Stojíme na jednom z kopců, mezi nimiž je zaklíněná vesnice Hošťálková na Vsetínsku. Obec se vine údolím v délce několika kilometrů, ale odsud jsou vidět oba kostely, evangelický i katolický, a také hřbitov. "Jezdím kolem něj každé ráno do práce. Připomíná mi to, abych svou práci nebral jako rutinu, protože i malá chyba může mít fatální následky," říká zamyšleně vytáhlý muž s pohledem upřeným do dálky. V Hošťálkové se narodil, praxi praktického lékaře přebíral po svém otci, který ji tu provozoval 43 let. Medicínu má v genech i díky prababičce, kdysi porodní bábě z vedlejšího údolí.

David Halata

Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové, promoval v roce 2005. Od roku 2010 působí jako všeobecný praktický lékař v Hošťálkové na Vsetínsku, ve vesnici, kde se v roce 1980 narodil. Sedm let externě pracoval jako lékař Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje, v  rámci svého členství v organizaci Mladí praktici absolvoval také několik zahraničních stáží. Od roku 2015 je členem výkonné rady Evropské společnosti venkovského lékařství (EURIPA), předloni se stal předsedou Pracovní skupiny venkovského lékařství, která vznikla na půdě České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Je ženatý, má dvě děti.

Praktik je to výjimečný. Třeba tím, že má zkušenosti s prací na záchrance. Nebo proto, že mu není lhostejné, kam se bude obor všeobecného lékařství v naší zemi, především na venkově, ubírat. Před dvěma lety se stal předsedou Pracovní skupiny venkovského lékařství. Ta se snaží prosadit pro práci lékařů takové podmínky, aby dokázali lidem žijícím mimo velká města zajistit dostupnou a kvalitní péči.

Mezi úvahami nad tím, co všechno by se mělo ve zdravotním systému změnit, neztrácí ale David Halata ze zřetele pacienta jako lidskou bytost. Sympaticky působí i to, že je sice k současnému fungování zdravotnictví kritický, ale neomezuje se jen na stížnosti. Stejně jako v případě vážně nemocného pacienta, u kterého stanovil diagnózu, nabízí možnosti jeho léčby. Činí tak s přirozenou sebejistotou a schopností ostatní přesvědčit, že navzdory všem komplikacím je naděje na uzdravení velká.

Žijete se svými pacienty v jedné vesnici, ve vašem případě dokonce odmalička. Stává se vám, že to využijete při diagnostice nebo při léčbě?

To je základ práce praktika na venkově. Tím, že znám své pacienty takřka celý jejich život a zároveň i jejich rodiny, mohu si dovolit postupovat i jinak než podle medicíny založené na důkazech, které hýbou naším oborem posledního čtvrt století. První je pro mě vždycky pacient. To je trend i v zemích, kde mají praktici silnou pozici, jako je Nizozemsko nebo skandinávské země. Třeba někdo přijde s mírnou bolestí na prsou a já přitom poznám, že se chová výrazně jinak než obvykle. Což je pro mě varování nejvyššího stupně a pošlu ho do nemocnice na podrobné vyšetření. Tamní lékaři si ale při příjmu klepou na čelo, oni na něm nic moc zvláštního nepozorují.

Mít blízko k pacientům může mít i další výhody. Třeba když přijdete večer do místní hospody a uvidíte Jardu, jak si dává dvanáctý kousek, je vám jasné, proč se jeho potíže nelepší.

Já už do hospody nechodím. Když tam přijdu, půlka hostů odejde, protože má neschopenku. Alespoň tak to dopadlo loni, když jsem chodil s kamarády za Mikuláše. Na konci jsme dorazili do hospody a hned se ozvalo: "Mikulášu, daj si s nama štamprlu." Načež jsem sundal masku a během pěti minut byl lokál poloprázdný. Mě zdejší hospodští moc v lásce nemají. 

David Halata
Foto: Libor Fojtík

Že jste pracoval na záchrance, se vám teď musí hodit. Zvlášť pokud se něco přihodí na samotách v kopcích.

K nám je dojezd záchranky 13 až 15 minut, a to za ideálních podmínek. Dost často jsem u pacientů dřív. Když dojde k zástavě dechu a oběhu, mozek odumírá po třech až pěti minutách. Pokud resuscitaci nezvládne laik, musím se tam nějak dostat.

Takže už jste resuscitoval v roli praktického lékaře?

Ano, samozřejmě, to se stává.

O práci praktika nicméně lidé často soudí, že dává razítka, a pokud se vyskytne nějaký závažnější případ, pošle pacienta na vyšetření ke specialistovi. Jak je to na venkově?

Ve venkovské praxi je na většinu věcí člověk sám. To je rozdíl třeba oproti té záchrance. Všichni mají pocit, že záchranka je děsný adrenalin. Ano, jsou tam situace, kdy se musíte rychle rozhodovat a rychle jednat. Nikomu se nechce jezdit k hromadným nehodám, dusícím se dětem, komplikovaným porodům. Ale ve všech ostatních případech máte na starosti většinou jednoho pacienta, plnou posádku, kde jsou tři lidi, špičkově vybavené auto a na telefonu dispečerku, která vám zařídí, co budete potřebovat. Když se do stejné situace dostanete tady, na všechno jste sám. Máte s sebou malý kufřík, nikoho, kdo by vám poradil a do toho se vám snaží dovolat dalších 20 lidí. Takže po letech na záchrance zjistíte, že adrenalin je vlastně tady na vesnici.

Vyšetřím sto lidí s chřipkou a u všech je to stejné. Ale stoprvní pacient bude mít těžké poškození srdce a já to nesmím prošvihnout.

Na druhou stranu ne každý den asi řešíte akutní stavy. Často se bude jednat o méně závažné choroby.

To je pravda. Ale musíte se rozhodovat rychle. Já mám v průměru na každého pacienta pět minut. Většina z nich přijde s banálními potížemi. Vyšetřím sto lidí s chřipkou a u všech je to stejné. Ale stoprvní pacient bude mít těžké poškození srdečního svalu a já to nesmím prošvihnout. Na jedné straně ta práce uspává, ale člověk musí zůstat bdělý. A rozhodnutí je buď, anebo. Nechám doma, pošlu k dalšímu specialistovi. Přitom často nemáme kam. Představa, že v bývalých okresních nemocnicích jsou plně obsazená oddělení, vzala za posledních pět let zcela zasvé. Já například teď nemám v nejbližší vsetínské nemocnici interní oddělení. Protože nejsou lékaři ani sestry. A v tu chvíli je pro mě další interna až ve Valašském Meziříčí nebo ve Zlíně, což je v prvním případě 20 a ve druhém skoro 30 kilometrů po místních křivolakých cestách. Představa venkovského lékaře by měla tedy zahrnovat i i doktory v malých a středních městech, protože ti také často nemají pacienta kam odeslat. Roli hraje i tlak ze strany pacientů. Zvlášť ti starší nikam jezdit nechtějí a vyžadují, abych jejich zdravotní problém řešil já.