Říká se tomu ironie osudu. Dopoledne poslanec SPD Jiří Kobza pořádal v Poslanecké sněmovně seminář s názvem Svoboda projevu a právo občana na pravdu, na kterém si skupina spřízněnců (Tomio Okamura, Václav Klaus ml., Ladislav Jakl a Petr Žantovský) notovala, jak jsou umlčovaní, cenzurovaní a jak je jim bráněno zjevovat lidu skutečnou pravdu. Večer téhož dne pak v České televizi Kobzův stranický kolega Radek Koten v debatě o migraci zvesela lhal, že v Berlíně si už ženy nedovolí vyjít ven v tričku a sukni. Nikdo ho samozřejmě neumlčoval, nesmysly plácal zcela svobodně. Dotyčné pány tak bystře doběhla karma ve formátu dva v jednom: v jeden moment se ukázalo, že je nikdo necenzuruje a že jsou s pravdou, kterou se tak ohánějí, poněkud na štíru.

Vypadá to jako pouhá životem napsaná anekdota, ale vede ke dvěma podstatným otázkám. Zaprvé: co si vlastně jmenovaní představují pod výrazem "pravda"? A pak zadruhé: proč potřebují vypadat jako utlačovaní, cenzurovaní, nesvobodní, i když to tak evidentně není?

K první otázce. Pravda v pojetí Okamury, Jakla, Kotena, Klause mladšího atd. zjevně nemá nic společného se shodou výroků s rea­litou. Přidržme se pro ilustraci Kotenova výroku v ČT: Pokud se člověk projde po Berlíně, snadno zjistí, že žen v minisukních je tam stejně jako v Praze, a že tudíž Koten jen mele nesmysly. Jenže v pojetí výše zmíněných pánů to vůbec neznamená, že by nemohl mít pravdu − a to pravdu s velkým P. Taková PRAVDA totiž není založená na faktech, je především ideo­logická. Nestojí na evidenci, ale na nezvratném přesvědčení. To je v tomto případě takové, že Západu hrozí zánik skrze invazi muslimských barbarů. A jestliže se jakýkoli, třebaže zjevně nepravdivý, výrok shoduje s touto fundamentální ideologickou "pravdou", je podle nich vlastně v pořádku. Pokud by ho snad někdo kritizoval, je označen za hnidopicha, škůdce, neomarxistu, člověka, který si nevidí na špičku nosu, a kdoví za co ještě. Ideologická pravda je v pojetí zmíněných pánů vždy esem, které přebíjí realitu.