Prázdniny jsou za námi a děti se vrátily do škol ke svým velmi dobře zaplaceným a motivovaným učitelům, kteří vyučují podle těch nejmodernějších osnov. My všichni pak můžeme vzpomínat na prázdninové cesty po Česku, které jsou díky husté síti dálnic jednoduché, rychlé a pohodlné.

Kéž by to byla pravda. Ve skutečnosti máme školství pochybné kvality a dálnice D1 je známá jako největší parkoviště v této zemi. Zase jsme si potvrdili, že její rozšiřování asi nikdy neskončí. A pokud náhodou přece jen ano, požitek z toho, že občas po ní pojedeme ve třech pruzích, umocní hlavně fakt, že Češi v pravém pomalém pruhu vůbec nejezdí. Doprostřed se cpou i auta, která se po dálnici šinou stovkou.

Dálnice, které nám způsobují otřesné zážitky, nebo pochybná kvalita školství patří mezi klíčové problémy této země. Uvědomují si to politici a můžeme jim věřit, že s tím něco udělají? Dost těžko.

Čeští politici pěstují jednu oblíbenou kratochvíli − o zásadních tématech pokud možno mlčí, protože by se taky mohlo stát, že by po nich občané chtěli vědět, jak je hodlají řešit. Místo toho neustále omílají zástupné problémy. A mají jednoho obětního beránka, na kterého svedou úplně všechno: Evropskou unii.

Když jsme u dálnic − ekologičtější a leckdy i pohodlnější je vyměnit auto za vlak. Železniční síť je u nás na rozdíl od té dálniční velmi hustá, a to díky její výstavbě ještě z časů Rakouska-Uherska. Stáří ovšem odpovídá i kvalita.

O tom, že by v Česku mohly začít jezdit rychlovlaky, se zatím stále jen mluví, v dohledu není jedna jediná trasa. I když se premiér Andrej Babiš (ANO) v předvolební kampani svěřil, že sní o cestě vlakem z Prahy do Brna za pouhých 40 minut. Možná o tom sní, ale v praxi dělá něco úplně jiného, a sice to, že umožnil důchodcům a studentům jezdit vlakem skoro zadarmo. Jestli je to dobře, nebo špatně, může být věcí názoru a výdajových priorit. K tomu, aby se sen o rychlodráze zhmotnil ve skutečnost, to ale nenapomáhá vůbec nijak.

Jak brát tolik jako Němci

Kdyby se dalo do každého koutu Česka pohodlně a rychle dostat, přišli by tam i investoři. Potřebujeme takovou infrastrukturu, která "fyzicky i digitálně propojí všechny do poslední vesnice, aby každé místo v zemi bylo atraktivní pro práci a podnikání", jak nedávno v rozhovoru pro HN řekl bývalý šéf České spořitelny Pavel Kysilka.

Potřebujeme školství, které přestane žít v 19. století. Netýká se to přitom jen tolik vzývaného propojení mezi výzkumem a praxí nebo omezení biflování. Po zásadní změně volá taky výuka humanitních předmětů, aby žáci, včetně těch z učilišť, konečně dostali pořádné informace i o nacismu a komunismu. Chybí tu vzdělávání k aktivnímu občanství, ke znalosti a pochopení ústavy. A na smutném faktu, že stovky tisíc Čechů spadly do exekucí, má svůj podíl i absence pořádné výchovy k finanční gramotnosti.