Pět procent, tolik činí podíl českého exportu do Británie. Ve chvíli, kdy přijde brexit, se ovšem britský trh stane největším mimounijním evropským trhem pro tuzemské vývozce. Těžko se divit, že jim hodně záleží, jakým způsobem se Británie s Evropou rozloučí. Zda půjde o džentlmenskou dohodu, nebo o výsledek "války Roseových", dvou nepřátel na život a na smrt. V takovém případě by české firmy narazily nejen na dovozní cla, ale třeba také na jinou regulaci, technická pravidla, homologace a podobně. Možností "nedohody", které by české firmy tvrdě pocítily, je nekonečně mnoho, naopak shoda se může najít jen jedna. Co se všechno může při vyjednávání o brexitu pokazit, ukázal třeba i nedávný krach transatlantické dohody, jejímž cílem bylo vytvořit zónu volného obchodu mezi Amerikou a Evropou, která nakonec zkolabovala právě na tom, že se ani jedna strana nehodlala ve sporných bodech podřídit té druhé. A to nešlo o rozvod, ale o papír na dlouhodobé přátelství.

Čeští exportéři ve sporu o budoucí uspořádání vztahů nutně tahají za kratší konec. Do vyjednávání o brexitu vstupovat ani nemohou a jediné, co jim zbývá, je přizpůsobit se a doufat, že se unie rozloučí s Británií alespoň trochu důstojně. Své obavy neskrývají a mají k tomu dost důvodů. Rozpady jakýchkoliv přátelství bývají obtížné a tady nejde o nic méně než o peníze. Naopak výhodu v odchodu Velké Británie nevidí absolutně nikdo.

Českým exportérům budeme držet palce. A sobě také. Protože i když se brexit týká "jen" pěti procent našeho exportu, může alespoň naznačit, co by se stalo, kdyby se k podobnému kroku rozhodlo Česko. Že nejde o planou obavu, naznačují výstupy politiků, kteří Evropě nemohou odpustit nic, co se jí nepovede (co se jí povede, je v jejich podání samozřejmě pouze jejich zásluhou). A na rozdíl od Británie nemá Česko ani vlastní velký trh, ani dostatečnou schopnost vyjednat cokoliv, co by bylo pro něj doopravdy výhodné.