Financovat státní podniky přes kapitálový trh je cesta k transparentnosti a předvídatelnosti. Teoreticky. Kdyby vše fungovalo, jak má, měla by se státní firma chovat podle mezinárodních zvyklostí. Vzorně plní informační povinnost vůči investorům, zveřejňuje vše podstatné o tom, co ovlivňuje její byznys, a samozřejmě dosáhne udělení ratingu od důvěryhodné mezinárodní agentury. Odměnou jsou výhodně získané finance na investice. Při dostatečné velikosti emise by pak měla peníze získat levněji než z bankovních úvěrů. A to i se započtením všech nákladů, včetně nezanedbatelných výdajů na získání ratingu. Kdyby rovnice vycházela jinak, vstup na kapitálový trh by ekonomický smysl nedával.

Vedle levných peněz je bonusem právě tlak na průhlednost. Chaotický moloch by přece nikdo soudný, kdo si může vybírat, kam své peníze vloží, nefinancoval. S touto logikou už téměř před devíti roky pro první miliardy vyrazily České dráhy. Své premiérové dluhopisy vyprodaly bez problémů, což dle tehdejšího šéfa státního dopravce Petra Žaludy bylo, jak poněkud optimisticky napsal do výroční zprávy za rok 2009, "jasným důkazem transparentnosti a efektivního fungování Českých drah". Náklady nikdo moc neřešil. Výnos citelně nad pět procent tehdy nezarazil, vždyť právě zuřila finanční krize, takže za úspěch se bral samotný výprodej celé emise. Šlo navíc o "pouhé" dvě miliardy.

Dráhy potřebovaly rychle obnovit vozový park, a tak si půjčovaly dál a dál.