Nejprve fakta: Česko má zdaleka nejnižší nezaměstnanost v Evropě. I evropský tahoun Německo, kterému všichni předhazují, že těží z (na jeho poměry) slabého eura, má míru nezaměstnanosti skoro o polovinu vyšší. Když bereme v úvahu jen standardní ekonomiky, kde se o uplácení poddaných skrze umělou zaměstnanost nestará ropný monarcha, jsme spolu s Japonskem na úplné špičce i ve světovém měřítku.

Stejný obrázek poskytuje statistika volných míst. Neobsazených pozic stále přibývá a už jich je víc než lidí registrovaných na úřadech práce. Nic na tom nezměnil ani příchod nového ročníku absolventů.

Nezaměstnanost klesá už pátý rok v řadě, což je znát napříč ekonomikou. I ty regiony, kde je o práci tradičně nouze, si vedou lépe, než je evropský průměr. Česko má současně ze všech zemí OECD nejvíc přehřátou ekonomiku, což je situace, která nemá obdoby.

Na už tak vyluxovaný trh práce přitom míří další poptávka. Jen jedna firma ze sta počítá s tím, že by snižovala počet zaměstnanců. Těch, které chtějí stavy naopak zvyšovat, je sedmkrát víc. Česko je navíc výrazně průmyslovou zemí, takže při konjunktuře na exportních trzích (jakou zažíváme právě nyní) se výrobní firmy přetahují o stejnou − a již dlouho zaměstnanou − profesní skupinu s obzvlášť velkou intenzitou. Dveře pro zahraniční pracovníky z neevropských zemí jsou přes cílené pokusy dostat k českým výrobním linkám Ukrajince či Srby do velké míry přibouchnuté. Pro občany většiny zemí EU je mzda v tuzemském výrobním sektoru zase zoufale neatraktivní.

Výslednicí takové konstelace je automaticky výrazný mzdový růst. Česko si ho také užívá, což poslední statistika, podle které si průměrný zaměstnanec v minulém čtvrtletí polepšil o 8,6 procenta, ukazuje velmi přesvědčivě. Těžko čekat, že by se v takové situaci odboráři, kteří mají dobrý přehled o tom, jaká je situace na trhu práce, i o tom, jak si stojí důležité firmy, drželi zpátky. Lepší podmínky pro tlak na růst mezd těžko vymyslet.