Nacionalističtí protiimigrační Švédští demokraté získali "jen" 17,6 procenta a evropský tisk šílí radostí, že tamní extremisté neuspěli tak výrazně, jak se čekalo. To je zcela špatné čtení významných voleb.

Jeden přítel ze Švédska mi před měsícem vysvětloval, o co na severu jde: ne o Švédské demokraty, ti nevyhrají a ani nemají šanci se dostat k ministerským křeslům, i kdyby podporovali novou vládu. Ale o to, jak moc se mainstreamové strany přizpůsobí politice Švédských demokratů, aby je neutralizovaly.

A to se také stalo. Sociální demokraté najednou nechtějí více azylantů, imigranti musí povinně chodit do škol a má se omezit i pracovní migrace. Liberální Umírnění chtějí počty imigrantů snížit, a dokonce je chtějí i deportovat. Švédští demokraté tak nemuseli být první, aby vlastně zvítězili.

Švédsko není první evropskou zemí, kde se něco podobného děje. Uchytil se pro to název "holandizace", protože na Nizozemsku je dobře vidět, jak je ze včerejší ultraliberální země najednou hodně konzervativní kraj, který přistoupil na mnohé antiimigrační požadavky Geerta Wilderse. Naposledy minulý rok ve volbách mu hodně této rétoriky převzal premiér Mark Rutte a dokázal tak Wilderse porazit. I v dalších volbách minulého roku lidovec Sebastian Kurz vyhranil svou stranu ostře protiimigračně a dokázal porazit Heinze-Christiana Stracheho, kterého pak přibral do vlády. A mohli bychom přidávat další příklady holandizace od Dánska až po Francii.

Největší evropská otázka jistě zní, zda tato holandizace postihne i Německo, tedy zda se CDU kancléřky Angely Merkelové přikloní časem k tvrdší linii, aby dostala zpět od krajní Alternativy pro Německo naštvaný východ země.

Česko je mimo tento trend. Tady žádnou holandizaci nepotřebujeme. Zde je politika strachu v kombinaci s naprostou absencí reálných řešení samozřejmostí u většiny stran. Českým zájmem by přitom mělo být holandizaci spíše brzdit a hledat zdlouhavá, leč společná evropská řešení, protože ta jediná mohou prospět extrémně otevřené, středně velké ekonomice v EU.