Tuzemské školství zůstává i téměř po 250 letech od zavedení povinné školní docházky obrazem doby, ve které vzniklo. Jeho obrovským problémem je neschopnost přizpůsobovat se vzdělávacím potřebám společnosti a rychle reagovat na změny ve všech oblastech lidského života. Jeho malá (nebo spíš téměř žádná) flexibilita vede k tomu, že se stále více rozevírají nůžky mezi tím, co se děje ve školách, jak školy pracují, a tím, co se děje ve společnosti, jak společnost funguje a co člověk potřebuje k tomu, aby se v moderní společnosti orientoval, rozuměl jí a uměl si poradit se životem.

Rigidní školský systém založený na "povinnosti" a "jednotnosti" naprosto ignoruje svobodu rozhodovat o svém vlastním vzdělávání, ignoruje různorodost jednotlivců a jejich individuální limity i vše, co dnes víme o práci lidského mozku a o psychologii dítěte. Ve své strnulosti není schopen dostatečně připravovat mladé lidi na život, na jejich povolání, životní dovednosti a postoje v dnešní době, natož na dobu za deset nebo dvacet let. Oborová struktura je zastaralá a nevyhovující, izolovanost jednotlivých předmětů opomíjí mezioborovou provázanost a souvislost všeho se vším.

Už ne vzdělanost, ale jen úspěch v testech

Školství nese bohužel stále mnoho prvků z doby, kdy na rakousko-uherských školách vyučovali vysloužilí oficíři a do škol zavedli celou řadu vojenských prvků (vstávání na začátku hodiny, poslušnost vynucovanou autoritou, jednotný řád a rozvrh pro všechny, trestání, subjektivní hodnocení a škatulkování). Tento systém potlačuje vlastní názor, neumožňuje rozvíjet přirozenou dětskou kreativitu a fantazii a je založen na memorování, biflování, výkonu a honbou za známkou. Naprosto paradoxně zabíjí přirozenou dětskou zvídavost, otázky "proč" postupně umlknou a žáci a studenti se stávají pasivními posluchači a příjemci informací, zapisovači do sešitů, vyplňovači testů a písemek v situaci, kdy se jich nikdo neptá, co je zajímá a o co mají zájem. Cílem vzdělávání v českém školství už dávno není vzdělanost, ale úspěšné splnění všemožných testů, maturit, státnic, zkrátka − jak tomu sami studenti s oblibou říkají − prolezení či přežití.

Výstupy ze škol jsou žalostné − absolventi neumí pracovat s informacemi, neumí aktivně používat cizí jazyky, nedokážou vysledovat souvislosti, mají zakrnělé logické myšlení, nejsou připraveni na celoživotní vzdělávání a flexibilitu, ba dokonce nejsou dostatečně připraveni používat digitální technologie, protože jim školy nedokážou ukázat jejich opravdovou užitečnost. Celý systém je dobrý tak pro přelom 18. a 19. století, ve 21. století těžce selhává. Chrlí stovky lidí "vzdělaných" ve stylu "vykonej, co jsem ti nařídil, nedopusť se žádných chyb, na nic se neptej a buď za to oznámkován".

Moderní škola však musí pracovat ve stylu "vyber si, v čem se budeš vzdělávat, přijmi za to odpovědnost, neboj se chyb a selhání, neboť to patří k životu, poznej své možnosti a limity a seznam nás s tím, jak ses posunul".

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaké změny potřebuje české školství, aby se posunulo do 21. století.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se