Erupce Yellowstonu by měla katastrofální ekonomické i sociální důsledky pro celou planetu," konstatuje Joel Achenbach, vědecký komentátor listu The Washington Post. "Problém je, že vědci s tímto typem sopečných explozí nemají nejmenší zkušenosti, protože za celou dobu trvání naší civilizace ještě k žádné nedošlo. Navíc děje, které jim předcházejí, jsou nesmírně komplikované a chaotické a odehrávají se skrytě kilometry hluboko pod zemským povrchem."

Na území USA existují tři supervulkány projevující známky aktivity. Kromě Yellowstonu to je ještě Valles Caldera (Nové Mexiko) a Long Valley (Kalifornie). Podle novozélandského vědce Grahama Hilla z organizace GNS Science by tu mohl být ještě i čtvrtý − obrovský magmatický krb propojující vulkány Kaskádového pohoří, včetně obávané Mount St. Helens. Většina jeho kolegů to sice zpochybňuje, letos se ale na jeho stranu přidala vulkanoložka Janine Krippnerová z Concord University. Podle ní je Mt. Rainier v Kaskádovém pohoří dokonce ještě nebezpečnější než Yellowstone a v současnosti představuje největší vulkanickou hrozbu na naší planetě.

Buď jak buď, erupce Yellowstonu by nebyla srovnatelná s ničím, co lidstvo dosud zažilo. Oblak prachu a par by vystoupal do výšky 50 kilometrů, vzápětí by se na všechny strany vyřítily pyroklastické proudy, tedy mračna žhavého popela pohybující se rychlostí blízkou rychlosti zvuku.

V okruhu 1000 kilometrů by všechno živé zahynulo už v prvních hodinách po explozi. Supervulkán by ovšem pokračoval v ničivé aktivitě další týdny nebo měsíce a smrt by postupovala dál.

V Severní Americe by vymřelo 75 procent všech rostlin a průměrné teploty na Zemi by poklesly o 5 až 10 stupňů na dlouhou řadu let. Na konci této vulkanické zimy by se lidstvo patrně zredukovalo z několika miliard na několik tisíc jedinců.

Supervulkán by tak během několika málo hodin vyřadil Spojené státy ze světového dění − pokud by je zcela nezničil. Ve vzdálenějších vyspělých ekonomikách by katastrofa postupovala pomaleji, ale v konečných důsledcích by nebyla jiná: nejdřív zastavení letecké dopravy a krach burz, následně dlouhodobé globální ochlazení, potom neúroda, hladomor, zhroucení stávající infrastruktury i institucí, drancování, války a umírání.

Paradoxně by na tom byly poněkud lépe nejchudší země, kde pohroma nemá co zasáhnout.

Globální důsledky takového dění je asi lepší si nepředstavovat.

Ohnivá podzemní jezera

Yellowstone se proslavil především svými přírodními krásami: národní park z něj udělal už roku 1872 prezident Ulysses Grant. Z geologického hlediska to není klasická sopka, ale takzvaná kaldera. Tedy propadlina, která vznikne, když velká erupce vymrští z podzemního magmatického krbu do prostoru tolik materiálu, že se nadložní hornina vlastní vahou zřítí do vyprázdněného prostoru. Zdejší kaldera má rozměr 55 x 72 kilometrů − pohodlně by se tedy vešla mezi Prahu a Příbram.

Magmatické krby vznikají (při troše zjednodušení) dvěma způsoby. První spočívá v tom, že se jedna tektonická deska podsouvá pod druhou a jejich tření generuje teplo, které taví horninu. To je třeba případ sopek podél západního pobřeží amerického kontinentu nebo nám bližších vulkánů v Řecku a Itálii. Druhý mechanismus se uplatňuje nad takzvanými horkými body − místy, kde ze zemského nitra směřuje k povrchu víc tepla než jinde. Dál už je to stejné: teplo taví horninu a vzniká podzemní jezero žhavé hmoty, magmatický krb. Tak se zrodily Kanárské ostrovy nebo Havaj, ale i dnes vyhaslé vulkány Českého středohoří.

U normálních sopek se vytvoří magmatický krb nebo systém vzájemně propojených magmatických krbů a z nich žhavotekutá hmota stoupá trhlinami vzhůru. Někdy je síla podzemí slabá a hmota vychladne a ztuhne ještě v hloubce − tak vznikají hlubinná tělesa, tzv. plutony, tvořené například žulou. Nebo se cesta vzhůru povede a vznikne aktivní vulkán.

Jenže co by se stalo, kdyby nějaká vrstva zemské kůry byla obzvlášť pevná a teplo z hlubin současně obzvlášť vydatné? Je to jednoduché: magma by se pod překážkou hromadilo a vytvořilo jakýsi megakrb − nepředstavitelně velké podzemní jezero žhavé a tekuté hmoty o objemu stovek krychlových kilometrů.

Dříve nebo později by stěna tohoto obrovského přetopeného kotle povolila a došlo by k erupci nevídaných rozměrů.

Ano, to je Yellowstone: pod povrchem se tu nachází rezervoár o rozměrech moderního velkoměsta (průměr okolo 70 kilometrů) plný žhavého magmatu a natlakovaný plyny. Ve skutečnosti jde o členitý vertikální systém plný energie, jehož kořeny začínají v hloubce 600 kilometrů, zatímco "strop" dělí od zemského povrchu jen asi sedm kilometrů. A není to strop nijak zvlášť pevný, jak o tom svědčí četné otřesy, gejzíry a další jevy. Poprvé povolil před dvěma miliony let, podruhé před 1,3 milionu let a potřetí před již zmíněnými 0, 64 miliony let, kdy kaldera dostala dnešní podobu.

Od té doby byl supervulkán relativně klidný − ale opravdu jen relativně a z hlediska měřítek supervulkánu.

K velkému výbuchu tu došlo například asi před 13 tisíciletími na sklonku poslední doby ledové. Tehdy vznikl pětikilometrový kráter, který dnes tvoří část jezera Yellowstone.