, poté co Hitler obsadil Rakousko a vojáci přišli s novými požadavky, šly zbývající ohledy na ekonomiku stranou úplně. Podniky a banky musely ze zákona část svých prostředků (12 procent a více) převádět do státních papírů. Ty začaly vytlačovat normální peníze, protože vláda se jimi k malé radosti firem snažila hradit některé své nákupy. A protože to nestačilo, stát přikročil k tištění nových nekrytých bankovek za 4,3 miliardy korun. Za květnové mobilizace došlo k runu na banky, jen z té největší − Živnostenské − si za jediný den lidé vyzvedli čtvrt miliardy korun. Rostla inflace a vedle ní státní dluh.

Ten v souvislosti s hospodářskou krizí nebyl nízký ani dřív, během pěti let se však zvýšil z 35 na 46 miliard korun a dosáhl 78procentního podílu na ročním národním důchodě.